Do Finska za Alešem Brisceinem a Mrtvým domem

Právě dnes večer má na prestižním operním festivalu ve finské Savonlinně premiéru Janáčkova opera Z mrtvého domu, v obnoveném nastudování dnes už v zahraničí legendární inscenace režiséra Davida Pountneyho, původně vytvořené v roce 1982 pro Velšskou národní operu. Po sobotní premiéře jsou naplánována ještě tři představení, při nichž jsou ohlášeny i televizní kamery. V čele orchestru stane dirigent Tomáš Hanus, druhým Čechem v této produkcí je v úloze Skuratova tenorista Aleš Briscein. Právě s ním jsme se v průběhu závěrečných zkoušek spojili.

 

Skuratov v Mrtvém domě není pro vás rolí novou. Pokud se nemýlím, zpíval jste jej před více než deseti lety v Japonsku. Jak hodně jste jej teď měl v paměti uloženého? A jak blízko ta role vašemu naturelu i hlasu je?

Máte pravdu, moje první setkání s touto rolí bylo právě v Japonsku. Vedení Tokijské filharmonie zatoužilo po koncertní verzi této opery a sklidila tam velký úspěch. Mohl jsem částečně vycházet z původního hudebního nastudování, ale přeci jen je to rozdíl, když se roli musíte naučit zpaměti. Role mému hlasu myslím sedí a jsem rád, že si ji teď znovu zazpívám v Savonlinně ve zdejší krásné inscenaci. Mohu v ní ukázat jak jemnou lyriku v mém hlase, tak i dramatické pasáže, které tato postava má. Postava Skuratova je velmi rozpohybovaná vzhledem k charakteru jeho postavy a tudíž i fyzicky náročnější, ale takové výzvy mám rád.

Považujete se sám za janáčkovského tenora? Řada vašich rolí z jeho oper je už docela dlouhá: Števa i Laca, Kudrjáš i Boris, Janek i Albert Gregor, Kedril i Skuratov, Janek z Makropulos, hned dvoje trojrole v Broučkovi… Ale zpíváte i v Glagolské mši a také v Zápisníku zmizelého…

Byla by to samozřejmě pro mě čest – být nazýván janáčkovským pěvcem. Ale já mám celkem široký repertoár a vedle romantických partů Princů, Alfrédů a Romeů se vracím rád i k mozartovským rolím, které mi pomáhají hlas zase trochu uhladit a také pospravovat po náročnějších rolích. Uvědomíte si, že krása hlasu je něco, co se musí neustále opečovávat – to v cizině cení. Janáčkovských rolí jsem už opravdu nastudoval celkem dost, ale kdo jiný by měl tohoto hudebního génia v zahraničí propagovat, než český zpěvák? Janáček patří pevně do mého repertoáru, protože napsal spoustu nádherných rolí pro tenorový obor a mému hlasu sedí. Loni jsem pro Český rozhlas natočil jeho prokomponovaný cyklus Zápisník zmizelého a znovu jsem si uvědomil, jak výjimečné a náročné dílo to je.

Z řad vašich kolegů jsem zaslechl názor, že Janáček je ničitel tenorů. Váš názor?

S tímto názorem souhlasit nemohu. Vím ale, že mnoha zpěvákům, kteří nebyli ještě dostatečně technicky zdatní, aby zpívali janáčkovské role, to ukončilo předčasně jejich kariéru. Janáček hlasy neničí – to pouze špatná technika a způsob, jakým jeho deklamační styl zpěvák prezentuje. Při zpěvu jeho hudby musíte neustále myslet na kantilénu a melodickou linku a nenechat se strhnout k přílišnému forzírování a nakládání na hlas. Jeho styl je vokálně náročný, jsou tam rychlé skokové pasáže v dost rozdílných intervalech, ale to neznamená, že při něm musíte automaticky přijít o hlas. Zahraniční zpěváci mají s Janáčkem víc práce, protože některé specifické souhlásky, jako například ř, jim dělají problémy, ale obecně o dobré pěvecké technice platí, že zpěvákovi musí být hlavně dobře na jevišti rozumět.

Janáček byl českými zpěváky v minulosti považován za dobrý vývozní artikl, příležitost, jak se dostat na zahraniční jeviště. Dlouhá desetiletí jen v málokteré zahraniční inscenaci Janáčka čeští zpěváci chyběli, ba často byli ve většině. Avšak ta doba, zdá se, je už pryč – teď v obsazeních Janáčka v cizině figurují naši sólisté jen zřídka… Čím myslíte, že to je? Stoupající frekventovaností a oblibou janáčkovského repertoáru ve světě?

V současné době jsme svědky takové velké „janáčkománie“, v mnoha velkých světových operních domech se na repertoáru často objevuje dílo Leoše Janáčka. Operní svět dále a více objevuje kouzlo Leoše Janáčka. U nás doma to sice tak moc ještě neplatí, ale samozřejmě potřebujete vzhledem k velkému počtu produkcí ve světě i adekvátní počet zpěváků. Dávno už tedy neplatí, že by Janáčka zpívali jen Češi. Svět se globalizuje i na kulturním poli a dnes už v zahraničí pomalu nenajdete zpěváka, který by nikdy „nezavadil“ o Janáčka. Zpívat tohoto skladatele je prostě „in“. I já cítím takové výsostné postavení z pozice zpěváka, když zpívám v zahraničí tohoto autora a kolegové se mě vyptávají na jeho vokální styl a hudbu. Vždyť i mnoho českých dirigentů pravidelně spolupracovalo na Janáčkových operách se zahraničními sólisty. Třeba premiéru Jenůfy v Národním divadle Praha v roce 2005 pod vedením Jiřího Kouta zpívali hned dva zahraniční sólisté – a Lacou byl tehdy současný umělecký ředitel festivalu v Savonlinně Jorma Silvasti!

Jak hodnotíte své zahraniční kolegy v janáčkovských rolích, tak jak je v cizině potkáváte? A jaké kolegy třeba máte právě teď v Mrtvém domě v Savonlinně?

Je milé potkávat na svých zahraničních cestách zpěváky, se kterými jsem už na scéně spolupracoval. V naší inscenaci je to barytonista Gabriel Suovannen, se kterým jsem dělal v Antverpách Vojcka, nebo švédský basbarytonista Peteri Forsberg, se kterým se znám z dob mého působení ve Francii. Ve Skandinávii se rodilo vždy hodně zpěváků s kvalitními hlasy a také talentem pro českou výslovnost. Finský tenorista Jorma Silvasti zpíval velmi často Janáčka a spolu jsme dělali Káťu Kabanovou v Paříži. Slavná finská sopranistka Karita Mattila byla mojí partnerkou už ve třech Janáčkových operách. Kromě jednoho zpěváka z Anglie a Švýcarska je naše obsazení výhradně skandinávské a většina kolegů už má se skladatelovou hudbou nějaké zkušenosti. Musím jim vyseknout poklonu a obdiv, jak tuto náročnou operu zvládají.

Nejednomu z českých posluchačů vadí u zahraničních zpěváků nedokonalá výslovnost češtiny, a to právě u Janáčka snad ještě víc, než třeba u Dvořáka… Mají zpěváci z Mrtvého domu v Savonlinně jazykového kouče?