FOK: Jac van Steen a jasná představa o Mahlerově Deváté

Jac van Steen příjemně překvapil a svojí jasnou představou o interpretaci Mahlerovy Deváté symfonie D dur přivedl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK k dobrému výkonu, který byl postaven především na soustředěnosti a výkonech jednotlivých hráčů.

Van Steenova představa Devítky byla především o klidu a rozvážnosti. Žádné zbytečné momenty velikosti, pouze přirozený a neuspěchaný hudební tok, který byl ještě zvýrazněn proti hudbě středních částí. Orchestr budoval výrazovou sílu celé symfonie hlavně v dlouhých a melodických plochách první a poslední věty. V té první mi Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK připomněl představy, jak asi Mahler nakládal se svými pocity a strachem, když stál v závěru života a rozhodl se ho popsat partiturou Deváté. Samý počátek symfonie hrál orchestr až bez zájmu, mimo sál a nerozhodně, aby pak finále prvního tématu svojí hrou „vykřičel“ ve společném tutti. Tento moment zoufalosti a naděje zároveň přišel jako blesk, ve kterém se možná ukrývá Mahlerovo jasné rozhodnutí přejít strach a pokračovat v cestě vzniku Deváté symfonie.

Gustav Mahler ukazuje posluchači ve své Deváté symfonii D dur prakticky vše. Strach, zlobu, zklamání, pohrdání, ale především uvědomění, zklidnění, odpuštění a tolik chtěné smíření. Zrcadlí se v ní celý život, který excentrický Gustav Mahler prožil. A nyní se dostal už do závěru života a pokouší se v symfonii ukázat malé střípky budoucnosti ze života mimo tuto planetu a ze smrti samé. To vše činí pouze za pomoci hudby. Neutuchající výklady a polemiky kolem Deváté symfonie ale nikdy nezakryjí hlavní podstatu té hudby, která se skrývá abstraktně v její nádheře a citové výpovědi.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK předčil očekávání ve druhé větě. Ta je často „kamenem úrazu“, protože snaha vystihnout její parodistický smysl často končí v optice perfektně hrajícího orchestru s vidinou dlouhých romantických ploch věty poslední. Jac van Steen znovu tempově nechvátal a v prvním tématu věty nechal vystoupat jednotlivě všechny nástrojové sekce. S celou větou si hráči neskutečně hráli a v celku samotném šlo o jednu z nejlepších interpretací této věty, co jsem slyšel. Třetí, nejrychlejší část symfonie znovu nebyla tou rychlou, na kterou jsou posluchači jiných orchestrů mnohdy zvyklí. Dirigenti mají snahu tu větu ještě více zdůraznit a oddělit od zbytku povahy symfonie, což nebyl Van Steenův případ. Anarchie zde musí být v jistém slova smyslu přítomna, stejně jako v životě samém.

Až na malé technické nepřesnosti excelovaly všechny nástrojové sekce během celé symfonie. Poslední věta jako by vycházela z jiného světa. Byla nesmírně umírněná a citlivá a narušila ji snad jen krátká nepřesnost violy. Znovu vynikla další sóla napříč hráči. Orchestr stavěl neviditelné oblouky a citové vrcholy, které ale nikdy zcela nekulminovaly a znovu a znovu zvýrazňovaly základní otázku celé symfonie. Hudba se v závěru vytratila do ztracena.

Ač se Gustav Mahler v závěru života sám vyhýbal mimohudebnímu popisu svých děl, u Deváté symfonie žádný popis vytvářet nemusel. Ta hudba sama o sobě dokáže vyprávět a objasňovat témata, se kterými si lidstvo nedokáže logickým uvažováním poradit. Objasňuje je pod rouškou tajemna, ale přesto dostatečným způsobem. A ač se to na první poslech nemusí zdát, věčné otázky lidského bytí a života po životě pozemském otevírá tak nadějným způsobem, že nelze najít jinou takovou hudební výpověď, která se k těmto otázkám staví stejným způsobem. A podle interpretace a výkonu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK tak nezbývá než usuzovat, že život po životě bude snad jedna velká rajská zahrada.

Hodnocení autora recenze: 90%

 

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Dirigent: Jac van Steen
15. a 16. listopadu 2017 Smetanova síň Obecní dům Praha
(psáno z koncertu 15. 11. 2017)

program:
Gustav Mahler: Symfonie č. 9

www.fok.cz