Francouzská a česká hudba s britským violoncellistou, jeho „tajuplným světem“ a rozhlasovými symfoniky

Pondělním orchestrálním večerem v Rudolfinu pokračovala řada abonentních koncertů letošní sezony Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Programová dramaturgie tentokrát volila polohu poněkud bizarní. Po úvodní rozehrávací miniatuře v podobě třetího čísla pětivětého, původně klavírního cyklu Zrcadla Maurice Ravela v autorově instrumentaci nastoupil modernistický koncertantní kolos u nás v podstatě neznámého francouzského autora Henriho Dutilleuxe (1916-2013) „Tout un monde lointain ...“ (Celý vzdálený svět), aby byl po přestávce vystřídán dvěma ze čtyř symfonických básní Antonína Dvořáka, Vodníkem a Zlatým kolovratem.

Maurice Ravel byl vedle Clauda Debussyho tvůrcem impresionistického stylu jak v kompozici, tak v těch nejjemnějších odstínech klavírní stylizace. A také vynikajícím instrumentátorem, jak výsostně dokládá jeho kongeniální aranžmá Musorgského Obrázků z výstavy. Právě tohle jsme si mohli připomenout v úvodním čísle programu, konkrétně ve zmíněné orchestrální verzi Bárky na oceáně z klavírních Zrcadel. Výborně připravený orchestr skvěle koordinovaným dynamickým pohybem i rytmickou souhrou předestřel působivý obrázek vzdouvajících se vodních vln i jejich prchavého tříštění.

Henri Dutilleux napsal svůj pětivětý violoncellový koncert z popudu legendárního ruského violoncellisty a později též dirigenta Mstislava Rostropoviče a vůdčí ideou rozsáhlé kompozice o pěti větách se stal dojem a nepochybně intenzivní prožitek z četby proslulé básnické sbírky Květy zla francouzského básníka Charlese Baudelaira (1821-1867), čelné osobnosti takzvaných prokletých básníků. Sama sbírka byla jedním ze zdrojů moderní poezie dvacátého století. Ideově esenciální náboj sbírky vymezil směrodatnou osu jak obsahového, tak formálního a tektonického profilu Dutilleuxova violoncellového koncertu, dramaticky oscilujícího v mnohotvárných proměnách orchestrální složky a sólového partu, v jejich neustálém dialogu, sváru i katarzní syntéze. Každá z pěti vět je nadepsána titulem příslušné básně a všechny dohromady attacca splývají v jeden nepřetržitý, leč bohatě zvrásněný proud.

Podání sólového partu se ujal britský violoncellista Steven Isserlis (1958), jehož předcházela pověst znamenitého sólisty i komorního hráče, pedagoga, spisovatele, televizního i rozhlasového vykladače a popularizátora hudby, věnujícího zvláštní pozornost dětskému posluchači. Stylově osciluje mezi věrohodným ztvárněním hudby historicky starších období a zaujetím pro hudbu novodobou. Isserlisovo zřetelné charisma se zákonitě promítlo i do způsobu ztvárnění, jakým pojal a podal svůj podíl v Dutilleuxově koncertu. Sólové violoncello tu promlouvá rozsáhle krkolomnými, na hranici technického zvládnutí koncipovanými partiemi ve všech polohách (a to takřka až u kobylky nástroje), ale také širokodechými, tu pokojně lyrickými, tu expresivními, intenzivně rozvibrovanými kantilénami.

Leckdy divoký kontrapunkt orchestru vyvažovala samomluva violoncella, posluchač nevěděl, na co se soustředit dřív, jestli na osobitě specifickou sazbu orchestrální, nebo na sólistu, zvláště když úloha jeho nástrojového hlasu vyznívala jako jednoho z mnoha hlasů orchestrálních. Steven Isserlis se navíc dokázal přesvědčivě vnořit do autorova zvláštního způsobu melodického myšlení, kdy melodie jako by plynula „odnikud nikam“. Skladba ovšem přese všechnu extravagantnost má čitelně pevný řád a navýsost překvapivě je paradoxně korunována závěrem do ztracena. S tím souzněl i sólový přídavek, jímž nás Steven Isserlis po tom všem obdařil: nesmírně – a to jak povahou věci samé, tak jejím ztvárněním – poetickou větou, jejímž autorem je král violoncella pro omnia tempora, slavný Katalánec Pablo Casals (1876-1973), nesoucí název Zpěv ptáků podle katalánské lidové písně, jíž je stylizovanou úpravou. Z porovnání Dutilleuxovy hřmotnosti a tenkého přediva, které Steven Isserlis v přídavku cizelovaně vytvářel, jsme si mohli názorně vyvodit, jak asi pojímá a hraje Bachovy suity pro sólové violoncello (Pablo Casals byl mimochodem jejich objevitelem pro posluchače dvacátého století) a jaký je nebo může být ten jeho „tajuplný svět“ inzerovaný v záhlaví koncertu.

Ve prospěch posluchačsky adekvátního zážitku z podání již zmíněných symfonických básní Antonína Dvořáka (Vodník, op. 107 a Zlatý kolovrat, op. 109 na náměty z Erbenovy sbírky Kytice), jakož i hodnocení jejich dramaturgické volby a přítomné interpretace, byla přestávka nanejvýše vítaným předělem v porovnání s tím, co Dvořákovi předcházelo. Na druhou stranu nelze pominout, že obě poloviny programu, nehledě na chronologicky stylovou a geografickou příslušnost zastoupených děl, přesvědčivě jednotilo literární, konkrétně básnické východisko uchopené hudbou. Dvořák doslova hýřil pestrými barvami, jimiž jej tentokrát kreativně obdařil bez nadsázky skvěle excelující Symfonický orchestr českého rozhlasu v čele s hostujícím Tomášem Braunerem (1978), i z dojmu pojednávaného večera evidentně důstojným a zralým reprezentantem naší mladé dirigentské generace, schopným přesvědčivě zvládat náročná a stylově různorodá díla. Pro české a spíše konzervativně naladěné publikum po vítaně poučném exkurzu v podobě Dutilleuxova monstra mohlo těžiště večera spočívat právě zde.

Hodnocení autora recenze: 95 %

 

Tajuplný svět Stevena Isserlise
Steven Isserlis (violoncello)
Dirigent: Tomáš Brauner
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
27. listopadu 2017 Dvořákova síň Rudolfinum Praha

program:
Maurice Ravel: Bárka na oceáně
Henri Dutilleux: „Tout un monde lointain…“, koncert pro violoncello a orchestr
Antonín Dvořák:
– Vodník, symfonická báseň, op. 107
– Zlatý kolovrat, symfonická báseň, op. 109

www.rozhlas.cz

V době vydání recenze fotografie z koncertu ještě nebyly k dispozici