Fantastická Česká Sinfonietta na Smetanově Litomyšli vyzněla fantasticky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Česká Sinfonietta pod vedením Radka Baboráka se představila na koncertě v Litomyšli v prostředí druhého zámeckého nádvoří 25. června 2017. Rok poté, co účinkovala na předchozím ročníku festivalu a její koncert byl přenášen Českou televizí. Adjektivum v názvu článku, které jsem použil, nevyplývá vůbec z nějaké neskromnosti kohokoliv. Program večera jen směřuje k hlavnímu bodu - Fantastické symfonii Hectora Berlioze a nese se vlastně celý na křídlech fantazie. Proto slůvečko fantastická, bez přídechu namyšlenosti či marketingových vynálezů doby. Proto ona forma nadsázky v názvu programu koncertu - "Fantastická Česká Sinfonietta". Aktéři koncertu jsou naopak lidé skromní a pokorní ke kumštu.
Radek Baborák, Julian Steckel, Česká Sinfonietta – Smetanova Litomyšl 25. 6. 2017 (zdroj Smetanova Litomyšl / foto František Renza)

V prvé části koncertu zazněla ouvertura Egmont Ludwiga van Beethovena a Dvořákův tolik známý Koncert pro violoncello a orchestr h moll. Ve druhé části večera zmíněná Fantastická symfonie Hectora Berlioze. Sólistou večera byl renomovaný německý violoncellista Julian Steckel (narozen 1982), jenž působí jako profesor na Rostocké univerzitě, žije v Berlíně a vystupuje jako sólista s předními světovými orchestry.

O České Sinfoniettě jsem již loni psal (recenze zde), leč je nutno zopakovat její charakteristiku, neb není dosud obecněji známa tak jako zavedené pražské symfonické orchestry. Sdružuje profesionály zmíněných orchestrů a komorních ansámblů, na všechny je kladena laťka vysoké míry profesionality. Nikdo zde “nedožívá”, aby jen nějak “přežil”, orchestr musí mít u každého pultu tvůrčí osobnost. Pokud budu charakterizovat, že je tento orchestr složený z renomovaných sólistů, pak nenadsazuji. O Radku Baborákovi asi nemusím psát, že byl hornistou Mnichovské a Berlínské filharmonie, to je celkem v povědomí hudebního světa dostatečně známé. Česká Sinfonietta byla založena právě Radkem Baborákem po jeho osamostatnění a volbě nového zaměření hudební činnosti, kam náleží také obor dirigování, jenž přitahuje řadu muzikantů, ba i pěvců.

Chápu to dobře, muzikant je v podřízeném postavení vůči dirigentovi, jedná podle jeho dramaturgií, koncepcí a přání, je povinen tvořit a neustále se něčemu přizpůsobovat, být pověstným kolečkem v mechanismu převodovky. A tak někteří hudebníci zatouží po taktovce, aby oni sami mohli udávat koncepci skladby, její tektoniku, tím de facto tempa, dynamiku, výraz, styl. Jistě velmi rychle zjistí, zda pro tuto činnost mají správné předpoklady. Již velkému dirigentovi Hansi von Bülowovi je připisován slavný výrok či spíše bonmot, že dirigování je obor, kdy vylezete s taktovkou na pódium a buď vám to jde hned, nebo se to už nikdy nenaučíte… Potvrzoval to ostatně i takový velikán, jakým byl Karl Böhm, a je známo, jak se díky naprosto fatální shodě okolností zrodila dirigentská kariéra Artura Toscaniniho. Dirigování žádá jistě sluch a rytmické schopnosti v nadprůměrném vydání, co nejhlubší znalosti z harmonie, forem, polyfonie, žádá se dobrá úroveň hry na klavír, učí se hra partitur.

To by ale vše ještě nestačilo, dirigent musí mít charisma, kterým přesvědčuje prakticky i interpretačně. Pokud by toto Radek Baborák neměl, nemohl by tento typ orchestru založit, natož dlouhodobě vést. Muzikanti jsou lidé na dirigenty nároční, jen tak u nich někdo neuspěje, musí je silně přesvědčit z mnoha pohledů. Jakmile hudebníci vycítí, že dirigent tápe, že neví, co chce, či snad nerozpozná kazy, jimi i třeba uměle schválně vytvářené, jeho snahy budou marné. Pokud ale naopak muzikanti vycítí, že dirigent umí a zná, pak mu obvykle rádi vyhoví i v tvrdých požadavcích. To druhé je případ Radka Baboráka v nové životní roli, je dirigentem – praktikem s výbornými sluchovými dispozicemi, jeho orchestr přesvědčí laděním, k němuž se upíná veliká pozornost. Ano, hraje oblíbený program, neboť muzikanti vysokých kvalit se scházejí dobrovolně. Oni se tím neživí, to je na tom to krásné! Jejich očividná, nakažlivá radost z tvoření plyne právě z toho, že skladby jim nikdo nevnucuje jako v jejich profesi, kdy musí hrát cokoliv, ba jakoukoliv slátaninu, kterou si někdo vymyslel. Živí se tím, v tom je ten středobod relativní nesvobody, nicméně zde hrají pro potěchu, pro ryzí radost z tvoření. Proto Radek Baborák vybírá skladby z osvědčeného odkazu velkých mistrů.

Radek Baborák – Smetanova Litomyšl 25. 6. 2017 (zdroj Smetanova Litomyšl / foto František Renza)

Program koncertu otevřela ouvertura Egmont Ludwiga van Beethovena. Nejen zde, ale u všech skladeb tohoto mistra vrcholného klasicismu se pozná velmi rychle dirigent i orchestr. Snad jako u žádného jiného skladatele. Rovnováha obsahu a formy je zde mimořádná, nároky na perfektní ladění a zvukovou vyrovnanost značné. U Beethovena se ihned poznají technické kvality orchestru, míra preciznosti ladění dechových nástrojů (dodnes mě ladění v Beethovenovi doslova fascinuje na starých nahrávkách NBC Symphony Orchestra, který si v USA vytvořil obdobně Arturo Toscanini). Skladba zazněla od vstupu Sostenuta, přes hybné hlavní téma v Allegru, veleznámé druhé téma v As dur dostávalo ostrý rytmický charakter, až po hudbu vítězství Allegra con brio, hranou v plném, lesklém, leč stylově vyváženém fortissimu. Přesvědčivě nalézala interpretace skladby vrchol – Egmont sice zahyne, leč myšlenka vždy vítězí. Skladba vyzněla v plném stylovém lesku. Bravo!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Česká Sinfonietta -R. Baborák & J. Steckel (Smetanova Litomyšl 2017)

[Celkem: 28    Průměr: 4.1/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na