Franz Schubert a dirigent Jan Kučera: dva z jednoho těsta
Osmá symfonie, jejíž dvouvěté torzo (?) je zahaleno dodnes tajemstvím, se symfonické tvorbě Schuberta vymyká. Její promyšlená (a přitom neuvěřitelně přirozená!) struktura a pronikavá síla melodické invence je vzletně oslnivá, Schubert zde dokázal něco, co se po Beethovenovi podařilo až Johannesu Brahmsovi: přišel s formou, která dokázala rozšířit hranice tohoto žánru.
Czech Virtuosi zahájili Allegro moderato pod taktovkou Jana Kučery sestupnou temnou melodií ve violoncellech a kontrabasech ve velmi vážném, pomalém tempu. Ostinátní rytmika následujícího hlavního tématu byla interpretována s přesností a přehledným dynamickým odstíněním. Tempová zdrženlivost a cit Kučery pro detail vedl k plastickému, konkrétnímu zvuku, v němž se zřetelně vyjímaly jednotlivé nástroje. Vhodná dynamika a akcentace dramatické linie věty se šťastně spájela s lyrickými a meditativními náladami vedlejších témat, které byly orchestrem interpretovány s hřejivým citem.
Druhá věta Andante con moto představila precizní předávání tématu, jež prostupovalo smyčcovými i dechovými nástroji, vždy s přehledností a jasně formulovanou artikulací a promyšleným vedením hudebních frází. Vynikající interpretační výkony byly zaznamenány v sólových výstupech hoboje a klarinetu. Také smyčce byly krásně zasmušilé a téměř asketické – v šetrné úspornosti práce s vibratem, což vyvolalo poutavou atmosféru.
Schubertovu symfonii pojal dirigent Jan Kučera jako skladbu téměř monolitního charakteru. Nečinil příliš velké tempové rozdíly v obou větách, chápaje, že jejich předpis je do jisté míry soudržný a komunikativní. S přehlednými, srozumitelnými dirigentskými gesty Kučera vystihl báječně vlastnosti Schubertovy symfonie a perfektně zdůraznil všechny melodické prvky. Czech Virtuosi podali výtečné výkony, interpretace byla zdařilá a instrumentálně kompaktní ve všech nástrojích.
Mše As dur, č. 5 D678 bývá považována za jednu z nejlepších Schubertových mší. Tradiční zhudebnění liturgického mešního obřadu v jeho díle nedoznalo žádných formálních změn či inovací. Postupuje tradičním způsobem v šestidílném sledu Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus a Agnus Dei. Přesto je ve skladatelově pojetí mše něco nového. Něco, čím se letitá a v jistém smyslu unavená hudební forma oživila jako dávkou živé vody. Není to jen romantickou zvukomalebností, která z díla přímo sálá, ale zejména Schubertovou schopností vytvořit mši, jako by se jednalo o jednu velikou roztančenou píseň. Slovo „hit“ není tak úplně vzdáleno tomu správnému významu.
Kyrie vstupní části zahájily měkce dechové nástroje. Následné připojení sboru již otevřelo větší, slavnostní zvuk, který byl vystřídán kvartetem sólistů v Christe. Jejich souzvuk byl témbrově velmi charismatický.
Obrovský dynamický rozsah sopránu Barbory Řeřichové Perné však zpočátku utopil ostatní sólisty a byl příliš ostrý. Altistka Lucie Hilscherová potěšila ucho vysokou schopností srozumitelné artikulace i intonační kvalitou, stejně tak – navíc s dramatickou přesvědčivostí – upoutal tenor Jaroslava Březiny. David Szendiuch nabídl posluchačům sytě znělý, příjemně harmonicky disponovaný bas v dobrém zpěvním přednesu, intonaci i znělosti.
Gloria zaburácela s explozivní zvukovostí téměř ohlušujícím způsobem. Přesto následná melodie působila, jako by se jednalo o popovou píseň. V Adoramus už soprán Řeřichové Perné tolik „nevyčníval“ a sopranistka si dynamickou i rytmickou stránku svého partu pohlídala s přehledem a bravurou. Domine deus Hilscherové upoutal temně zastřenou krásou jejího hlasu i přirozeností a střízlivostí jejího zpěvního projevu. Nádherné vokální trio bylo Jaroslavem Březinou doplněno o jemně odstíněný výraz. Březina zpíval s profesionalitou, nasazením a nezbytnou složkou emocionální účasti, jak jsme u něj zvyklí.
Cum sancto spiritu vyvrcholilo obrovitou fugou s postupným nástupem hlasových skupin sboru v basu, tenoru, altu a sopránu. Tektonická výstavba se Kučerovi neuvěřitelně zdařila zejména díky naprosto strhujícímu výkonu sboristů, které Fiala na náročný kus připravil vskutku znamenitě. Udržet přesnost v neustálých ostinátních šestnáctinách smyčců bylo velmi náročné, ale povedlo se. V závěru fugy na basové prodlevě se smyčce prodraly v melodii do výšek a oslnivým „Amen!“ sboru byla báječná hudba ukončena.
Kučera po této větě požádal orchestr o kontrolu ladění, což bylo nanejvýš vhodné. Také Credo si zachovalo populární šarm a písňový charakter v jednoduchých akordech a půvabné, neodolatelné melodice, která v hudebních dějinách těžko hledá analogii. Krásný byl pěvecký výkon Březiny, jinak je Credo především vděčným sborovým partem, který Český filharmonický sbor Brno pod vedením sbormistra Petra Fialy podal v úžasné rovnováze všech hlasových skupin v dramatické linii neustálého sváru mollové a durové tóniny. Vstupní část Creda se nesla v zatěžkaném, velebném tempu, které je v polovině přerušeno vpádem fortissima a prudkého tempa s fanfárami akordů v žestích. Souhra orchestru a sboru byla precizní, pravidelná pulzace a živočišnost byla přesvědčivá. Závěr na slově „Amen“ přinesl také vstup kvarteta sólistů.
Sanctus zapůsobilo neklidem a odstředivým hudebním charakterem se zvětšenými kvintakordy. Srdceryvné naříkání sboru bylo nádherně modulováno dynamicky. Zvláštní truchlivý charakter této části Schubertovy mše vynikl přesvědčivě také ve smyčcových nástrojích, které zde zvládly četné rychlé běhy a figurace ve velkém tempu precizně. Benedictus byl hlasovou přehlídkou sólistů, s příjemnými výkony všech čtyř umělců, jednalo se skutečně o jeden z nejkrásnějších pěveckých výkonů koncertu, v nádherném dialogu sboru a sólistů a hudebně plamenném vyznání víry. Ossana in excelsis ve sboru následně v kolosálním fortissimu Benedictus ukončila.
Agnus Dei jako by se navrátilo zpět k oné zvláštní zádumčivosti, kontrastu světla a stínu v lyricky posmutnělém tématu. Postupný nástup sopránu, tenoru a dalších hlasů se nesl v přesvědčivě křehké, výrazové rovině a zřetelné srozumitelnosti. Poslední část mše po velké gradaci končí v meditativním ztišení. Schubert napsal v této mši skvělé, neuvěřitelně životné dílo. Jeho hudba je o komunikaci. Není zahleděna do sebe, volá po reakci. Písňový princip prolíná celým dílem jako neviditelná Ariadnina nit a kdo její kouzlo na sebe nechal působit, jistě odcházel z koncertu s pocitem něčeho neobvyklého.
Ono něco se však nevytvořilo z ničeho a mělo podstatné tvůrce: Český filharmonický sbor Brno v jedinečné strhující kreaci, kvartet sólistů v dobré relaci a zodpovědných hlasových výkonech a vynikající instrumentální výkony a souhra orchestru Czech Virtuosi. To vše by nebylo možné bez poctivého, muzikantsky plnokrevného nastudování Jana Kučery, kterému Schubert výborně sedl. Dirigování Jana Kučery lze sledovat s velkým potěšením. Pečlivé, uměřené, ve správném okamžiku rozmarné i důvtipné. Takové by Franzi Schubertovi určitě udělalo radost!
Hodnocení autora recenze: 95%
Svatováclavský hudební festival 2016
Franz Schubert
Dirigent: Jan Kučera
Barbora Řeřichová Perná (soprán)
Lucie Hilscherová (alt)
Jaroslav Březina (tenor)
David Szendiuch (bas)
Czech Virtuosi
Český filharmonický sbor Brno
Sbormistr: Petr Fiala
24. září 2016 kostel Panny Marie Královny Ostrava – Mariánské Hory
program:
Franz Schubert: Symfonie č. 8 h moll „Nedokončená“
Franz Schubert: Mše As dur č. 5
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
