Galavečer k 50. výročí založení Baletu Praha

  1. 1
  2. 2

Letos 13. listopadu uplynulo padesát let od prvního vystoupení souboru, jehož založení vyžadovalo silné osobnosti, elán a obrovskou lásku k umění i chuť hledat nové cesty – Baletu Praha, respektive Studia Balet Praha. Pro milovníky tance je tato značka nesmazatelně spjata se jmény Luboše Ogouna, Pavla Šmoka a Vladimíra Vašuta.

První soubor vedl, druhý byl hlavní choreografickou silou, třetí dramaturgem. Balet Praha hledal nové cesty v tanečním umění osm let ve stejné době, kdy obrodnými procesy procházela literatura, divadlo a film. Nová vlna se konala i v české choreografii a i dnešní generace se může ohlížet zpět s úctou a hrdostí – a možná by to měla dělat častěji, protože by zjistila, jak překvapivě současná díla vznikala v této pro mnohé již vzdálené minulosti.

Výročí Baletu Praha připomněl současný Pražský komorní balet, jenž se přes nejrůznější peripetie hlásí k stejnojmennému souboru založenému v roce 1975 Pavlem Šmokem jako pokračování tohoto ansámblu, který byl v šedesátých letech skutečným fenoménem, a to nejen v Československu, ale také v zahraničí. Slavnostní představení se uskutečnilo jen o tři dny po přesném datu výročí Studia Balet Praha – 16. listopadu na scéně Stavovského divadla. Příznačně také den před státním svátkem, který je letos připomínkou dvacátého pátého výročí pádu komunismu. Je to znásobená oslava svobody, kterou umění potřebuje, ale samo také spoluvytváří.

Slavnostní program složený z choreografií Pavla Šmoka, Petra Zusky, pro jehož kariéru byl zásadní právě start v souboru Pavla Šmoka, a fragmentu z práce Luboše Ogouna doplnila na závěr večera vernisáž výstavy, kterou v prostorách Mozartova salonku vytvořil Pražský komorní balet ve spolupráci s tanečnicí, pedagožkou a bývalou sólistkou Pražského komorního baletu Libuší Ovsovou, která se chopila třídění a zpracování materiálů. Návštěvníci divadla si mohou slovem i obrazem projít klíčové momenty historie a umělecké činnosti Baletu Praha alespoň ve zhuštěném podání. Program představení by oživen také videoprojekcí fotografií z historie souboru doplněných stručným výkladem a citacemi z recenzí, takže historii tělesa si mohl připomenout skutečně každý návštěvník.

Večer otevřela choreografie Pavla Šmoka na smyčcový kvartet Bedřicha Smetany Z mého života. Tento kus vytvořený v roce 1983 pro Pražský komorní balet měl obnovenou premiéru v novém nastudovánu v letošním říjnu. Je interpretačně náročná, ačkoli se to ve Šmokově vzdušném až rozverném pohybovém slovníku snad ani nezdá. Sleduje originálním způsobem hudební strukturu, kde si zahrává s nástupy jednotlivých nástrojů a náladou celé skladby, lyrickými pasážemi i rychlými allegrovými motivy. Současně v sobě pojímá i příběh lidského života s jeho vzlety a pády, je v ní obsažena radost mládí a láska, smiřování, vyznání i odloučení, vězí v ní melancholický podtón. Ústřední pár (Jitka Tůmová, Patrik Čermák), jehož zrcadly či odrazy jsou další dvě dvojice tanečníků, je možné vnímat jako partnery hledající cestu k sobě, ale v druhé rovině se v tomto vztahu zrcadlí život se smrtí, muž podléhá panovačným gestům ženy, jež jeho osud symbolicky drží v rukou. Jde tedy o choreografii spletitou jak po hudební, tak obsahové stránce a snad by více slušela zralejším, starším interpretům. Kombinuje principy klasického a moderního tance, najdeme v ní i ozvuky prvků z tance lidového. Využití lidových motivů je ostatně charakteristické, stejně jako zvedačky, jejichž variant vytvořil Pavel Šmok ve svých pracích bezpočet, ale nacházíme v nich linie, podle nichž bezpochyby poznáme jeho rukopis. Choreografie je symetrická i rozpohybovaná, ve chvíli největší hravosti se zklidní a ztiší, pohybovou čistotu prohlubuje i jednoduchý oděv tanečníků. V tomto podání ale ještě neměla čas se usadit, protože se zdá, že veškerá energie je spotřebovaná na tempo a dynamiku a už nezbývá prostor na detaily.


Další ukázkou z repertoáru Pavla Šmoka byla druhá věta z Janáčkových Listů důvěrných , choreografie, která vznikla přímo pro Balet Praha v roce 1968. Hudební skladba je čtyřvětá, stejně je členěna choreografie, a také jen v kontextu celku mohou pak její jednotlivé věty vyniknout. Opět jde dále než jen za práci s hudbou, nejenže s ní vynalézavě navazuje dialog, ale využívá ji především jako prostředek, který pomáhá zpodobit další významovou rovinu. Jde vždy o duety, ale vztah mezi mužem a ženou je v nich pokaždé jiný (duety nesou názvy Matka, Láska, Hudba a Smrt ). Před několika lety byla na repertoáru Pražského komorního baletu Pavla Šmoka (takto se soubor jmenoval, když jej vedla Lucie Holánková) jako fragment z této skladby čtvrtá část, v níž je zobrazen nerovný taneční zápas umělce se smrtí. Tanec škodolibé smrtky a muže, jemuž docházejí síly, zanechávají v paměti dlouho stopu… Nyní byla uvedena věta druhá s názvem Láska , duet krátký, lyrický, který je miniaturou bezstarostného mileneckého škádlení. Není ale tolik dynamický a divácky atraktivní, což je trošku škoda. Zatančili jej Vojtěch Rak a Tamara Kšírová (Vojtěch Rak je členem Bohemia Baletu, ale tančí s Pražským komorním baletem jako host, Tamara je členkou Bohemia Baletu a Laterny magiky), kteří choreografii technicky dobře zvládli, a tady sedí i jejich mládí. Stálo by za to nechat nastudovat kompozici celou, aby vynikla její celková dramaturgie. Velký divácký ohlas vyvolal duet Svědomí a Letce z moderního baletu Hirošima Luboše Ogouna

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Galavečer k 50. výročí založení Baletu Praha (Stavovské divadlo Praha)

[yasr_visitor_votes postid="135209" size="small"]

Mohlo by vás zajímat