Gemrot + Veverka + Netopil

Málokdy vzbudí premiéra současného díla tak příjemné pocity a dojmy, jaké se podařilo vyvolat Jiřímu Gemrotovi Hobojovým koncertem. V abonentním večeru Pražských symfoniků zazněla skladba poslední lednový den v podání Viléma Veverky a dirigenta Tomáše Netopila jako fascinující kombinace invence, kompozičního umu a interpretačního mistrovství.
Tomáš Netopil & Fantastická symfonie – Praha 31. 1. 2018 (zdroj FOK / foto Petr Dyrc)

Jiří Gemrot je skladatelem, který se nenutí do divokých experimentů, ale vědomě hledá svou hudbu mezi souřadnicemi vytvořenými ve dvacátém století. Vřazuje ji pak do nich, ale zároveň pochopitelně i do těch současných. Přichází přitom samozřejmě s novými, dosud neslyšenými momenty, ale je v tom umírněný, neútočí, neoslňuje. Vymezuje se, evidentně spíše bezděky nebo rozhodně nikoli úporně, jako tradičně uvažující hudebník, jemuž jde o to, aby posluchače přitáhl a dokonce zasáhl. A to i díky tomu, že se to, co napsal, jeho interpretům líbí a dobře hraje.

Hobojový koncert vznikal pro Viléma Veverku a posléze i s vědomím, že dirigovat bude Tomáš Netopil. To druhé se odrazilo v nevelkém symfonickém obsazení bez bicích a hobojů, to první v charakteru sólového partu psaného sólistovi na tělo – jednoduše řečeno bez omezení. A tuto spolupráci, respektive vzájemné sdílení a tvůrčí partnerství tří umělců, korunovalo pak provedení nového díla. Nikoli z povinnosti, nikoli za čárku, ale přesvědčené podílnictví na dobrém vyznění hudby, která za to stojí.

Vilém Veverka ovládá hoboj neuvěřitelně svrchovaně, nejen technicky a výrazově, ale i čistě fyzicky. Zřídkakdy je možné cítit takový nadhled, vidět a slyšet někoho, kdo má tak navrch nad nástrojem, kdo jeho prostřednictvím tak uvolněně a svobodně vyjadřuje, co potřebuje. Gemrotův zhruba dvacetiminutový koncert vyžaduje muzikantský cit i sílu a výdrž. Hráčsky skrytě náročný, ale klidně se tvářící, místy kontrastní, nesmírně zajímavý sólový part je pro charakter a vyznění skladby zcela určující, dominuje v ní. Vrací se v něm výrazný rychlý pětitónový motivek, ozývají se i mezní polohy, především však je hoboj užíván a traktován líbezně a lyricky, jak to k nástroji tradičně patří, jak to téměř kodifikoval ve svém Hobojovém koncertu už Bohuslav Martinů.

Gemrotovo nápadité dílo zní v jednom proudu, ale je přehledně a zřetelně členěno. Začíná naléhavě, vystřídá několik poloh od konkrétní přes tajemnou po projasněnou – a pak ve výrazné reminiscenci končí podobným mimořádně dlouhým tónem, jakým začíná. Hudební jazyk se v decentním orchestrálním doprovodu často podobá neoklasickému, nerozpakuje se ulpět na pravidelném metru a synkopách, lze v něm nalézt lehké taneční folklórní ohlasy. Orchestrální doprovod drží styl. Je to hudba nejen nenásilně virtuózní, ale hlavně sdělná, pocitově ukotvená k centru v tónině B dur, hudba s motivy a tématy, tvarovaná na hraně mezi předpokládaným a nečekaným, znějící přívětivě, nikoli však eklekticky. Skladatel šetří se zkoušením nových zvuků, ale na vhodných místech je používá jako koření. Veverka tak vzbudil několikrát mimoděk zvýšenou pozornost umným detailním novátorstvím, třeba napínáním tlaku a přefuky, například tehdy, když proměnil zvuk, jako kdyby pomyslně ohnul tón do spirály. Všechny takové momenty mají v tektonice díla svůj smysl, nejsou samoúčelné.

Vedle toho zaujmou všechny instrumentační nápady, dialogy sólisty s dalšími dechovými nástroji nebo třeba krásné zastavení – recitativ hoboje nad hluboko znějícími kontrabasy. Originálně je řešena sólová kadence, konec skladby směřující do ticha je magický. Těžko si představit, že by někdo tuhle hudbu zahrál lépe než Vilém Veverka, v jehož případě hoboj ztrácí obvyklé zvukové atributy ve prospěch čistých, ideálních dimenzí hudby odpoutaných od materie.

Tomáš Netopil se stejným zdarem jako premiéru čerstvé novinky vedl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK i v úvodní Ravelově choreografické básni La valse, oscilující mezi impresionismem a neoklasicismem, mezi ohlasem na sentimentalitu lehčích žánrů a skutečným, trochu hlučným symfonismem. Výrazná práce s proměnami agogiky a logická a přehledná modelace průběhu hudby vedly těleso k výrazně motivovanému projevu, sjednocenému, přesvědčivému, inspirovanému, zvukově pěknému, ve valčíkové stylizaci opravdu muzikálnímu. La valse nabíjí energií, jde nezadržitelně kupředu, víří a strhává s sebou.

Totéž pak platí o Berliozově Fantastické symfonii, spektakulární, excentrické, dodnes ohromující romantické skladbě s podtitulem Epizoda ze života umělcova, tedy skladbě s podrobným a názorným programem. Tomáš Netopil na pódiu neúnavně pracuje, podněcuje a vede – a Pražští symfonikové díky tomu hráli bezmála hodinové dílo na skutečné špičce svého standardu, ať už šlo o celkový zvuk, zejména smyčců, v úvodních „snech a vášních“ a ve scéně na plese, o sóla ve scéně na venkově nebo o zdrcující temné vize dvou posledních vět s výraznými žesti. Bylo to provedení nepřehánějící kouzla a sentiment, ale přesto provedení plné emocí a jasných obrazů. Šéfdirigenta z Essenu a od letošního podzimu také jednoho ze dvou stálých titulárních hostů České filharmonie budeme rozhodně čekat při všech jeho dalších návratech do vlasti s velkou důvěrou.

Hodnocení autora recenze: 95%


Tomáš Netopil & Fantastická symfonie
Dirigent: Tomáš Netopil
Vilém Veverka (hoboj)
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
31. ledna a 1. února 2018 Smetanova síň Obecního domu Praha
(psáno z koncertu 31. 1. 2018)

program:
Maurice Ravel: La valse, choreografická báseň
Jiří Gemrot: Koncert pro hoboj a orchestr (světová premiéra)
Hector Berlioz: Fantastická symfonie op. 14

www.fok.cz

Reklama

Hodnocení

Vaše hodnocení - Symfonický orchestr hl.m.Prahy FOK -T.Netopil & V. Veverka (Praha 31.1./1.2.2018)

[Celkem: 12    Průměr: 3.3/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na