Gheorghiu a Vargas ukončili koncert v Českém Krumlově kvůli počasí předčasně

Chtělo by se mi říci: Beethovenova Sturm und Gewitter ze Šesté, Pastorální symfonie F dur jako by se vnutila do zahajovacího koncertu Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově. Koncert musel být předčasně ukončen, zbývala ale jen tři plánovaná čísla.

Již po šestadvacáté zahájil vstupním galakoncertem hvězd světového operního nebe tradiční prázdninový Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově, v historickém jihočeském městě, zapsaném na seznamu světového dědictví UNESCO. Tradičně pro veliký objem sedadel daného prostoru v Pivovarské zahradě, která je navíc dobře dostupná z centra města. Hvězdami večera byl mexický tenorista, žijící dnes ve Vídni, Ramón Vargas, spolu se sopranistkou rumunského původu, žijící rovněž ve Vídni – Angelou Gheorghiu. Doprovod pěvců i vlastní vstupy ve večeru zajistila osvědčená PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou zkušeného dirigenta Leoše Svárovského, přímého žáka Václava Neumanna z pražské HAMU, kterého v gestu nezapře, jako nikdo z nás nezapře své učitele.

Ramón Vargas se vrátil do Českého Krumlova po šesti letech. V sedmapadesáti letech je jako tenorista na zenitu svých sil. Jeho hvězda vyšla debutem ve slavné Wiener Staatsoper roku 1992 v roli koloraturního Almavivy Rossiniho Lazebníka sevillského. Úspěch byl ihned zaregistrován a v témže roce přišlo pozvání do Met v New Yorku pro roli Edgara v Donizettiho Lucii z Lamermooru, do italské La Scaly v Miláně poté pro krásnou lyrickou roli Fentona ve Verdiho Falstaffovi. Tím se hned v prvním roce své kariéry pěvec optimálně oborově zformoval. Jeho naturelu odpovídá výtečně Mozartův Ottavio, Offenbachův Hoffmann, Massenetův Werther, Verdiho Vévoda, Alfred, Richard, Gabriele Adorno, ale také Carlos. Loni ve Vídni byl oceňován kritikou právě jeho Richard v Maškarním plesu. Jeho vzorem byl Enrico Caruso, jistě ovšem již z gramodesek, jinak by to reálné nebylo. Ale přímo si cení Luciana Pavarottiho (ostatně, jak jinak?), ale i Giuseppe Di Stefana, které oba obdivoval pro technickou dokonalost. Je znám výrokem přemýšlivého umělce, že Di Stefano i Pavarotti ještě zažili epochu, kdy se chodilo do divadel poslouchat, zatímco dnes žijeme v době „sendvičové”, kdy se na pěvce chodí publikum hlavně dívat. Ano, to vystihl dobře, v Pivovarské zahradě mívám často u některého typu publika tento neodbytný pocit. My se prý musíme zase vrátit do rovnováhy, což je údajně výzva naší doby.

Angela Gheorghiu je významnou sopranistkou současnosti, ovšem v kariéře setrvává dlouhých sedmadvacet let, je tedy pěvkyní již zkušenou, leč rovněž na zenitu pěvecké kondice. Původem Rumunka zakotvila rovněž ve Vídni (Vídeň již vícekráte vyšla ve světových výzkumech jako velkoměsto s nejkvalitnějšími podmínkami k životu z celé řady hodnocených směrů). Debutovala v londýnské Covent Garden v Pucciniho Bohémě roku 1990, ve stejném roce přišla nabídka Vídně i Met, mezníkem její kariéry byl patrně film Tosca, který v roce 2000 režíroval Benoît Jacquot. Nadchla právě rolí Tosky, Mimi a Adriany Lecouvreur náročnou Vídeň. Pro své herecké schopnosti je označována za jakousi fiktivní nástupkyni Marie Callas, byť tato srovnávání nejsou nikdy přesná. Tak ji na tiskové konferenci charakterizoval rovněž tenorista večera – její častý jevištní partner z Wiener Staatsoper – Ramón Vargas.

Marketingové řeči jsou dnes určeny hojně laickému světu, takže se vrátím na počátek souřadnice, k vyznění koncertu. Jak je známo, v Pivovarské zahradě je nutné obdobné koncerty amplifikovat, sólisty i symfonický orchestr. Amplifikace prošla vývojem a dle mých zkušeností za osm let pravidelnějšího sledování je jistě patrný pokrok v kvalitě. Sólisté použili letos nově mikroporty, kdy mají na jevišti umožněn svobodnější pohyb, zdálo se, že k dobru věci, byť mohly být nastaveny o trošičku méně silně, hlasy by tak vyzněly ještě přirozeněji jako José Curra při realizaci Komediantů před pár lety, kde nebyl použitý typ mikroportu ani příliš znatelný. Ale i zesilování zvuku orchestru bylo markantně lepší a zvukově vyrovnanější než v předchozích letech.

Amplifikace vynesla krásně první hobojistku orchestru v ouvertuře k Verdiho Nabuccovi, jejíž sólo zaznělo v barvě nezkresleně, s pěkným zvukem a frázováním. Pokud jsem si to zapamatoval navzdory dramatickému průběhu večera s přerušením produkce kvůli bouři, muselo být její sólo výrazné jak kultivací tónu, tak optimálně zvolenou mírou amplifikace. Ovšem celá Verdiho ouvertura pod taktovkou Leoše Svárovského vyzněla v tempech promyšleně, dynamicky, s pěkně vypracovanými crescendy a tektonikou skladby.

Oba protagonisté zahájili populárním duetem ze třetího dějství Verdiho Traviaty o Paříži, kterou hodlají opustit, když jim kyne šťastná budoucnost (Parigi, o cara). V duetu mohl předvést Ramón Vargas hned při svém vstupu smysl pro důsledné předení verdiovské kantilény (filare il tuono), krásné, měkké mezza voce, bezvadné posazení barevně příjemného hlasu do masky. Velmi imponovaly tóny vyrovnaného il ponticella, obtížné přechodové oblasti, které jsou takřka vzorově pěvcem tvořeny.

Společně s panem Vargasem se uvedla sopranistka Angela Gheorghiu znělým a lehce tvořeným sopránem neobyčejně příjemného témbru a tónové flexibility ve všech polohách. V árii Manon Julese Masseneta Adieu notre petite table měla sice před sebou noty na pultu, což samo o sobě u árií z operních „trvalek”, které tito pěvci zpívají neustále a dokola, je trochu zvláštní. Neboť okruh jejich partů se třeba s takovým legendárním Ivo Žídkem (jenž byl osm let sólistou Wiener Staatsoper v podobném tenorovém oboru jako je Ramón Vargas [!]), či třeba Miladou Šubrtovou, nedá mírou kvantity mnoha stylů ani porovnávat. Zvláštnější ale pro mne je, když i s notami na pultu před sebou musím začít pro výpadek znovu. To se loni stalo slavnému Flórezovi, na Smetanově Litomyšli zase Deborah Voigt. Jistě, stane se, nejsme komputery, proč ne? Ale pro pořádek konečně jednou řeknu, když jsem toto loni u Flóreze a předloni u Voigt trochu úmyslně a takticky obešel, byť implicitně naznačil, že jsem v přenosech z Met nic podobného nikdy nezaznamenal, ani si nepamatuji, že by se cosi podobného stalo na našich operních scénách v posledních letech v produkcích, kde jsem byl přítomen. Vůbec míra souhry s velmi pozorným dirigentem Leošem Svárovským byla velmi dána jeho dirigentským „jasnovidectvím” až telepatickým citem, kdo si kde kterak prodlouží či neprodlouží tón, jenž se mu vydařil, kde se cítí nebo naopak necítí právě situačně ideálně.

Oběma protagonistům se krásně rozzářily vyšší polohy ve scéně z Donizettiho opery Lucie z Lamermooru, bylo zjevné, že role Edgara a Lucie mají oba pěvci dokonale zažité pěvecky i muzikantsky. Cítili dokonale každou hudební frázi, vše proudilo lehce, suverénně, což vždy charakterizuje vysoký stupeň zvládnutí techniky. Tyto role mají oba pěvci z jeviště dokonale zažity a mohli plně zaujmout přednostmi svého projevu. Z první poloviny večera nemohu nezmínit nádherně provedenou populární árii Čo-Čo-San z Pucciniho druhého dějství opery Madama Butterfly. Imponující tah legáta Andante con calma, bezvadná dikce italštiny, každá hudební fráze nabitá výrazem. Suverénní vysoká poloha, byť jsem závěrové dominující béčko této árie očekával z hledisek interpretačních tradic trošku delší.

Po přestávce, jejíž délka se stala pro osud koncertu patrně fatální, stačil výborný orchestr zahrát úvod ke třetímu dějství Bizetovy Carmen s velmi krásným flétnovým sólem. Ramón Vargas si zazpíval tenoristy (leč i barytonisty – Teodor Šrubař touto árií s bé na stupnicovém závěru často a rád veřejně exceloval [!]) milovanou květinovou árii dona Josého, která se polohově moc dobře zpívá a je velmi efektní. Protože je tenoristou, který je vyhledáván hudebními šéfy více coby lyrický až spinto tenor, mezi těmito obory se pohybuje, není pro něho José již zcela oborově charakteristickým jako role. Nicméně árie sama je Bizetem výsostně lyricky koncipována. Zazpíval ji velmi pěkně v instrumentálně dokonalém legátu, v závěru, který se tak dobře zpívá, jsem čekal více pohrání si s dynamikou. Bizet zde předepisuje pianissimo, mnozí pěvci se snaží o kompromis mezza voce, třeba takový Beno Blachut blahé paměti nebo z jiné světové strany Franco Corelli, jenž vysoké bé stáhne z lesklého forte až do jemného pianissima působivým decrescendem. Nic takového se nekonalo, byť u hlasu lyričtějšího typu, který nám v přenosu z Met do kin zpíval krásně Mozartova Ottavia, jsem přece jen decrescendo nebo mezza voce očekával. Přes mikroport v klopě saka by navíc vyznělo velmi podmanivě.

U přeslavné Bizetovy Carmen, patřící již obdobně jako Traviata či Butterfly do sféry, kterou jsme nazývali dříve trefně vyšším populárem, byla volena ještě Habanera z prvního dějství opery. Angela Gheorghiu ji přednesla velmi působivě pěvecky i v přesvědčivosti sugestivního výrazu. Jako sopranistka jistě lehce prokázala vrchní tóny skvělé, kulaté, s velmi imponující špičkou hlasového jádra, ale zde překvapila více míra pěveckého umění využít až ordinérně znělý prsní rejstřík, jenž zde dostával eroticky výrazný podtext. Kdysi toto umění výrazného spodního rejstříku a kumšt přecházet z něho bezešvě do rejstříku středního předváděla geniálně v Carmen Jelena Obrazcova. Ovšem to byla slavná mezzosopranistka, což u ní do té míry přece jen nepřekvapilo tolik jako u sopranistky, pějící Tosku, Butterfly, Mimi, Manon.

Došlo také na nádherný duet Cavaradossiho s Toskou z prvního dějství Pucciniho opery. Zde byli oba umělci zcela „doma”, ve své oblasti hudby, kterou stylově perfektně cítí. Duet vyzněl nádherně, oba pěvci u mne vyvolali asociace na veliké pěvecké ikony minulosti, na Callas, Tebaldi, u role Mária Cavaradossiho na Carla Bergonziho či Giuseppe Di Stefana. Zřejmě chtěl pan Vargas převést do praxe své teze, že touží po dosažení vyrovnání viděného a slyšeného, jak jsem jej výše citoval. Škoda, že déšť, ve svém počátku jakoby nevinný a v pláštěnkách „přežitelný”, postupně nabýval na intenzitě, do toho přišly blesky a hromy značné síly, které přehlušovaly i rezonančně nasycená vysoká bé v duetu.

Koncert ale musel být přerušen a předčasně ukončen. Jistou situační ironií bylo, že kdyby se přestávka až příliš nevlekla, tak ta tři zbývající čísla by se byla v pohodě stačila. Zbývala již jen árie Cavaradossiho z Tosky s krátkou duratou, poté árie Rusalky ze Dvořákovy stejnojmenné opery, coby finální bonbónek měl sloužit duet Mimi a Rudolfa z Pucciniho Bohémy, tedy právě rolí, které oba sympatické umělce vynesly do světové kariéry. Jistě i přídavky, kde bylo plánováno i aranžmá slavné písně Granada pro tenor i soprán, by byly zajímavé. Škoda, chyběla čtvrthodina, leč nutno říci, že podstata vstupního večera zachována i takto byla. Vzdor nepřízni počasí, které uprostřed července nebývá vždy nejen v Českém Krumlově skvělé a pohybuje se více v amplitudách. Ukončena musela být patrně i premiéra Verdiho Trubadúra na Otáčivém hledišti v tomtéž času v Českém Krumlově. Hold italské opeře ihned paralelně na dvou atraktivních místech města Český Krumlov – zajímavý to dramaturgický luxus – zrušilo počasí. Větru a dešti jsme zase jednou nedokázali patřičně poručit.

Hodnocení autora recenze: 95%

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2017
Zahajovací operní galakoncert
Dirigent: Leoš Svárovský
Angela Gheorghiu (soprán)
Ramón Vargas (tenor)
PKF – Prague Philharmonia
14. července 2017 Pivovarská zahrada Český Krumlov

program:
Giuseppe Verdi:
– předehra k opeře Nabucco
– Parigi, o cara, duet Violetty a Alfreda z 3. dějství opery Traviata

Jules Massenet: Adieu notre petite table, árie Manon z 2. dějství stejnojmenné opery

Charles Gounod: Ah! leve-toi, soleil!, árie Romea z 2. dějství opery Romeo a Julie

Giacomo Puccini:
– Preludio Sinfonico
– Un bel dì, vedremo, árie Čo-Čo-San z 2. dějství opery Madama Butterfly

Francesco Cilea: E’ la solita storia del pastore, árie Federika z 2. dějství opery Arlézanka

Gaetano Donizetti: Lucia, perdona … Ah! talor del tuo pensiero, duet Lucii a Edgarda z 1. dějství opery Lucie z Lammermooru

= přestávka =

Georges Bizet:
– předehra ke 3. jednání opery Carmen
– La fleur que tu m‘avais jetée, květinová árie Dona Josého z 2. dějství opery Carmen
– Habanera (L’amour est un oiseau rebelle), árie Carmen z 1. dějství stejnojmenné opery

Giacomo Puccini: Mario! Mario!, duet Tosky a Cavaradossiho z 1. dějství opery Tosca

Pietro Mascagni: intermezzo z opery Sedlák kavalír

(nedokončená část programu:

Giacomo Puccini: E lucevan le stelle, árie Cavaradosssiho z 3. dějství opery Tosca

Antonín Dvořák: Měsíčku na nebi hlubokém, árie Rusalky z 1. dějství stejnojmenné opery

Giacomo Puccini: O soave fanciulla, duet Mimi a Rodolfa z 1. dějství opery Bohéma)

www.festivalkrumlov.cz