Giovanni pod taktovkou Plácida Dominga v Praze a jeho hlavní dva protagonisté

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Už jen týden dělí Prahu od dvou mimořádných představení Mozartova Dona Giovanniho. 27. a 29. října bude operu ve Stavovském divadle v Praze v čele orchestru Národního divadla dirigovat Plácido Domingo. Speciální večery se uskuteční u příležitosti 230. výročí premiéry Dona Giovanniho, základem pro vytvoření scénické koncepce je využití scény vytvořené pro tuto operu v dílně předního českého scénografa Josefa Svobody a kostýmů Theodora Pištěka, pod režií je podepsán Jiří Nekvasil. Plácido Domingo už Giovanniho dirigoval ve Washingtonu či v newyorské Metropolitní opeře. Do sólových rolí nadcházejícího pražského provedení obsadil vítěze svojí prestižní operní soutěže Operalia, pro tři role pak Domingo vybral české pěvce. Přinášíme rozhovory s představitelem titulní role, italským basbarytonistou Simonem Alberghinim, a s rumunským basistou Adrianem Sâmpetreanem, který se v Praze ujme úlohy Leporella.
Stavovské divadlo Praha (zdroj commons.wikimedia.org/Lehotský)

 

Simone Alberghini – basbaryton – Don Giovanni

Simone Alberghini (zdroj Domingo Mozart Prague)

Na jaké produkci zrovna pracujete?

Vlastně na žádné, nyní jsem otcem na plný úvazek. Minulý týden jsem v Moskvě zpíval roli hraběte Almavivy ve Figarově svatbě a nyní jsem s manželkou, která bude zpívat Carmen, zde v Madridu a hlídám našeho potomka.

Kouzelné!

Ano, užívám si to, je to dovolená.

Chtěli jsme mluvit o vašem vztahu s Maestrem Domingem a o tom, co pro vás znamenala soutěž Operalia…

Znám Maestra Dominga od roku 1994, tedy už třiadvacet let, tehdy jsem vyhrál druhý ročník jeho soutěže Operalia v Mexico City. Od té doby mi Plácido hodně pomohl s kariérou, zval mě několikrát do různých divadel, kde dělal uměleckého ředitele, například do Washingtonu či Los Angeles. Spolu jsme zpívali v Cyranovi z Bergeracu od Franca Alfana v La Scale nebo v Gluckově opeře Ifigenie na Tauridě ve Washingtonu. Nyní však bude dirigovat a já jsem moc šťastný a nadšený.

Jak se na tuto společnou produkci těšíte?

Moc se na to těším. Je zbytečné mluvit o jeho kariéře zpěváka, všichni ho přeci znají, nicméně o čem lidi moc nepřemýšlí, je to, že kromě jeho skvělého hlasu je taky mimořádně muzikální. Pracovat s ním je tedy obrovská příležitost. Možná se mi podaří i odhalit a vzít si něco z jeho tajemství… Jsem velmi šťastný a jsem si jist, že se od něj naučím spoustu nového. Doufám, že to bude zábava.

Mohl byste něco říct o tom, jak výhra v Operalii ovlivnila vaši kariéru?

Neuvěřitelně. Když jsem ji vyhrál, bylo mi jednadvacet let, takže jsem byl velmi mladý. Myslím, že v tomto věku ji nikdo nevyhrál, možná později. Bylo to velmi vzrušující. Na počátku své kariéry jsem byl bas, takže Operalii jsem vyhrál s Verdiho rolí Dona Carlose a od té doby mi Plácido několikrát pomohl a zval mě do divadel, především ve Spojených státech. Pomohl mi také už jen svým vztahem ke mně, nemohu říct přátelství, je to přeci jenom Maestro Domingo, já byl v té době mladý zpěvák. Nicméně byl spolu s Pavarottim první, kdo mi navrhl, abych po deseti letech své kariéry zkusil zpívat více basbarytonové role. Nabídl mi tedy roli Figara v Lazebníkovi sevillském ve Washingtonu D.C., což byl v mé kariéře obrovský skok. Pomohl mi tedy nejenom tím, že mi dal možnost objevit nové role, ale také jsem se díky němu vyvinul hlasově.

A co Don Giovanni? Jaký je váš vztah k opeře a samotné roli?

Poprvé jsem Dona Giovanniho zpíval na Sardínii v malém divadle v Sassari, když mi bylo dvaadvacet let, tedy v podobném věku, jako zpíval poprvé Dona Giovanniho Luigi Bassi, kterému bylo v té době myslím dvacet nebo jednadvacet let. Od té doby jsem tuto roli zpíval ve více než dvaceti inscenacích. Zpíval jsem ho tedy často, jednou dokonce i Leporella, ale Dona Giovanniho znám opravdu hodně. Tato role je hudebně skvělá, ale i jeho charakter sám o sobě. Pokaždé, když ho zpívám, tak objevím něco nového, vidím jej z jiného úhlu pohledu, něco, co jsem dříve neviděl. Tomu pomáhají i odlišní kolegové, režiséři i dirigenti. Pokaždé je to pro mě obohacující. I nyní se moc těším.

Plácido Domingo zmínil, že Dona Giovanniho nezpívá rád, protože nemá rád, jak se chová k ženám. Co si o tom myslíte?

To je zvláštní. Když zpívám Dona Giovanniho, snažím se nebýt zlý – i když to po mně někdy režiséři chtějí. Věřím však, že Don Giovanni je zkrátka k ženám jen upřímný. Jeho problém je v tom, že žije jen přítomností a nemyslí ani na budoucnost, ani na minulost. Vše chce zažít na 200 procent – od jídla, vína až po ženy. A když řekne například Zerlině, že si ji chce vzít, neslibuje jí budoucnost, mluví jen o přítomnosti. A myslí to naprosto upřímně. Nedokáže však zůstat na jednom místě déle než deset sekund, takže další den je hned připraven na další dobrodružství, na další zkušenost.

Je zde jeden moment, kdy vyjevuje svoji duši: na začátku druhého jednání mluví s Leporellem, který ho prosí, aby nechal ženy být. A Don Giovanni mu odpovídá: „Nechat ženy, jsi blázen? Pro mě jsou jako vzduch, který dýchám, a jídlo, které pojídám. Kdo je věrný jedné, je krutý k těm zbylým.“ Nic jim neslibuje, jenom po nich chce, aby si užily chvíli objevování nového, zkušenost. Tím, že řekne „chci si tě vzít“, myslí v ten daný moment. Ženy však chápou „navždy“. Z jeho pohledu je upřímný, z vnějšího pohledu to však není zdravé. Je vždy upřímný, kromě scény, kdy se vymění s Leporellem, to je však jenom kvůli tomu, že ho Elvíra stále pronásleduje.

Velikost role Dona Giovanniho je v tom, že pro každou postavu představuje to, co ona potřebuje, aby byla úplná. Pro Donu Annu je tím milencem, kterým Don Ottavio není. Pro Dona Ottavia je zase hrdinou, pro Leporella je pánem, kterým se chce stát. Pro Zerlinu je to boháč a pro Elvíru představuje skoro otce. Každá postava si z něj bere to, co potřebuje, aby byla šťastná. Všichni v něm vidí to, co chtějí.

To je velmi zajímavá odpověď.

Jednou jsem také zpíval v inscenaci založené na knize Maxe Frische Love for Geometry. Don Giovanni se v této knize nezabývá ženami, ničím, zajímá ho jen studium matematiky a geometrie. Je sám sebou a všichni si z něj berou něco, co on ale nechce. Aby měl svůj klid na studium, tak před ostatními postavami hraje svoji vlastní smrt. V této knize je Don Giovanni ztvárněn jako anděl, je vždy oblečen v bílém, zkrátka je to kladná postava. Na konci je to opravdu silné, protože se zde odehrává určitá obdoba poslední večeře, Elvíra přijde za Donem Giovannim a prosí ho, ať svůj život změní, a on jí jen říká, že jestli chce, může s ním zůstat. A nebylo to myšleno, že spolu utečou, ale ať je s ním, až bude čelit svému osudu. Bylo tedy zajímavé vidět jeho charakter z jiného úhlu pohledu.

A jak se cítíte, když jej máte zpívat na stejném místě, kde měl před dvě stě třiceti lety premiéru?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář