Hrůzné vize a satirické komentáře E. A. Poea v Laterně magice

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Druhá premiéra letošní sezony patřila v Laterně magice choreografce a režisérce Lence Vagnerové a hudebnímu skladateli a výtvarníkovi Ivanu Acherovi. Spolu s úzkým týmem spolupracovníků se ponořili do světa dobrodružných vizí a satirických komentářů klasika americké literatury 19. století Edgara Allana Poea. Do jak velkých hlubin lidská duše inscenace publikum zavádí a jaký kaleidoskop pocitů a myšlenek nabízí? Je vskutku sisyfovským úkolem vybrat z jeho díla obrazy, které by jej vystihly co nejkomplexněji, a přitom diváky nezahltily.

Laterna magika – Poe (Ondřej Vinklát a Vladimír Javorský, foto Vojtěch Brtnický)

Některé inscenace žijí ještě v okamžiku premiéry, a tak je nejen výsadou, ale i praktickou pomocí moci tento vývoj sledovat po několik dní. Zásahy posledních úprav u Poea byly totiž značné a dosti zásadní! Zatímco po jedné z generálních zkoušek jsem v duchu drtila slova o lovecraftovských horách šílenství a nepochopitelném pastiši opájejícím se svou vlastní bezbřehostí, na první premiéře jsem už jen toužila po zápisníku, a na druhé se najednou inscenace vyloupla v čistotě a soudržnosti, v proporcích jasně oddělujících klíčové motivy a se sprškou elegických reminiscencí a drsného humoru navrch.

Vím, jak těžko se člověk vzdává jen samotného textu, zvláště pokouší-li se čas od času publikovat tiskem a je počastován neúprosným úkolem zredukovat rukopis o čtvrtinu, aniž by ztratil jedinou myšlenku. Takže zkrátit inscenaci o dobrou čtvrthodinu či dvacet minut a zhutnit zážitek tak, aby se stal intenzivním, ale nepodobal se pádu do Malströmu, je obdivuhodné sebezapření. Mimochodem o slavném to přírodním úkazu, stejně jako o amontilladském vínu, domě a rodu rozlomeném vedví, bledé Berenice, živě diskutující mumii, zlatém skarabeovi anebo o pozoruhodných událostech v ulici Morgue není v inscenaci ani zmínky, a věřím, že odolat lákadlu všech těch známých a ikonických motivů bylo také velikou zkouškou střízlivosti. Je znakem sebevědomého a zkušeného tvůrce, když dokáže potlačit vlastní fascinaci v zájmu díla a jeho účinu. Pokud se budou naše vnější názory na inscenaci nápadně a nepřirozeně lišit, odpověď hledejte právě v tvůrčím procesu, který trval nejen do poslední chvíle, ale dokonce ji i přesáhl.

Laterna magika – Poe (Ondřej Vinklát, foto Vojtěch Brtnický)

Hle! Večer slavnosti
z posledních osiřelých let!
Andělé, plni lítosti,
na bílá křídla závoj slét,
v divadle s pláčem přihlížejí
dramatu nadějí i běd
a od orchestru v křeči vzlyká k ději
hudba sfér, obluzujíc svět.
(E. A. P.)

Inscenací a fantaskním světem E. A. Poea provádí publikum slovo, ne vždy jednoduchá a komfortně poslechová hudba a rovněž výstřední vizuální řešení variující od temnoty po ztřeštěnou bizarnost. Ve smyslu fyzické přítomnosti jsou pak průvodci tři: herci Vladimír Javorský a Tereza Marečková, mezi nimiž se postava spisovatele rozkládá rovnoměrně na mužský a ženský element, a tanečník-sólista Ondřej Vinklát, který na sebe bere podobu hrdiny několika základních příběhů. Devět dalších mužů a žen proplouvá po konkrétních i abstraktních liniích spletených z epizodek, motivů a obrazů. Zvrácených i (poe)tických.

Laterna magika – Poe (Vladimír Javorský a Ondřej Vinklát, foto Vojtěch Brtnický)

Tvůrci vykládají Poeovo dílo a osobnost široce a vrstevnatě. Stálo by možná za průzkum, do jaké míry jsou si současní čtenáři vědomi autorského rozpětí tohoto génia a jak jej vnímají nejvíce. Jako zakladatele detektivního žánru, jako jednoho z prvních představitelů hororu, jako průkopníka moderní povídky, jako satirika – či snad i jako básníka? V některých jeho textech je absurdita a grotesknost jednoznačná, jiné jej bezpochyby řadí mezi plejádu humoristů, z nichž za oceánem je mu nejblíže Kanaďan Leacock a směrem k našemu kontinentu Saki (bůh suď, proč právě angloamerická literatura oplývá tou nejsušší satirou). V jiných rozpřádá pozoruhodné úvahy o démonech lidské duše, aby vzápětí navázal příběhem tak absurdním a neskutečným, že čtenář pochybuje o racionalitě předešlých úvah. Vzápětí narazí na lyrické verše, z jejichž něhy se mu zatají dech. Přitom všechnu slávu pro sebe shodou okolností a „vinou“ školství usurpoval Havran, na němž pedagogové rádi, podobně jako na Erbenově Vodníkovi nebo Blakeově Tygrovi demonstrují kouzlo onomatopoie, v angličtině onoho řezavého „r“, které se zahryzává při čtení originálu do mysli. Havran se stal Poevým symbolem podobným atributu světce, ovšem tu drsnou větu „nikdy více“ vyslovoval spisovatel častěji, a právě tak stálým předmětem jeho poetických textů je Eleonora/Lenora, k níž se vrátím ještě v epilogu, neboť není jen básnickým přeludem.

Laterna magika – Poe (Vladimír Javorský, foto Vojtěch Brtnický)

Avšak k věci – k inscenaci. Základními kameny libreta jsou tři povídky: Jáma a kyvadlo, která určuje ponurou a děsivou atmosféru první části (podotýkám však, že inscenace nemá přestávky a členění je intuitivní), absurdní Skokan, který propůjčuje druhé části atmosféru grotesky a přirozeně na sebe pak vrství motivy čtyř povídek humoristických, a nakonec Maska červené smrti, která je určující pro třetí část situovanou na maškarní ples, jenž se v naší hře mění v dekadentní módní přehlídku. Až na jedno místo vymizely do druhé premiéry všechny ostré předěly navozující dojem předčasného konce představení (závěr Skokana tak už nyní nevypadá jako mystifikace, ale jen jako schormovské popíchnutí divákovy zvědavosti, zdali už, anebo později).

Motivy, které jsou klíčem k vytvoření atmosféry celé inscenace, jsou taktéž tři: tep lidského srdce (nejen onoho Zrádného srdce mrtvého starce tlukoucího pod podlahou a ve svědomí vrahově, ale i toho, jež se nám metaforicky zastavuje v okamžicích hrůzy), kyvadlo jako hrozivá zbraň připomínající rameno těžební věže, a pak mechanismus časomíry odpočítávající život, odbíjející smrt, memento mori hodinového strojku. Jsou to spíš fasety jednoho jediného znaku, jenž svým rytmem uvádí v chod živé i neživé. Všechny tyto motivy již nyní vyvstávají jasně a srozumitelně, jako kostra vysvlečená z přespříliš objemné srsti.

Laterna magika – Poe (Tereza Marečková, foto Vojtěch Brtnický)

Strast má mnoho tváří. Bída světa mnoho podob. Klene se nad širokým obzorem jako duha, má barvy právě tak pestré jako ten oblouk, právě tak členěné, a přece právě tak důvěrně prolínavé.
(E. A. P.)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments