Ivan Acher: Pořádně vyvětrat a znovu zatopit

V procesu korektur textu ale postupně začalo „přituhovat“ a měsíc po našem rozhovoru už bylo zřejmé, že je vše jinak a kromě první z premiér, o kterých jsme si povídali, se v dohlednu žádná další neuskuteční. A tak jsme z proudu našeho několikahodinového povídání vylovili spíše obecnější témata – jak Ivan Acher přemýšlí o operní produkci ve 21. století, jak se vyrovnat s úskalími provozu velké instituce i s hudebníky, kteří nejsou fanoušky soudobých děl a jejich autorů – a to nás zákonitě dovedlo k úvahám nad jeho operou Sternenhoch, která zde v Národním divadle měla v roce 2018 premiéru a od té doby sklízí ceny kritiky a nadšené ohlasy obecenstva.

4. září 2020 vás čeká premiéra divadelní adaptace slavné románové epopeje Lva Nikolajeviče Tolstého Vojna a mír. Představení, ke kterému jste napsal hudbu, v divadle ABC režíruje Michal Dočekal. To je pro vás asi příjemná spolupráce?
Jistě, Michal je nyní ve vrcholné formě a tým kolem něj na tomto představení šlape jako hodinky. Na to, jakou má Michal Dočekal pověst eruptivního člověka, tak během tohoto zkoušení našel jen velmi málo příležitostí si pustit papéna. A vůbec; radost dělat s člověkem, u kterého cítíte, že je pořád při věci. Tyto chvilky vypuštění lávy jsou pro mě (myslím nejen pro mě) důkazem toho, jak mu na tom záleží a motivuje tím ostatní. Protože existují i tak „odzívané“ režie, kdy máte pocit, že jste v tom sama. Proč byste celou noc nespal a přemíchával hudbu na míru, když režisér ani neví, co říkal za připomínky minulý den? Michal je dobrý muž a to, že divadlu přikládá ohromnou důležitost, je na výsledku cítit. Lze to poté vidět na snaze ostatních dorovnávat energii, kterou tomu Michal věnuje.

Co vás teď na podzim čeká dalšího?
Na Zábradlí s Masopustem (divadelní společnost Masopust) máme premiéru hry Nedorozumění od Alberta Camuse, potom tam máme superhrdinu Cyrana ve Švandově divadle, krásný Provázek s Annou Davidovou a Kunderu v ND Brno. Pak je tu taneční představení slibující nádheru a krásu s Lenkou Vagnerovou, které tentokrát dala do rukou svým základním členům z „company“ a pomáhá jim, aby to získalo nějaký tvar a dramaturgii, která bude nosná. A to se daří krásně.

Toto představení v Divadle Komedie je nazvané Krajinou slz. Čtyři choreografie spojuje vaše hudba a citát z knihy Kazatel “Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas…” Vypadá to, že podzim máte docela nabitý, a výčet, zdá se, ještě nekončí…
Velká věc se děje i v Národním divadle, tam by měly mít na konci října premiéru Duchové. Představení připravuje Kamila Polívková. Je to o starých lidech v ústavech, o jejich dětském a dětinském světě a jeho prolínání s realitou a o tom, co se jim začíná zdát nejen v reálném světě, ale jak sny začínají bloudit, alespoň tedy z hudebního hlediska, v říši za Styxem. A také o tom, jak si doslova modelují okolí, kde jsou, a jak mozek začíná ujíždět někam, kde to začíná být znovu zábavné, ale někdy jen pro ně. Autorkou představení je mladá Švýcarka Katja Brunner.

Velkou věc k činohře mám teď psát i do Olomouce – Rok na vsi s účastí orchestru. Orchestrální party budeme nahrávat a přímo do dění na jevišti budou pozvaní sólisté, kteří tam mají opodstatnění jako součást děje. Prostě viditelní mají co dělat. Jde o to, vizualizovat hudbu smysluplně.

To jste vlastně měl ve své opeře Sternenhoch. Takový dream team…
No právě, v tomto případě jsem strašně dlouho přemýšlel, jak na provoz vyzrát, jak se ubránit tomu nihilu počátečního antagonismu zákoutí velké instituce. Přesvědčování jednotlivců a zájmových skupin, že to bude krása strávit se mnou měsíc je opravdu vyčerpávající. Zvlášť když nemáte možnost zkoušet dlouho (Sternenhoch měsíc a půl). Slyšel jsem ve výtahu, s jakým nadšením pro věc se baví členové sboru, jedoucí na zkoušku opery mého kolegy a to mi opravdu zvedlo tykadla do polohy “achtung”. A tak jsem to dolování nadšení vynechal a postavil spolupracovníky z lidí, kteří pracují svědomitě a s nadšením. A ti také nahráli většinu orchestrálních partů. Vždyť jde ve výsledku stejně jen o sílu zvuku z orchestřiště. Prostorový zážitek barevnosti orchestru z “díry” moc nevynikne. A změny barev orchestru systémem „na každou reprízu jiná“ (podle toho, jak kdo získá záskok), mě jako dobrodružství moc nelákají. Tato pestrá paleta mě spíše budí ze spaní. A nejen pro to. Na Nové scéně prostě nezní orchestr moc dobře.

Vy sám tedy úskalí demotivovaných hráčů a akusticky nevhodného prostoru řešíte redukcí hráčů na nezbytné (smysluplné) minimum a jejich následnou amplifikací?
Myslím, že tu možnost kontrolované mohutnosti by bez váhání využili i velikáni historie, kteří nějak změnili, zlomili dobové nahlížení na operu a dnes bereme jejich postupy za metr. Miláček Stravinskij bohužel neměl možnost kvalitně amplifikovat! Potřebovali sílu zvuku, a proto tam v obsazení bylo tolik lidí. Přeci už nejezdíme před operu kočárem! Musí se to nějak vyvíjet a využívat výdobytky doby. Nechci zbavovat lidi práce, na to myslím často. Ale zase nechci, aby tam nějaký lenoch, který to bere jen jako práci strážce muzeálních kvalit, nenapojený na věc, aby si s Bleskem v ruce četl někde v orchestřišti. Na druhou stranu to chápu, jsou nuceni hrát věci, které prostě hrát nechtějí. Ale když tam už na tu frekvenci přesně do čtrnácti nula nula jsou, tak by se alespoň mohli tvářit, že jsou součástí kolektivu. Nehledě na to, že to strašně odvádí pozornost i těm lidem, kteří se soustředit chtějí. Nechci ubírat chválu profesionálnímu odvedení práce s odstupem, ale obrovský rozdíl výsledné energie tvoří napojení se každého zúčastněného na věc. Mluvím teď o standartním provozu velké instituce, samozřejmě existují krásně srostlá a intenzivní tělesa!

Jak to vůbec s operou Sternenhoch nyní vypadá? Už Národní divadlo přišlo na to, jak mimořádnou inscenaci v kontextu operní scény na svých prknech má?
Zdá se mi, že zde neexistuje vztah ke společnému hospodářství a pak tedy ani ke společné sklizni. Řada lidí, kteří plánují z kanceláří život lidem kolem práce na jevišti ani neví, kdy se krmí, kdy se jezdí svážet seno. Na dožínkách se to jakžtakž sejde. Vlastně ani to ne… V “kanclech” ani nevěděli, že jsme dostali nějaká ta ocenění. Lidi tam zřejmě nejsou motivovaní na to fandit a oslavovat společnou práci, jako tomu často bývá na malých scénách. Protože tam je ta práce opravdu společná. Museli jsme pěkně poprosit, aby to dali aspoň na Facebook opery. Reakce na nabídky k zájezdům Sternenhocha do zahraničí je tristní. Málem jsme nejeli ani do míst, co jsme si sami sehnali. (Opera Sternenhoch Ivana Achera v nastudování Petra Kofroně a režii Michala Dočekala získala titul Inscenace roku 2018 v anketě Divadelních novin a Ivan Acher také Cenu divadelní kritiky v kategorii Hudba roku 2018 – pozn. redakce)

Jak to vypadá s termíny představení?
Po roce nehraní (nikoli kvůli “coronáči”) nás svátečně podarovali. A to znamená, že budeme hrát 6. a 16. ledna 2021 to je ještě paráda, ale pak už máme svátek v neděli na Valentýna, na Velikonoční pondělí a v neděli po Svátku práce. Těsně jsme minuli oprašovačku na Silvestra. Prostě docela malinko hodně vražedné termíny na návštěvnost; ale milujeme výzvy a doufám, že to znovu dokážeme naplnit.

V Brně vystupujete s Terezou Marečkovou a Vandou Šípovou, interpretkami z opery Sternenhoch, ve večeru písní na Provázku – je to nějaká zhuštěná verze opery?
Náš repertoár se týká hlavně písní z divadelních představení. Proto tam máme i Janu Vébrovou, která je mou nejčastější interpretkou i ženou. Navíc jsme byli požádáni o koncert nejenom divadly, ale také svazem esperantistů a tak jsme zařadili přednostně písně v esperantu. A možná jsme se i trošku zavádějícím způsobem začali pojmenovávat jako Esperados, i když jsme v podstatě Exhumators. Vznikl dojem, že jsem použil esperanto v téhle opeře poprvé, ale já ho pro jeho zpěvnost používám už delší dobu a esperantských písniček se nashromáždilo z představení v různých žánrech hodně. A zároveň máme takové lítosti po písničkách, které zahynou s premiérou v divadle a už se nikde neobjeví. Tak tomu říkáme „resuscitace mrtvých písní“. Jsou tam tedy esperantské i resuscitované písně, které jsme měli v divadle Komedie s Davidem Jařabem ve Weissensteinovi, u Bezručů, tam byly dvě esperantské věci v Bulgakovovi z Wolandova plesu, ze Zábradlí… Vanda a Tereza ty nejlepší árie ze Sternenhocha přezpívají do podkladu. Zdálo by se, že to je žánrovým složením smrtící hašé, ale máme za sebou krásné koncerty. Nikdy předtím nezaslechnuté věci, dokonce už jednou pohřbené, ale lidé reagují opravdu nádherně. Doufal jsem, že se může ukázat, že i tento postup – nejdříve nahraná a pak částečně živě interpretovaná hudba – může mít v sobě sílu.

Když jste tento postup vědomě zvolil, o co vám v první řadě šlo, v co jste doufal?
Že by se možná podařilo pohnout tím kamenným víkem sarkofágu opery u nás, aby se podařilo prolomit nedůvěru v uvádění nových děl a technologie trochu vykročila do 21. století. Získat opět pro tento žánr důstojnost, nejenom snobsky hranou v hledišti. Aby byl pro mladé publikum důvod jít tam za opravdovou energií. Já jsem chtěl, aby lidé byli opravdu opaření. Neposmívali se, ale smáli. Aby opera byla zase velká podívaná, ale s novým instrumentářem a impaktem, dorovnávajícím zkušenost diváctva s mocností elektronické hudby nebo rocku. Pořádně vyvětrat a znovu zatopit. Když se na konci 19. století zmenšovala skupina lidí, schopná jíst ty servírované velké romantické dorty, také se nějak přirozeně začalo postupně upouštět od těch hromburáckých gest. Velikost gesta má své opodstatnění i dnes, pokud samotná předloha je opravdu velikášská a má přímo v sobě zakletou jemnou ironizaci sebe sama. Proto když jsem vybral toto téma, chovám se hudebně podle toho. Dají se dobře zironizovat veliká operní gesta a zároveň poctít velké hlasy, protože Klímův text to přímo nabízí. Příště to může být úplně jinak.

Souhlasím, já ve Sternenhochovi obdivuji, jak jste dokázal dát vokálním partům tu, pro mě až uhrančivou, zpěvnost a melodičnost…
To mám radost, že to říkáte. Přitom oni se pohybují ve velice nestandartních pěveckých projevech, a přesto se podařilo dát průchod přirozené síle. Snažím se ale nedělat z interpretů “trotly”, kteří dostanou nepřesvědčivý part pro lidský hlas, někdy úplně nástrojového charakteru. Asi proto, že sám do zpěvu fušuju – dost se tím ušetří ve studiu – a představuji si, co bych chtěl mít v zásobníku na předání energie, kdybych tam, nedejbože, stál sám. Abych to co nejvíce přiblížil a zpřesnil i dramaturgicky, dávám zpěvákům jejich part předzpívaný. Dost odvážně tedy, ale dosti funkčně. Interpreti jsou potom vedení tím zvukem z nahrávky, kterou jim dám. A špetka smíchu u studia role udělá vždycky radost. Snažím se, aby už nahrávka samotná kopala tou cílenou energií, takže oni vědí, k čemu si mají seřídit mířidla. Nemají takový ten papírově abstraktní pocit z toho, že interpretace může mít nějaká hluchá místa. Zvláštní druh jistoty, sice ne úplně s překvapením, ale rozhodně ne s nepříjemným překvapením po zhmotnění partu. Fungovalo to bezvadně, zpěváci občas mrkli do not, ale většina to uměla zpaměti v daleko rychlejším čase. A byli si jistí, že to bude jednou hezké, až mě svými hlasy vymetou a nahradí.

Ale bacha! Dostal jsem i pochvalu! Sergej (Kostov, představitel knížete Sternenhocha, pozn. redakce) říkal: „Ty v***e, to je óčeň dóbry, kák ty naspyvál!“ Totiž aby měl dostatečně komediální témbr, tak jsem mu tam vymyslel ještě nějaké strašlivě humorné kudrlinky, aby bylo všem jasné, že i když děláme satanskou mazurku, tak že tam jde prostě i o humor. No nasmáli jsme se na zkouškách dost. Ale musím říci, že jak jsou lidé v hledišti naučení neočekávat nějaké kontrastní jednání a nejsou zvyklí střídat emoce v tak rychlém sledu, tak se moc k řehtání nedostanou. Když dáme první “perdu” z plesu v úvodu, dědictví prvního obrazu je v podstatě ušroubuje k tomu, že jim ztuhne úsměv na další dva obrazy – musím si na to dát příště “velkýho majzla!” (smích) Jsou tam tedy některé duše, které reagují na věci osvobozeně, ale zase koukají kolem sebe a bojí se zasmát. Přitom myslím, že vtipných míst je tam strašně moc.

Takže to minimalistické obsazení vzniklo paradoxně z vašich obav o silný a kompaktní výsledek?
Ano, i když mám ze studia vyzkoušené možnosti „mohutnosti malého zvuku“, tady jsem tu instrumentaci a všechny výdobytky udělal hlavně kvůli tomu, aby mi to přežilo i atomový útok všech negativních okolností. To vlastně byla jediná možná cesta. Hrát s nějakým malinkým orchestrem a snažit se o obrovskou energii je prostě nesmysl. Tak jsme to všechno s instrumentalisty nahráli a teď tam „lajv valej” jenom lidi, na které je radost se koukat, protože jsou plnohodnotnou součástí obrazu. V televizním záznamu pro OperaVision jsme stříhali detaily muzikantů a musím tedy říci, že ač nejsem žádný velký “koukač” na hudbu, že to bylo krásné. Když třeba kontrafagot hraje nějaké strašné laufy a ten člověk má v obličeji opravdu veliké utrpení, tak to je krása jako ze zpomalené bitvy.

Vy jste ve Sternenhochovi „vytáhl“ na pódium tři instrumentalisty – houslistku Terezu Marečkovou, citeristu Michala Müllera a fagotistu Lukáše Svobodu…
O dvou z nich jsem věděl, že to bude výborné a velice milým překvapením byl Lukáš Svoboda, který se stal nepostradatelnou součástí party. Na Michalovi jsem stavěl dokonce i hudbu od začátku, protože mě u předchozích spoluprací svou všestranností uhranula citera i on. A okouzlen tím zvukem jsem se snažil dostat za pomoci Michala z toho nástroje maximum. Chtěl jsem harmonii sfér i elektrickou kytaru a všechno jsem dostal pěkně zabalené. Tereza, to je medium. To bylo okamžité napojení. Když jsme spolu poprvé zkoušeli, tak už to bylo jasné. Když spolu nahráváme, předzpívávám věci nebo je pouštím z připraveného partu ze sampleru, ona je hned “z fleku” zpívá a hraje… A vznikla veliká hudební láska. Ona je z toho hudebního ranku „ctitelky tradic a pozvolného tvarování v mezích progresu“, ke kterému já se z druhé strany blížím. Zkouším vymýšlet neslyšené, ale nepálit u toho regály se „starou hnusnou hudbou“. A takováto kovaná katolička se sklony k inkvizičním praktikám za hudební faleš řekla, že se nemusí bát jít s mou hudbou před lidi! Jaká krásná pochvala. Totiž interpret, hozený do souvislostí mizerné hudby, musí dát publiku energii místo vás, když to jako kapitán uděláte blbě, ale často nemá z čeho brát. Vlastně je to zodpovědnost za posádku jako na lodi. Na tohle papíry mám a tak se snažím kroutit kormidlem tak, aby se mi pak lidé během plavby “nepoblinkali”.