Ivan Ženatý – houslista narozený v 19. století

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Nevykládejte mi, že je to normální. Podle mě to musí patřit k daru talentu, který máte. Děkujete za to?
Určitě. Ona mě taky maminka dobře vykrmovala. Do osmi let jsem pil jenom kozí mléko. Mám zdravý kořínek, v životě jsem nebyl u doktora. Přátelé mi říkají, že bych se měl léčit – že mi určitě něco najdou.

To je pravda, to se můžete spolehnout. (Ivan Ženatý mi nalévá čaj z krvavých pomerančů s tím, že sladit nebudeme, protože život máme sladký.) Tak se vás asi ani nebudu ptát, jak se vám teď žije…
Hodně čtu. Četl jsem Joyce…

Vy jste schopen číst Odyssea?
Četl jsem i Thomase Manna v originále. Je na to potřeba čas. Občas v jeho jazyce něčemu nerozumíte, tak to musíte pochopit, dohledat. To jsou věci, které bych normálně nezvládal. Teď čtu Churchilla. Trochu zdlouhavé, ale zajímavé. Moje maminka milovala Aloise Jiráska, mám jeho sebrané spisy. Představuju si, že jednou se do něho pustím, ale na to, myslím, potřebujete obzvláštní trpělivost. Na to, aby popsal jak se větévka zachvívala v koruně stromu, spotřebuje dvě stránky.

Vzhledem k tomu, že nevíme, jak dlouho budou omezení ještě trvat, možná že na to, abyste se pustil do Jiráska, je nejvhodnější čas právě teď.
Mám před sebou ještě, myslím, lepší literaturu, kterou bych chtěl zvládnout. Jiráska si nechám na čas, až budu shovívavější s životem. Třeba obrovskou trilogii U nás – vzpomínám, jak matka vždycky odložila knihu, zhasla světlo a řekla, pro Kristovy Boží rány, už zase vyhořeli. Oni během toho románu vyhořeli asi třikrát a někteří lidé si o tom čtou rádi. Znáte to, jak se říká, že třikrát se stěhovat je jako jednou vyhořet.

Vraťme se k životu s hudbou…
Životu v hudbě.

Životu v hudbě. Co potřebujete k tomu, abyste vstoupil do světa sui generis, který představuje ta či ona skladba?
Mění se to s postupem času. Dříve jsem do toho padal. S nadšením, s velkou energií a velkým osobnostním přínosem. „Zmocnění se“ skladby pro mě bylo nejdůležitější. Abych tam byl zosobněn já sám. Dnes už nechci hrát úplně všechno a těší mě, že si můžu vybírat, chci hrát jenom ty věci, o kterých vím a jsem přesvědčen, že jsou velké. Že je komponista psal nikoliv jako nějakou nahodilost, jako něco na zkoušku, ale opravdu jako výpověď srdce. A je to záležitost tak osobní, že když hraju třeba Brahmse, tak v tom okamžiku, samozřejmě, miluju Claru Schumannovou. Bydlel jsem kousek od jejího domu, kde žila s tatínkem. V Loschwitz u Drážďan. A tam za ní Robert jezdíval.

Ivan Ženatý (archiv Ivana Ženatého)
Ivan Ženatý (archiv Ivana Ženatého)

Daleko víc se dnes zabývám tím, kde má být nejtišší místo ve skladbě – nebo naopak kde má být vrchol. Vyprávím svým studentům zážitek: Svjatoslav Richter tady hrál jednu Haydnovu sonátu – kterou jsem neznal – a hrál, hrál, hrál a v jednom místě do toho bouchnul tak, že se všichni lekli, a potom hrál dál. A já si to pamatuju celých čtyřicet let jako neskutečný zážitek – ukázal všem naprosto jasně, kde je vrchol. Kde ho chce mít a že ho chce mít extrémní. A to bylo dvanáct minut hudby, které si člověk pamatuje celý život. Takové momenty mě zajímají. Naprostá výjimečnost v projevu. Jedině to má smysl.

Dřív jste hrál všechno?
Víceméně skoro všechno a bral jsem to jako zdroj poznávání. Františka Bendu, Stockhausena, kompletního Schulhoffa, kompletního Foerstera, kompletního Martinů… A při vší úctě, když někdo píše tak rychle jako Martinů, nemůže být všechno úplně ze zlata. Ale některé věci ano – a ty mě teď lákají.

Co teď převažuje ve vašem portfoliu?
Nedávno jsem dostal nabídku učit jako hostující profesor na Královské hudební akademii v Kodani. Jako my máme své modly, mají Dánové Carla Nielsena. Bavíte-li se u nás s muzikanty, ani ti vzdělaní většinou nevědí, kdo to je. V Dánsku hraje jeho Houslový koncert každý. A já jsem se najednou octl v situaci, že mně studenti přinesli Nielsenův koncert, který jsem nehrál! Nedovedu si představit kolegy, kteří nehrají, pouze učí – podle nějaké představy, jak by se to mělo hrát, ale sami to nedokážou. To neznamená, že to nejsou s to naučit, ale pro mě je to nemyslitelné. A tak mám Nielsenův koncert tady na pultě a učím se ho a uvědomuju si, že paměť pracuje trochu jinak než v šestnácti letech. Je to už jiný orgán, ale memoruju! Takže toto je teď můj studijní materiál. A je o to velký zájem. Měl jsem Nielsenův koncert naprogramován u mnoha orchestrů, všechno se teď posouvá, ale bude to! Dá-li Pán Bůh.

Hraju a umím zpaměti všech šest partit Johanna Sebastiana Bacha. Chci je podruhé – a naposledy v životě – natočit, a sice v originálním ladění. Současná doba je ideální: mohu se tu na několik dní zavřít a podladím si housle na 415. A ocitnu se najednou ve světě, kde chvílemi vůbec nevím, kde jsem. Podladěné housle jsou pomalejší, všechno je jinak. Nemůžu to naintonovat, protože sahám jinam. A vzpomínám při tom na Josefa Suka, který hrál i na violu. Ptal jsem ho, jak dlouho mu trvá, než přejde z houslí na violu, a on říkal: „no, dlouho – je to strašný, asi třicet minut.“ Do barokního ladění se taky relativně rychle dostanete, ale je to, jako byste se někam propadla. A blahořečím pandemii. Můžu tady zkoušet. Můžu si přemýšlet, jestli sarabandu udělám tanečněji nebo spíše jako „tanec pro starší“.

S Igorem Ardaševem budeme hrát Schubertovu Fantazii. To je jeho poslední dílo pro housle, napsal ho pro Josefa Slavíka. Hrát ho u nás není tradice. V Německu samozřejmě ano. Je to velmi těžká záležitost pro oba hráče – ve skladbě je obsažena hloubka i virtuozita a musíte je udržet v rovnováze. Dá nám to zabrat, moc se na to těším.

Ivan Ženatý a Kristjan Järvi (archiv Ivana Ženatého)

Mluvili jsme o Martinů – takže Česká rapsodie, ve světě skoro neznámá věc. Dedikovaná Kreislerovi, ten ji nikdy, samozřejmě, ani neotevřel. Martinů, který opustil rodnou zemi a procházel různými zákoutími přes modernismy a tak podobně, napsal v roce 1945, na konci války, skladbu, že si lze stěží představit něco více českého! Těžko popsat, co znamená to „české“, ale my víme. Tak to mám taky tady na pultě.

Umím zpaměti všechny tři Brahmsovy sonáty – ty rovněž budeme hrát. A když hrajete – třeba konkrétně ty tři Brahmsovy sonáty za sebou, začnete si uvědomovat souvislosti v úplně jiných dimenzích, třeba jak se jako skladatel v komponování vyvíjel. Hanslick napsal, je to krásná hudba, ale není to sonáta, on si klidně dovolí skončit v pianu!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


3 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments