Ivo Kahánek: Podstata výrazového ledovce je pod hladinou…

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
S Ivem Kahánkem jsme se primárně sešli s vyhlídkou na interpretační kurzy v rámci Festivalu Jarmily Novotné v Litni. Ty letošní budou zaměřeny na písňovou literaturu ze Západu a z Východu; právě tak si Ivo pracovně rozdělil úkoly se svým klavírním kolegou Gérardem Wyssem. Pěveckou lektorkou bude na kurzech sopranistka Martina Janková. A vše vyvrcholí závěrečnými koncerty – 19. září 2019 v liteňské Čechovně a 20. září 2019 Slavnostním koncertem v Sukově síni Rudolfina. Tam budou vedle všech tří lektorů podstatnou část programu prezentovat samotní studenti po týdnu intenzivního tréninku a diskusí. Iva Kahánka tak čeká důkladná příprava repertoárová i textová: „Ve chvíli, kdy pracuji se zpěvákem, nemusí moje hudební představy být prchavé a měly by se s textem úzce pojit…“ říká Ivo Kahánek. Témat však při našem neformálním setkání u zeleného čaje přicházela celá řada a já okamžitě pochopil, že přerušovat tohoto neokázalého vypravěče předem nachystanými otázkami by byla velká škoda.
Ivo Kahánek, foto Tomáš Nosil

Potkáváme se krátce po deváté hodině ranní. Ivo má za sebou tříhodinové živé vysílání Ranní mozaiky na stanici Český rozhlas Vltava, kde se zhostil úlohy hostujícího hudebního dramaturga. A od Ivovy manažerky jsem dostal ujištění, že ranní aktivita je mu vlastní a že můžu i v takový čas počítat s jeho plným soustředěním. Což bývá u umělců spíše výjimkou…

 

Ivo, jste tedy skřivan?

Jsou umělci, kteří to mají stejné jako já, ale rozhodně jsme v menšině; a myslím, že i v běžné populaci je více sov. Já ale, i když nemusím, vstávám většinou už kolem půl sedmé. Pak si ovšem večer vybírá svou daň a po desáté hodině se už musím různě stimulovat.

Když se podíváme na vaše vytížení a aktivity, daří se vám jet v pravidelném režimu?

Spíš se o něj snažím po periodách nepravidelnosti, jako je cestování, koncerty a podobně. Den či dva v souměrnějším režimu mi pak pomůžou. Většinou jsem činnostmi, které kladou zcela odlišné nároky na mysl i na tělo, dost přehlcený, a přepínání mezi nimi je těžké. Ať už je to hraní, cvičení, výuka, schůzky nebo e-maily. To vše představuje odlišné režimy mozku. A mezi nimi někdy třeba půl hodiny koukám do zdi.

Kdo poslouchal 6. června váš výběr hudby v Ranní mozaice na Vltavě, všiml si vašeho vybraného vkusu, dramaturgického citu a rafinovanosti. S tím se člověk narodí nebo je to kvalita získaná podněty a zkušenostmi?

Děkuji. Nějaký elementární prostor pro estetično a vkus v sobě mít musíte. Na tom z velké části stojí i moje povolání výkonného hudebníka. Stejně tak ale hraje roli kultivace a životní zralost. A pak také v pořadu, jako je Mozaika na Vltavě, jistá pravidla a doporučení. Máte jasně řečeno, kolik procent můžete věnovat klasice, kolik crossoveru nebo jazzu. A musíte myslet na posluchačstvo… Někdo při Mozaice vstává a vaří si kávu, někdo cestuje do práce, někdo jde teprve spát. A někdo nejspíš poslouchá Mozaiku i jako hudební proud. Každopádně jsem se snažil vybírat hudbu, která se mne osobně nějak dotýká; a stejné je to i u interpretace. Nevím, jestli se mnou všichni kolegové budou zajedno, ale všichni hrajeme částečně i pro sebe…

Ivo Kahánek, foto Tomáš Nosil

Což ale není nic sobeckého…

Jistěže ne. Nikdo ode mě nebude čekat, že budu hrát něco, co se mi nelíbí. Opak by byl určitou pózou.

Asi mi dáte za pravdu i v tom, že dnešní výběr je jiný oproti tomu, po čem byste sáhl před deseti, patnácti lety…

Kdybyste mi před dvaceti lety řekl Poulenc nebo Ravel, věděl bych samozřejmě, o koho jde a co napsali, ale víc bych neřekl. Dnes bych se za ně postavil s mnohem větším zaujetím a hlubší znalostí.

Díky tomu, že jste technicky vyspělejší?

Spíš jde o vyspělost osobnostní. Jakkoli zrovna tihle dva mají bohatý a náročný klavírní odkaz – v Ravelově případě jde až o prubířské kameny –, čistě technicky byste měl být schopen je zahrát mnohem dříve než ve čtyřiceti. Jiná věc je vaše personální nastavení a objevy v průběhu života. Já jsem odjakživa vyhledával hudbu s citovým vyjádřením a dramatickými zvraty. Jste-li odkojen Janáčkem nebo Chopinem, o tyhle kvality nouzi nemáte.

Ale v tomto nastavení vám – třeba v patnácti letech – Bach nebo Mozart nejspíš mnoho neřeknou…

Jenže uplyne pět let a najednou jsou dramata, která nabízí Mozart, leckdy ještě silnější než u romantiků. Jen jsou jinak zakódována. A na prvním místě nestojí vlastní emocionální vyjádření; emoce je druhotným souběhem dalších faktorů, hudba se tváří, řekněme, objektivněji a je více zaměřena na zvuk. Výsledný citový efekt je sekundární, noříte se do něj postupně a chce to jistý životní vývoj. Ne že byste euforii a tragédii prožíval ve čtyřiceti méně silně než o dvacet let dřív. Prožíváte ji na jiné úrovni. A odrazí se to i v hudbě, již posloucháte či hrajete.

Když vedu rozhovory se zpěváky, slyším, že oni to mají úplně jinak. A je to logické; co zpívá ve čtyřiceti letech na vrcholu kariéry, to by jako student nezazpíval. Ale pokud si ho divadlo angažuje s vědomím, že je mladý a že ho právě takového chce, nestačí se umělec po určité době divit, jak ho zaměstnávala gesta, mimika, pohyb na jevišti, technická stránka věci; to vše na úkor vnitřního života té které postavy…

V umění se nic nedá generalizovat, ale i jako klavírista bych tohle podepsal. Ve dvaceti teprve do branže pronikáte a dost z vašeho konání je neseno velkými ambicemi. Což se velmi dobře realizuje v technice; navíc musíte jezdit i po soutěžích, kde se na techniku čeká. Ve vyšším věku už víte, že máte plný diář a naplánované koncerty. Navíc přicházíte k poznání, že nejvyšším kritériem nejsou jen peníze či společenské ocenění. A že takto vznikající hodnoty míří někdy i do oblasti mezi nebem a zemí.

Novoroční koncert – Ivo Kahánek, Česká filharmonie – Praha 1. ledna 2018 (zdroj ČF / foto © Petra Hajská)

A tady, předpokládám, cítíte pro vývoj neomezený prostor…

Zahrát jistou pasáž fyzicky ještě rychleji, ještě barevněji je fajn a lze to neustále posouvat. Ale onen vývoj spočívá i v tom, že spíše než „Jak?“ se začnete ptát „Proč?“. Vnitřní svět skladeb mne vždycky zajímal, ale dříve jsem s ním neuměl tolik zacházet. Znovu říkám – není většinou takový problém technicky dokonale zahrát. Jde o dokonalou vazbu mezi hudebním obrazem a jeho technickou realizací. Ta se hledá.

Jistě se i vám stále ještě stává, že se potkáte se skladbou, kterou jste doposud neznal a nestudoval… Vyžaduje rozměrný klavírní koncert, obsáhlá sonáta už předem vizi, jak její interpretaci vystavět? I když ji ještě nemáte technicky v prstech?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na