Jako kdybyste v Bayreuthu dirigovali Wagnera. Łukasz Borowicz před svojí první Rusalkou v ND
Vy jste se stal, dá se říci, propagátorem Rusalky – dirigoval jste její provedení poté, co nebyla po dlouhou dobu v Polsku uváděna…
Ano, dirigoval jsem uvedení Rusalky po nějakých padesáti letech, co se u nás nehrála, a to v Teatrze Wielkim v Lodži v roce 2010. Pak se situace změnila a Rusalka je nyní uváděna na několika různých scénách po celém Polsku. V posledních letech zažívá boom hlavně Janáček, protože je hodně inspirující. Ale divadla si prostě nemohou dovolit nehrát Dvořáka a Smetanu.
Jak se to stalo, že vás oslovilo naše Národní divadlo, abyste Rusalku dirigoval u nás? Jak velký respekt či obavu při tom budete pociťovat před českým publikem a recenzenty?
Nechci to zakřiknout, ale já mám prostě štěstí na výzvy! Už jsem dirigoval FOK při příležitosti Svátku republiky – a to byla Smetanova Má vlast. Potom jsem v Rudolfinu s orchestrem z Varšavy dirigoval Janáčkova Tarase Bulbu. Teď mám možnost dirigovat ve vašem Národním divadle Rusalku – to je obří výzva! To je jako byste do Bayreuthu jela dělat Wagnera!!! Tady je prostě operní dům, kde se Rusalka vždy hrála – a je to pro mě velká čest a privilegium, když mohu být součástí toho představení. A rozhodně se nejedu sem předvádět s tím, že teď Čechům ukážu, jak se má ta Rusalka správně dirigovat, to by byl nesmysl! Naopak jedu s velkou pokorou a vědomím té obrovské tradice. Naposlouchal jsem si hodně nahrávek z českých divadel i z mezinárodních scén, analyzoval jsem je a hodlám postupovat v duchu těchto velkých tradic.
Vy vystupujete v Česku poměrně často a se zajímavými projekty…
Spolupracuji opakovaně s FOK, Českým národním symfonickým orchestrem a PKF – Prague Philharmonia, a také s agenturou Nachtigall Artists, která do Prahy přiváží hvězdy světové opery, mezi jinými i našeho skvělého tenoristu a mého přítele Piotra Beczału či výbornou sopranistku Dianu Damrau. Ale také přijíždím do Česka s polskými rozhlasovými orchestry, například s Polským rozhlasovým orchestrem z Katovic jsem uváděl v Rudolfinu koncert na paměť Ryszarda Siwca (Ryszard Siwiec byl „polský Jan Palach“, upálil se na protest proti invazi polských vojsk do ČR v roce 1968 – pozn. autorky). Také jsem tu prováděl skladbu Karla Husy Music for Prague 1968.
Jak se vám spolupracuje s orchestrem Národního divadla?
Je to skvělá práce. Stojím před orchestrem, který toto dílo dokonale zná. Muzikanti znají dokonale text a mohou reagovat na nejjemnější nuance zpěváků. V českém jazyce, což je fascinující, notový zápis rytmicky neodpovídá dokonale tomu, co se zpívá. Dvořákův zápis je pouze rytmický, ale jazyk zní trochu jinak, než je ten rytmus. Když v zahraničí hrají Rusalku, zpěváci, kteří nejsou Češi, nefrázují často rytmicky správně. A já se tu nacházím v situaci, kdy sólisté přesně frázují a orchestr je doprovází v ideálním rytmu – to je pro dirigenta neskonalé potěšení. To je obdobný fenomén jako rubato v chopinovských mazurkách. To je něco, co není zapsáno v notách a nedá se to naučit, to je třeba nějakým způsobem přijmout s otevřenou myslí. Není to o tom, že se musíte narodit jako Polák, hrají to výborně i Japonci nebo Číňani.
Měl jste možnost na zkouškách alespoň jedním okem vnímat produkci Jiřího Heřmana? Jak se vám líbí?
Já jsem se podrobně seznámil s celou režií už s předstihem, protože jsem si pouštěl videozáznam. Je to velmi zajímavé, plné symbolismu. Ale nejlepší je postavení sólistů, kteří stojí v předním plánu jeviště a vy můžete dokonce sledovat jejich mimiku a i ta nejmenší gesta, což jsou drobné detaily, které to představení posouvají do vyšší dimenze. Koncentrace a čistota scénografie dává vyniknout všem citům a vášním, máme tu scény dramatické a tragické, které jsou odlehčovány scénkami humornými, postavami, jako jsou kuchtík nebo hajný. Dochází tu k ideálnímu kompromisu mezi požadavky divadelními a vokálními, čemuž napomáhá příznivé postavení sólistů a výborná akustika Národního divadla.
Vy jste procestoval kus světa a dirigoval jste orchestry mnoha národností, mají české orchestry nějaká specifika?
České orchestry mají individuální barvu, která je ve velké míře postavena na české škole hry na lesní roh a na klarinety. Většina scén Rusalky je postavena na frázích klarinetových, které jsou ještě podpořeny basovým klarinetem, který má v té basové skupině větší význam než fagoty. A to právě dává Dvořákově hudbě zcela specifickou barvu. Když si dám sluchátka na uši, tak vždy stoprocentně rozeznám, co je nahrávka českého orchestru.
Chystáte v blízké budoucnosti něco zásadního, co by pomohlo polské operní tvorbě dobýt svět?
Polsko má bezpochyby skvělou hudbu dvacátého století a vynikající soudobou hudbu, můžeme jmenovat Szymanowského, Pendereckého nebo i Goreckého. Já se ale zabývám i hudbou devatenáctého století a polskou operou. Utrpěli jsme v Polsku velké škody, protože za druhé světové války nám shořely archívy Teatru Polskiego ve Varšavě i archív Polské filharmonie. Vy Češi v tomto ohledu máte velké štěstí, můžete chodit do archívů a studovat rukopisy a staré prameny, u nás v Polsku nám zůstala jenom díra, my tomu říkáme „trychtýř po bombě“. Když teď dělám Rusalku, často vám ten notový materiál závidím. My chystáme velký průlom s Piotrem Beczałou, a to uvedení Moniuszkovy Halky ve Vídni v roce 2019. A já už na tom pracuji tím, že chystám novou partituru, novou edici založenou na studiu starých pramenů, protože ta edice, která existuje, je z padesátých let, kdy byla stylistika odlišná a kdy ve všeobecném povědomí převládal názor, že skladatelé jsou zbyteční a patří na popraviště. Takže já se teď s obdivem dívám na partituru Rusalky s tím množstvím detailů, které tam jsou – a sním o tom, že se jednou k takové dokonalosti podaří kriticky zpracovat i dílo Stanisława Moniuszka.
Kdybyste měl vybrat jednu polskou žijící osobnost, které si nejvíce vážíte, kdo by to byl?
Já si nejvíc vážím skladatelů, bez kterých bychom neměli co hrát. Ono něco jiného je, když máte před sebou skladbu a posuzujete ji, co byste třeba upravila a zkomponovala jinak – a něco jiného je sedět před prázdným bílým papírem, kdy je jen na vás, aby vznikla nějaká smysluplná skladba. A když mám vybrat pouze jednoho a žijícího – určitě to je Krzysztof Penderecki, který teď v neděli získal pátou cenu Grammy za CD Penderecki conducts Penderecki, kterou nahrál s Varšavskými filharmoniky. A já si velmi vážím toho, že jsem se s ním mohl v životě osobně setkat a diskutovat s ním o hudbě.
Máte nějaké další plány na spolupráci s českými orchestry – kdy vás uvidíme u nás příště?
Už v květnu se do Prahy vrátím na festival Pražské jaro, kde budu dirigovat koncert FOKu. Budeme provádět moji milovanou, ale zřídka uváděnou skladbu – Symfonii č. 7 cis moll op. 131 Sergeje Prokofjeva.
Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně úspěchů, aktuálně s Dvořákovou Rusalkou v Národním divadle.
Vizitka:
Łukasz Borowicz se narodil v roce 1977 ve Varšavě, kde absolvoval Hudební akademii Fryderyka Chopina pod vedením Bogusława Madeje a Antoni Wita. Jako asistent dirigenta pracoval s Ivánem Fischerem a Budapešťským festivalovým orchestrem (2000/2001), Antoni Witem a Varšavskou filharmonií (2002–2005) a s Kazimierzem Kordem ve Velkém divadle (Polské národní opeře) ve Varšavě (2005/2006). V roce 2006 se stal hlavním hostujícím dirigentem Poznaňské filharmonie. V letech 2007-2015 byl uměleckým ředitelem Polského rozhlasového orchestru. Pohostinsky dirigoval Royal Philharmonic Orchestra v Londýně, BBC Scottish Symphony Orchestra, Konzerthausorchester Berlin, rozhlasové orchestry v Hannoveru a Lipsku, orchestr opery v Marseille, orchestr I Pomeriggi Musicali v Miláně, Ruský národní filharmonický orchestr, Slovenský rozhlasový orchestr, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK (mimo jiné i turné 2013 v Japonsku), většinu polských orchestrů ad.
Hostoval rovněž na mnoha festivalech včetně Rossiniho festivalu v Pesaru a Šlesvicko-holštýnského hudebního festivalu. Jako operní dirigent debutoval v Polské národní opeře ve Varšavě v Donu Giovannim. V dalších jeho operních projektech figurují Orfeus a Eurydika (opět Polská národní opera), Don Giovanni, Evžen Oněgin a Halka (Krakovská opera), Kouzelná flétna, Rusalka, Modrovousův hrad a Dido a Aeneas (Velké divadlo v Łódźi), Moniuszkova Halka (Šlesvicko-holštýnský festival) a Szymanowského Král Roger (Bilbao, Palacio Euskalduna, v titulní roli Mariusz Kwiecień). S Polským rozhlasovým symfonickým orchestrem se intenzívně věnuje znovuobjevování zapomenutých děl, jako jsou například opery Flis (Plavec) Stanisława Moniuszka či L’hirondelle inattendue Simona Lakse (světová CD nahrávka pro EDA Records).
Na labelu Polského rozhlasu byly vydány kompaktní disky s operami Luigiho Cherubiniho (Lodoïska), Romana Statkowského (Maria), Louise Spohra (Duch hor) a Grażyny Bacewiczové (Dobrodružství krále Artura). Na řadě nahrávek spolupracoval s významnými pěvci (Ewa Podleś, Piotr Beczała, Mariusz Kwiecień či Samuel Ramey). K nejnovějším patří CD Piotra Beczały Heart’s Delight – The Songs of Richard Tauber, na němž pěvce doprovodila londýnská Královská filharmonie (Deutsche Grammophon, květen 2013). S Konzerthausorchester Berlin rovněž pracoval na projektu nahrávky kompletní symfonické tvorby britsko-polského skladatele Sira Andrzeje Panufnika, která byla dokončena v roce 2014. Několik Borowiczových nahrávek získalo ocenění jako Diapason d‘Or (2010), polskou Fryderykovu cenu (2007 a 2010), nominaci na Midem Classical Award (2008) či Cenu německých kritiků (2009). V srpnu 2010 byla nahrávka s Panufnikovými skladbami pro německý label cpo zvolena jako nahrávka měsíce časopisu BBC Music Magazine.
V sezoně 2015/16 se vrátil k Philharmonie Zuidnederland, Deutsche Staatsphilharmonie Rheinland-Pfalz a Istanbulskému státnímu symfonickému orchestru, debutoval s RIAS Kammerchor a Akademie für Alte Musik Berlin, Los Angeles Philharmonic, Trondheim Symphony, Guangzhou Symphony, Čínskou filharmonií a NWD Philharmonie. Sezona 2016/17 zahrnuje koncerty s Queensland Symphony, Orchestre Symphonique et Lyrique de Nancy, Luxembourg Philharmonic Orchestra ad.
(zdroj: narodni-divadlo.cz)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
