Jan Bartoš: Noty vás můžou přenést do hlavy a srdce autora

Rozhovor s Janem Bartošem má zvláštní účinek – stačí pár slov a stres všedního dne se rozplývá. Ocitáte se náhle ve vyrovnaném světě plném klidu, úvah, ve světě, kde se nespěchá, uvažuje, spřádají se myšlenky, kde se vynořují nová témata. A je tu také překvapivě veselo. S Janem Bartošem jsme si povídali o Rejchovi, české hudbě o jejím ohlasu v zahraničí, o skvělých dílech českých komponistů, která se nehrají. O plánech, přáních, o hodinách a hodinách cvičení o samotě u klavíru. „Co podle vás vytváří osobnost klavíristy?“ zeptala jsem se. „To kdybych věděl…,“ zasmál se. A zabral se do úvah o svých pedagozích, o svých studentech a o hudbě, která je jejich společným jmenovatelem. Když říká, že Antonín Rejcha mu je blízký hlubokým ponořením se do hudby a hledáním jejích zákonitostí, uvědomujete si, že mnoho z toho, co je Janu Bartošovi blízké na tomto českém skladateli, je i jedním z jeho vlastních rysů.

Najít vhodný termín pro setkání s pianistou Janem Bartošem, rodákem ze severní Moravy, není snadné – jen v letošním roce má za sebou a před sebou několik prestižních koncertů v Evropě i mimo ni a další projekty ho čekají doma – nejen ty klavírní, ale i v rámci dvou mezinárodních festivalů, jejichž je uměleckým ředitelem.

Jan Bartoš, poslední žák legendárního Ivana Moravce, totiž není jen vynikající sólový klavírista, ale také čilý a zdatný organizátor hudebního života, úspěšný producent a vysokoškolský pedagog – sólový klavír a komorní hru vyučuje na pražské AMU a mistrovské kurzy vede u nás i v zahraničí.

Novou sezónu 2024/25 zahájil v Praze, kdy na konci září v české premiéře s mimořádným úspěchem uvedl Klavírní koncert Es dur Antonína Rejchy (1770 Praha – 1836 Paříž). Připomněl tak mimořádnou, leč dnes pozapomenutou osobnost evropské hudby – vynikajícího a všestranného hudebníka, skladatele a pedagoga, jehož cesta k evropskému věhlasu vedla z Prahy přes Bonn, Hamburk a Vídeň až do Paříže, hudební Mekky své doby.

Jaká byla vaše cesta k Antonínu Rejchovi a čím je vám blízký?
Poslední léta mě osobnost a dílo Antonína Rejchy velmi zajímá i baví. Je to neprobádaný autor, který napsal velké množství velmi krásné hudby. Propagaci svého díla věnoval nulové úsilí, tímto postojem je mi nesmírně sympatický. Zatímco Beethoven a jiní skladatelé pořádali akademie, kde prováděli svá díla a jednali s nejslavnějšími interprety své doby, Rejchu tento druh „marketingu“ otravoval a odmítal něco takového organizovat. Komponoval, věnoval se intenzivně pedagogické práci a o svoji vlastní popularitu, respektive o popularitu svých děl, se prostě nestaral. Nejen, že se za Rejchova života mnoho z jeho díla neprovedlo, ale po jeho smrti se na jeho hudbu zapomnělo. Byl chápán jako významný teoretik a učitel, jeho hudba však byla brána spíše jako instruktivní. Až před třiceti lety se začal o Rejchu hudební svět znovu intenzivně zajímat. A premiéra jeho klavírního koncertu v kompletní podobě se uskutečnila až 220 let po jeho vzniku!

Proč jste se rozhodl Rejchův Klavírní koncert Es dur nastudovat?
Znal jsem jedinou existující nahrávku tohoto koncertu, což je LP deska s Radoslavem Kvapilem a Filharmonií Brno z roku 1986. Tato verze se ale občas dramaticky odchyluje od originálu. Jak v klavírním partu, tak i v těch orchestrálních je mnoho takzvaných vylepšení. Dílo, které Rejcha napsal v letech 1802–1804, se navíc nedochovalo celé, chybělo posledních 44 taktů, které někdo místo Rejchy „dokomponoval“. Když jsem se dočetl, že se ve Francouzské národní knihovně konec tohoto koncertu našel, nesmírně mě to zaujalo. Badatelé a hudební vědci se shodli a potvrdili, že je to opravdu Rejchův původní závěr. Na tomto podkladě vznikla první kritická notová edice, kterou vydalo francouzské vydavatelství Symétrie. Loni se konala světová premiéra kompletního díla v sále Berlínské filharmonie. Jel jsem se do Berlína podívat a po koncertě jsem si řekl, že i čeští posluchači by měli mít příležitost dílo v originální verzi poznat. Oslovil jsem Symfonický orchestr Českého rozhlasu, který byl tou myšlenkou nadšený. Po české premiéře budeme koncert ještě na jaře příštího roku nahrávat se SOČRem a Petrem Popelkou pro Supraphon, takže se budou moci s tímto dílem seznámit všichni.

Čím je koncert zajímavý pro vás jako pianistu a čím pro posluchače?
Koncert stylově zapadá do Rejchovy tvorby z přelomu 18. a 19. století a nese se v duchu jeho symfonií a klavírních sonát. Rejcha dokázal ve své hudbě (i v tomto koncertu) propojit minulost s přítomností a zároveň se díval daleko do budoucnosti. V koncertu najdeme i typicky rejchovské „bizárie“ – dlouhé zámlky a prodloužené generál pauzy či náhlá zpomalení uprostřed hudebního proudu.

Již přes rok jsem v přímém kontaktu s editorem kritické edice Michelem Bulleyem, který apeloval, abychom do Rejchova koncertu nedodávali žádné kadence či trylky, abychom opravdu dodrželi Rejchou předepsaná ticha jako typický rys jeho stylu. Uklidnil jsem ho, že mě to ani v nejmenším nenapadlo. V druhé větě slyšíme barokní inspirace v klavírních recitativech, třetí věta je plná haydnovsko-mozartovského humoru, téma první věty vzdáleně připomíná hlavní téma z Eroicy, na které Beethoven v té době pracoval. Rejcha byl už od mládí z pobytu v Bonnu blízkým přítelem Beethovena, ukazovali si navzájem své nové skladby a Beethoven dokonce jednou Rejchu požádal, aby mu obracel noty při provedení Mozartova klavírního koncertu. Odtud také pochází jeho svědectví o Beethovenově energické hře. Beethoven podle Rejchy během koncertu neustále přetrhával struny a mezi nimi mu uvízla i některá kladívka. Beethoven ale chtěl skladbu za každou cenu dokončit. Podle svých slov měl Rejcha více práce než Beethoven, neboť musel neustále poskakovat kolem klavíru, dávat zpátky kladívka a zároveň odstraňovat přetržené struny.

Antonín Rejcha se stal profesorem skladby na pařížské konzervatoři a proslavil se zejména svými učebnicemi kompozice. Stal se členem Akademie krásných umění a obdržel nejvyšší francouzské státní vyznamenání – Řád čestné legie. Je ve Francii známější než v českých zemích?
Řekl bych, že ano. Vychoval celou generaci slavných francouzských skladatelů a hudebníků. Učil například Hectora Berlioze, Césara Franka, Charlese Gounoda, kteří ho měli v té nejvyšší úctě. Studoval u něj také Franz Liszt. Jeho teoretická díla byla ve Francii známější než u nás, ale díky úsilí Romana Dykasta a dalších osobností se i toto mění. Konají se u náš rejchovské konference a jeho dílo se začíná na koncertech objevovat čím dál více – toto všechno je součástí širší rejchovské renesance.

Antonín Rejcha není jediný opomíjený český skladatel, kterého máte ve svém repertoáru. Ti další jsou o sto a více let mladší – Vítězslav Novák, jehož Klavírní koncert e moll jste natočil se Symfonických orchestrem Českého rozhlasu a Jakubem Hrůšou, Viktor Ullmann, Miloslav Kabeláč, Václav Talich. Znovuobjevujete hudbu napříč staletími.
Těch věcí, které je nutno objevit či znovuobjevit, je pořád ještě mnoho. V případě Novákova klavírního koncertu si za to zapomnění může Vítězslava Nováka tak trochu sám – v pamětech svůj vlastní klavírní koncert velmi pomluvil. Ale myslím, že se nám podařilo s Jakubem Hrůšou tento koncert rehabilitovat a ukázat, že je to dílo nejen životaschopné, ale že trvale patří na koncertní pódia. A snad se nám podařilo i upozornit na Novákovu hudbu jako takovou. Hudební svět je zacyklený, hraje se neustále to samé. Rozumím tomu – organizátoři potřebují vyprodat sály a koncert z neznámých věcí asi nepřiláká tolik lidí jako Novosvětská nebo Osudová. Ale zároveň jsem přesvědčen, že lze programy koncertů postavit dramaturgicky tak, aby v každém figurovala i méně často uváděná díla. Lidé teď touží i po nových věcech a dramaturgové či organizátoři občas mají zbytečné obavy.

U kterých nehraných autorů vidíte takový potenciál? Které z takto sporadicky uváděný skladatelů byste si přál uvést?
Pokud zůstaneme u české hudby, tak nesmírně zajímavými autory jsou pro mě osobně Dusík, Voříšek, a Rejcha. Dalším příkladem mohou být klavírní díla Zdeňka Fibicha, Josefa Bohuslava Foerstera, Josefa Suka a Vítězslava Nováka. Dvě velká mistrovská díla, Novákův Pan a Sukovo Životem a snem, si určitě zasluhují velký návrat na koncertní pódia i v mezinárodním kontextu. O 20. a 21. století ani nemluvě, mnoho důležitých skladeb nebylo dodnes ještě ani provedeno.

Raritou je i Smetanova klavírní skica Macbeth a čarodějnice v úpravě Jarmila Burghausera pro orchestr a sólový klavír. V roce 1981 byla uvedena v Plzni v rámci 1. ročníku festivalu Smetanovské dny s Radoslavem Kvapilem, Plzeňským rozhlasovým orchestrem dirigovaným Ivanem Paříkem, v minulosti ji hrála rovněž Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem. Vy ji také máte ve svém repertoáru. Neměla by se i ona vrátit na koncertní pódia?
Tuto verzi jsme provedli na Smetanově Litomyšli právě s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem. Moc mě to bavilo a byl jsem Jiřímu Bělohlávkovi vděčný, že tuto úpravu na koncert zařadil. Z mého pohledu ale jde spíše o raritu či zajímavost.

Zdá se, že v posledních letech mnozí znovuobjevují i Bedřicha Smetanu.
Je to tak. Na světová pódia bezesporu patří České tance, Sny, polky a etudy. Doufám, že Rok české hudby a Smetana 200 inicioval trvalejší zájem o Smetanu a jeho dílo, který bude pokračovat i po 31. prosinci 2024 a po vyúčtování smetanovských grantů.

Co pro to můžeme udělat?
Čeští klavíristé by měli začít zařazovat Smetanovo dílo pravidelně na programy svých koncertů u nás i v zahraničí. Bylo by třeba, aby naše prestižní festivaly iniciovaly zařazení jeho skladeb do programů zahraničních klavíristů. Když se tito pianisté Smetanu jednou naučí, začnou jeho díla hrát i jinde v zahraničí.

Vy českou hudbu ve světě hodně hrajete. Jaký má ohlas?
Ten nejlepší možný. V roce 2024 jsem v zahraničí uvedl program sestávající z děl Janáčka, Smetany a Kabeláče. Tento program jsem představil v San Franciscu, New Yorku, Toulouse, Kapském městě, Neapoli či Padově. Provedl jsem také Klavírní koncert Viktora Ullmanna. Když jsem byl v Kapském městě, velmi mě překvapilo, jak moc tam českou hudbu znají a jaký přehled mají o diskografii Supraphonu. Můj průvodce znal nahrávky Karla Ančerla a Václava Talicha a velmi dobře se v české hudbě orientoval. Byl tam také hudební antikvariát a jeho sympatický majitel měl v poličkách kolonku nadepsanou Smetana a v ní klavírní nahrávky, které jsem v životě neviděl. Všechny jsem si je koupil a on dostal záchvat smíchu, že si český klavírista v Kapském městě kupuje CD klavírního díla Bedřicha Smetany!

Která hudební epocha či autor vás nejvíce zajímají, co je vám nejbližší?
Řekl bych to tak, že se cítím doma v hudbě středoevropského prostoru. Hudba, která vznikla na ose Praha-Brno-Vídeň mi byla vždy nejbližší. Ještě jedno kritérium je pro mě zásadní. Všechna hudba, kterou hraji, mi musí znít nově či aktuálně, nezávisle na době svého vzniku.

Jak se nyní ve středním věku vracíte k dílům, která jste hrál a nahrál ve svých 12, 15 letech, jak se mění interpretační pohled a přístup?
Hudba je v neustálém pohybu, tak jsem to cítil vždycky. Když některý z mých kolegů otevře mé noty, tak je překvapen, protože v nich většinou nemám vůbec žádné poznámky. I v rámci jednoho dne přicházím na více interpretačních možností, které mi přijdou smysluplné. Zároveň zůstává jakási vnitřní esence, charakter člověka. Když si poslechnu sebe čtrnáctiletého, poznávám se.

Co má společného dnešní Jan Bartoš s někdejším malým klukem?
Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že jsem vlastně víceméně stejný a s tím malým klukem jsem pořád vnitřně spojen. To, co se jsem miloval jako dítě či dospívající, se nezměnilo. Vždy jsem měl nejraději Bacha, Mozarta, Beethovena a Janáčka. Vzpomínám si jaké to bylo, když jsem jako dítě poprvé slyšel Beethovenovy sonáty se Schnabelem či Chopinova Nocturna s Rubinsteinem. Tyto nahrávky mám stále v nejvyšší úctě. Vždy jsem měl nejraději staré nahrávky se starými klavíristy a dirigenty. Užjako dítěti mi šlo o to dostat se „za noty“, do skladatelova vnitřního světa. Noty jsou jen nedokonalá šifra a jeden z nástrojů, který vás může teleportovat do hlavy a srdce autora.

Nelákala vás nikdy hra na dva a více klavírů či čtyřruční hra?
Vždyť se na mě podívejte – nemohu přece svou prostorovou šíří uzurpovat u klavíru své drahé kolegy! Svou přirozeností jsem spíše introvert, pracuji rád sám a sólový repertoár je tak široký, že ani za několik životů se nedá zvládnout!

Zapomínáte u klavíru na vnější svět? I když – na koncertě si to můžete těžko dovolit.
Jinak to ani nejde, když je člověk plně ponořen do hudby, nemůže myslet na vnější svět. Vnímám ale samozřejmě energii publika, která je součástí tvůrčího procesu.

Proto máte rád klavír? Že s ním můžete být sám?
Myslím si, že si nástroj vybírá člověka. Je to jakýsi magnetismus… Klavír si vybral mě.

Co je na takové osudové přitažlivosti nejtěžší?
Není snadné se věnovat něčemu, co nemá bezprostřední a rychlý výsledek. Cvičíte denně tři až sedm hodin a trvá hodně dlouho, než svou píli zúročíte, navíc nevíte, jestli se vám to vůbec někdy podaří. Ovšem v případě, že hudbu milujete, tak o tom nepřemýšlíte. Hrajete a cvičíte, protože je to vaše vnitřní nutnost. Když se mě někdo ptá, co bych dělal, kdybych nehrál na klavír, tak na tuto otázku ani nemám odpověď.

Možná to není až tak dávno, kdy několik hodin hudby denně samozřejmostí bylo. A nemám na mysli jen předchozí staletí, ale docela nedávnou dobu ještě před érou televizních obrazovek, sociálních sítí a chytrých telefonů.
Vybavuje se mi jedno vyprávění paní Moravcové – její tatínek, významný právník, byl také skvělý pianista. A když přišel z práce večer domů, otevřely se noty a doma si hráli například celou Figarovu svatbu. Zpívalo se, hrálo se, byla to docela běžná věc. To je přece nádhera! Třeba se ty časy zase vrátí… Nedávno jsem četl, že průměrný mladý člověk má 180 mailů nebo notifikací za den, to máte každých sedm minut nějakou novou zprávu. To už je neúnosné a mladí lidé začnou postupně hledat trvalejší a hlubší věci. Jsem přesvědčen, že se to začne opět obracet.

Co vás ve vaší kariéře ovlivnilo? Co bylo klíčové?
Těch vlivů a inspirací bylo opravdu mnoho. Za zásadní považuji studium u Martina Ballýho na Voršilské a později na Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením. U něj jsem studoval nejdéle. A poté na HAMU u Miroslava Langera. Za klíčové považuji také zahraniční studia v Amsterdamu a New Yorku. Člověka to rozšíří o nové dimenze a perspektivy. No, a poté přišla další osudová setkání s Ivanem Moravcem a Alfredem Brendelem, kteří mi toho předali neuvěřitelně mnoho. Kromě intenzivních setkání u klavíru jsme připravovali rozhlasové pořady a přednášky, poslouchali a analyzovali mnoho nahrávek. A jako poslední osudové setkání bych uvedl šéfproducenta Supraphonu Matouše Vlčinského, který uvěřil v můj talent a od roku 2016 spolu spolupracujeme na všech mých nahrávkách.

Co říkáte svým studentům?
Vzpomínám si, že když jsem studoval na HAMU, za nejcennější kvality byly obecně považovány pohotovost a univerzalita. Jsou to samozřejmě skvělé vlastnosti, ale v dnešním světě už to nestačí. Skvělých klavíristů jsou dnes tisíce a pokud chcete uspět, musíte hudebnímu světu přinést něco více – autenticitu, hloubku a intenzitu. K tomu potřebujete mnoho věcí, ale poznání sama sebe je to nejdůležitější. Studentům zásadně nevybírám repertoár. Musí přijít sami s tím, co je zajímá. Jedna z mých studentek na HAMU se chce ve své hudební dráze zabývat 20. stoletím a soudobou hudbou, ač to na Akademii není úplně běžné. Měl jsem radost, že na program svého bakalářského koncertu zařadilaLigetiho, Kurtága, Cage a Crumba. Chce to odvahu, ale je to znamení, že našla sama sebe a neumím si představit, že bych ji v tom nepodpořil.

Zmínil jste počty klavíristů – jak vnímáte zájem o klavír z celosvětového hlediska?
Ten zájem je velký zejména v Asii. Například v Číně studují klavír miliony dětí, jsou extrémně pilné i často velmi talentované. Naproti tomu konzervatoře u nás hlásí úbytek zájmu. Zvážíme-li ale množství hudebních škol u nás, je i tak absolventů velké množství, obor je předimenzován a jak jsem říkal, musíte být něčím mimořádný, abyste se prosadil. Druhá otázka je obecná – klavíristů je sice mnoho, ale kolik jich chcete slyšet podruhé či potřetí, nebo na jejich koncert jet do zahraničí?

Jste rád sám s klavírem, ale stejně rád jste organizátorem hudebních festivalů. Jste zakladatel a ředitel Prague Music Performance a také uměleckým ředitelem mezinárodního festivalu Music is a Akademie Ivana Moravce. Prezentujete koncerty napříč žánry, uvádíte v život netradiční počiny. Jak byste je charakterizoval? Co přináší propojování hudebních světů?
Jako organizátora mě hodně zajímá oblast takzvané Creative Music. Je to oblast, kde se potkává soudobá hudba s jazzem, propojuje se notový zápis s řízenými i volnými improvizacemi. Za tím účelem jsem v roce 2021 založil PMP Orchestra, který je opravdu světovým unikátem. Hraje v něm 40-50 hudebníků, kteří jsou schopni hrát složité partitury a zároveň na světové úrovni improvizovat. Slavný americký skladatel a multiinstrumentalista Anthony Braxton si vybral náš soubor ke světové premiéře své opery Trillium X. Na premiéru přiletěli novináři z celého světa, v New York Times vyšla nadšená recenze a byli jsme pozváni k nahrávání a koncertu na slavnou Letní školu v Darmstadtu. V rámci Prague Music Performance jsem také založil vydavatelství a nakladatelství, příští rok vydáváme Trillium X na 8-CD boxu se sedmihodinovým audiovizuálním materiálem.

Společnou linkou letošního ročníku Music is je svět bicích nástrojů. Své první koncerty už má festival za sebou, mužský pěvecký sbor ffortissibros v novodobé premiéře provedl Šest mužských sborů na texty Jiřího Wolkera od Miloslava Kabeláče. Na zahajovacím koncertu 10. října v pražském DOX+ vystoupil špičkový francouzský soubor Les Percussions de Strasbourg, a provedl Osm invencí a Osm ricercarů Miloslava Kabeláče – díla, která vznikla na objednávku souboru v šedesátých letech minulého století. Na programu dále byla díla Iannise Xenakise a Ondřeje Adámka. Přijedou také mimořádní bubeníci Antonio Sanchez a Arthur Hnatek, kteří ve svých projektech propojují jazz s elektronikou. Nina a Štěpán Honovi představí nesmírně zajímavý program na zámku v Nelahozevsi.

Co vás čeká do konce sezóny jako pianistu?
V listopadu vystoupím na festivalu Janáček Brno se Staatskapelle Berlin a Christianem Thielemannem jako sólista v Mendelssohnově Druhém klavírním koncertu. Příští rok budu hrát Pátý klavírní koncert Bohuslava Martinů s Jakubem Hrůšou a Bamberskými symfoniky a na Pražském jaru provedu Beethovenův Třetí klavírní koncert s Petrem Popelkou a Vídeňskými symfoniky. Mezitím budu natáčet další desky pro Supraphon a budu mít dvě turné po Spojených státech a později ve Velké Británii. Je to krásná sezóna a těším se na ni.

Děkuji za rozhovor.