Jan Martiník: Je něco mezi nebem a zemí, co jen hudba dokáže vytvořit
Jak padla volba na Schubertův cyklus?
Už delší dobu jsme se s Davidem Marečkem, který je nejen generálním ředitelem České filharmonie, ale i výborným klavíristou, domlouvali, že spolu Zimní cestu provedeme. Nu a teď nazrál vhodný čas. Winterreise je tak nádherný písňový cyklus, že nebylo jiné volby.
Jak se díváte na vztah mezi pěvcem a klavíristou?
Souhra mezi pěvcem a klavíristou je vždycky velice důležitá, nejen v případě Zimní cesty. Jsou to partneři, zpěv není důležitější než klavír, oba interpreti si jsou rovni, jen si místy vyměňují role, pokud jde o důležitost hudebního sdělení. Musejí si rozumět, musí mezi nimi panovat shoda, jinak by výsledek nebyl přesvědčivý. Vzájemný vztah obou interpretů je naprosto klíčový. Na společné koncerty se velice těším. Oba dva totiž máme z interpretace Schubertových písní opravdovou radost. A to při vědomí respektu a pokory před tímto dílem.
Jaký máte vy osobně k tomuto cyklu vztah?
Když se nad tím zamýšlím, zjišťuji, že v mém repertoáru převažují věci závažnější, intimní, niterné. Podobně, jako mám blízký vztah k Biblickým písním, rád zpívám i Zimní cestu. Lituji, že se na našich pódiích neobjevuje častěji, že posluchači nemají možnost si tento nádherný cyklus čas od času vychutnat.
Jaká jsou úskalí tohoto písňového cyklu pro interpreta?
Cyklus čtyřiadvaceti písní trvá pětasedmdesát minut čistého hudebního času. To je nesmírný nápor nejen na psychiku, ale i na fyzickou kondici interpreta, který musí bez odpočinku stát celou dobu na jevišti. Dalším úskalím jsou nároky na paměť. Musíte si zapamatovat značné množství textu. Roli hraje i fakt, že němčina není mým rodným jazykem. Přestože tím jazykem vládnu, není pro mě tak přirozený, abych občas nemusel přemýšlet například nad tím, která pádová koncovka má následovat… V tom mi velice pomáhá moje žena Nicola, která je Rakušanka. A navíc vynikající operní zpěvačka, sopranistka. Přestože Zimní cestu znám dobře, není to to samé, jako když zpívám v češtině. V tomto ohledu si troufám tvrdit, že jednodušší při interpretaci Zimní cesty to mají němečtí zpěváci, pro něž je němčina rodný jazyk.
Posloucháte nahrávky tohoto cyklu? Kterou máte rád?
Poslouchám. Považuji za důležité udělat si obrázek o tom, jak starší zpěváci, naši předchůdci, k tomuto cyklu přistupovali a jak ho interpretovali. Na druhou stranu, beru nahrávku spíš jako inspiraci, nikoli jako návod. Ani ta sebelepší kuchařka z vás neudělá mistra kuchaře – musíte prostě vařit. A podobné je to i se zpěvem. Mám svou oblíbenou nahrávku, ale rád bych si tuto informaci nechal pro sebe.
Působíte pátým rokem v berlínské Státní opeře, kde jste velmi vytížen. Jak si nacházíte čas na písňový repertoár? Věnoval byste se mu rád častěji?
Tím, že jsem v angažmá, nemám tolik prostoru věnovat se písňovému repertoáru. Na druhou stranu i v samotné Staatsoper mám jednou do roka možnost vystoupit v koncertním cyklu, zazpívat si recitál, matiné… Takže příležitost věnovat se písním je i v opeře.
Lze vůbec po všech těch vynikajících pěvcích a nahrávkách, třeba referenční nahrávce Dietricha Fischera-Dieskaua, najít v interpretaci Zimní cesty ještě něco nového? A je to vůbec vaší ctižádostí?
Víte, to je problém, který přináší naše doba. My se velmi zaměřujeme a soustředíme na nahrávky, na to, co už bylo. Ale to není tak podstatné, protože zážitek z koncertu je vždycky něčím unikátní, je to něco jedinečného, co se děje v danou chvíli. Samozřejmě, že jsou dokonalé nahrávky, u nichž si člověk říká, že nebude schopen se jim nikdy ani přiblížit, ale hudba je v něčem jiném. V tom kouzlu okamžiku – záleží nejen na tom, jaký výkon interpret podá, ale i na naladění publika, jak onoho interpreta vnímá. A váš vjem a zážitek je vždycky jedinečný. I nedokonalý koncert může v posluchači zanechat v pozitivním slova smyslu nezapomenutelný zážitek. Je něco mezi nebem a zemí, co jen hudba dokáže vytvořit, co je „tady a teď“, čeho můžete být svědkem, a to si pak odnesete z toho koncertu domů.
Je interpretace písní pro operního zpěváka duševní či hlasovou hygienou?
Ano, s tím souhlasím. Myslím, že je dobře, když si zpěvák, jenž se specializuje třeba na romantickou operu, občas odskočí a zazpívá si nějakou píseň. Když totiž zpíváte těžký operní repertoár, v písních se najednou objeví všechny technické nedostatky a chyby, které se v opeře s orchestrem často ztratí. A protože píseň to všechno prozradí, má zpěvák možnost si uvědomit, že možná něco dělá špatně.
V Berlíně budete v následujících týdnech a měsících zpívat například Sagrestana v Tosce či Reinmara v Tannhäuserovi. Jak se vám podařilo se na několik týdnů uvolnit, abyste v březnu zazpíval v Čechách a na Moravě pětkrát Zimní cestu?
A není to jen Zimní cesta. V březnu mám i tři koncerty s Václavem Luksem a jeho Collegiem 1704, společně provedeme Bachovu kantátu Ich habe genug a Zelenkovy Lamentace. Dvakrát v Praze a jednou v Drážďanech. V Berlíně mě uvolnili z jedné inscenace, ve které tím pádem nebudu zpívat. Samozřejmě mě to trochu mrzí, protože ji bude dirigovat Zubin Mehta, se kterým jsem už spolupracoval v Aidě, kde jsem zpíval roli krále. Ale někdy to tak prostě v naší profesi chodí, že se člověk musí rozhodnout a něčemu dát přednost, a pro mne byla volba zpívat zase po čase doma. Přeci jen v Česku nevystupuji tak často.
Prahu jste oslnil předloni a vloni svým podáním Biblických písní – jednou s klavírním doprovodem Iva Kahánka, podruhé s Českou filharmonií: „Jeho podání Dvořákových Biblických písní bylo asi nejlepší, jaké kdy v Praze zaznělo,“ stálo v jedné z recenzí. Jaký máte k Biblickým písním vztah?
Na tuhle otázku se mi nelehce odpovídá. Biblické písně jsou šperk české hudby. Není moc skladeb, které mají takový punc, jako by pero autora vedl snad sám Pán Bůh. Podobné pocity mám, když slyším Bacha, v některých Schubertových písních a pak u Dvořáka – jak v Biblických písních, tak třeba ve Stabat Mater. Mám rád repertoár, kde nemusím nic předstírat. A v Biblických písních musíte být zcela upřímná. Vždyť v nich stojíte před Pánem Bohem a povídáte si s ním. Můj vztah k Biblickým písním je vřelý, hluboký a upřímný.
Která z verzí je vám bližší? S klavírem, nebo orchestrální?
Obě verze jsou krásné, ale mně je bližší verze pro klavír. Je pro mne tak nějak přirozenější a k charakteru písní se hodí. Dvořák sám nejdříve napsal písně pro klavír a až později část z nich rozepsal i pro orchestr. Při provedení tohoto cyklu s orchestrem čeká na interprety mnoho úskalí a je velmi těžké dosáhnout zde oné intimity a prostoty výrazu a nesklouznout k patetičnosti a těžkopádnosti (což je však v jiných případech naopak devizou orchestru). Neznamená to však, že bych Biblické písně nerad zpíval s orchestrem. Navíc s Českou filharmonií a panem šéfdirigentem Bělohlávkem. Co víc si může člověk přát!
Zpíval jste někdy Biblické písně v zahraničí? S jakým ohlasem?
Ano, zpíval. A ohlas byl k mému překvapení větší, než jsem očekával. Předpokládal jsem, že bude na překážku, když zpíváte v jazyce, kterému ostatní nerozumí. Ale žalmy, ty jsou srozumitelné pro každého. Publikum přijímá Biblické písně vřele. Pochopitelně, že největšího ohlasu se mi dostává doma v Česku, ale to souvisí s tradicí, s tím, že lidi opravdu rozumějí každému slovu a tomu, o čem zpíváte.
Posluchači doma mají Biblické písně zažité, znají je od pěvců několika generací…
To máte pravdu. Navíc jednu z Biblických písní proslavil film Kolja. Vzpomeňte si na scénu v krematoriu a žertík pana Svěráka, který zpívající paní Šafránkové nadzvedává sukénku smyčcem. Moje maminka říká, že kdykoli slyší Biblické písně, vybaví si tuhle filmovou scénu.
Vy máte k písním blízko od začátku – vždyť na uznávané soutěži v Cardiffu jste zvítězil právě v písňové kategorii.
K interpretaci písní jsem byl vedený už od začátku studií mou paní profesorkou Eliškou Pappovou, která vycítila, že mám – nebo bych mohl mít – k písním vztah. Ten vývoj byl přirozený. Mám poměrně lyrický hlas, který má k písním přeci jen blíže než třeba dramatické hlasy stvořené pro Wagnera.
Eliška Pappová je jistě váš středobod, ke kterému se stále vztahujete…
Rozhodně. Už se sice nevidíme tak často jako za dob studií, ale jsme v kontaktu. Paní profesorka stále učí na Ostravské univerzitě. Jsem rád, když si mě kdykoli poslechne a aspoň takhle zřídka mě „ohlídá“. To považuji za důležité. Nezáleží na tom, jak je zpěvák starý, stále by měl mít někoho, kdo ho zná a dokáže mu poradit, případně ho korigovat. Člověk totiž může začít zpívat technicky špatně, ani neví jak. Napomáhá tomu i hektická divadelní praxe. Začíná to nenápadně a za pár let je z toho velký hlasový problém.
Tím jste mi připomněl nedávná slova Evy Urbanové, která je velmi kritická k současné pedagogické praxi – nejen české. Říká, že se pěstují rychlé hvězdy, které nemají velké hlasy, ale učí se hlas uměle zvětšovat, dobarvovat ho – a pak ten hlas nevydrží dlouho. Jaký je váš názor?
Eva Urbanová má naprostou pravdu. Těší mě, že si toho všímá a že ji to zneklidňuje. Dnes je bohužel taková doba. Důvodem je i to, že na důležitých místech sedí lidé, kteří tomu, o čem rozhodují, ne zcela rozumějí. Důsledkem je, že vás nutí – ať už přímo, nebo nepřímo – zpívat role, pro které není váš hlas uzpůsoben, které mu nesvědčí. Požadavkem je silný, zvučný, velký hlas, který se dobarvuje. Ale ne každý zpěvák takovým hlasem disponuje a vůbec to neznamená, že zpívá špatně. Já jsem byl vedený starou školou, to jest mně paní profesorka vždycky vštěpovala, že musím zpívat především svým přirozeným hlasem a ne se snažit hlas všelijak barvit, měnit či někoho napodobovat. Potom vidíte mladého člověka, který má třeba pětadvacet třicet let, a když zavřete oči, máte pocit, že slyšíte starce. Pro mě je tohle špatně. Hlas by měl odpovídat věku.
Vy si ale libujete, že ve Státní opeře máte vcelku možnost si repertoár pohlídat.
Za tu dobu, co jsem ve Státní opeře, jsem odmítl několik rolí. Samozřejmě, že to člověk nemůže dělat často, takže zpívám i role, které mi tak úplně nepadnou, ale ani mi nijak neuškodí. Ovšem, co si budeme povídat. Ani naši předchůdci si nemohli vybírat, mnohdy to měli ještě těžší. Takže s těmi úkoly bych to neviděl tak zle. To, že mám ve Staatsoper možnost říct tohle ne, protože bych si mohl ublížit, a oni to respektují, považuji za velkou výhodu.
Přesto jste v jednom případě podlehl…
Ano, to byla role Komtura v Mozartově Donu Giovannim, k níž mám poněkud ambivalentní vztah. Na jedné straně jsem rád, že jsem ji zpíval (a v mnohém mne tato role i posunula), na druhé straně nikoli. Dodnes si myslím, že to bylo předčasné. Dobře roli zazpívat nespočívá jen v tom, že její part ovládáte, ale v tom, jak ji zazpíváte, jestli se pro vás hodí věkově, výrazově, typem hlasu… Na to dnes však vedení operních domů málo hledí a výsledkem jsou pak nenávratně zničené hlasy mladých pěvců. Ale to je na jiný rozhovor…
Kde vidíte příčiny?
Klade se velký důraz na vizuálno, na to, co člověk vidí. Mám velké podezření, že existuje jakási sluchová demence, která i lidem, kteří tomu oboru rozumějí, brání slyšet, co je dobře a co je špatně. Prostě lidi se odnaučili poslouchat a rozeznávat a jsou daleko víc soustředěni na to, co vidí. Bohužel.
Koncem ledna budete zpívat basový part v oratoriu Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi v anglické verzi textu. Je toto dílo pro interpreta náročné skladatelskými postupy i svým filozofickým obsahem?
Bude to pro mne premiéra, nikdy jsem v něm nezpíval. Ve své kariéře jsem se již s díly Bohuslava Martinů setkal několikrát, naposledy to byla opera Julietta na mé domovské scéně v Berlíně s Magdalenou Koženou v hlavní roli, ve francouzském originále. Basový part v Eposu o Gilgamešovi není extrémně náročný, ale některé aspekty těžké jsou.
V čem?
Především je třeba dát tomu dílu smysl. Když si přečtete libreto, navíc v angličtině, mnohým lidem nebude úplně jasné, o čem že to vlastně je. Původní text eposu je mnohem rozsáhlejší, libreto je dosti zkráceno. To je jedno z úskalí, které na nás číhá. Provést skladbu tak, aby bylo jasné, o čem je. Já jsem si před vlastním nastudováním skladby musel přečíst celý epos, abych jeho obsah pochopil. Když to řeknu velmi zkratkovitě – jedná se o souboj mezi kulturním světem a divokým, „necivilizovaným“ světem přírody. Další rovinou je hledání odpovědi na to, co je po smrti, hledání elixíru nesmrtelnosti. Gilgameš ho sice nenajde, ale odpovědí na otázku nesmrtelnosti může být samotný epos. Člověk sice zemře, ale jeho odkaz žije dál.
Provedení Eposu o Gilgamešovi se ujme místo Jiřího Bělohlávka Manfred Honeck. Již jste s tímto v Praze oblíbeným dirigentem spolupracoval?
Ještě jsem neměl tu čest, ale na spolupráci s ním se velice těším. To, že se na těchto lednových koncertech nesetkám s Jiřím Bělohlávkem, mne velmi mrzí, ale věřím, že si to bohatě vynahradíme na konci února, kdy budeme nahrávat Biblické písně pro společnost Decca.
Děkuji za rozhovor.
Vizitka:
Basista Jan Martiník (1983) vystudoval po maturitě na Matičním gymnáziu v Ostravě (2001) operní zpěv na Janáčkově konzervatoři a gymnáziu v Ostravě. V roce 2002 získal na Mezinárodní pěvecké soutěži Mikuláše Schneidera-Trnavského v Trnavě Cenu primátora města Trnavy pro talentovaného zpěváka do jednadvaceti let (znovu oceněn 2004). V roce 2003 obdržel druhou cenu v písňové kategorii Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Na mezinárodní pěvecké soutěži Hans Gabor Belvedere Wien (2005) obdržel stipendium na mistrovské interpretační kurzy Vereny Keller, Laubach. Téhož roku se stal vítězem Mezinárodní pěvecké soutěže v Montrealu. V roce 2007 byl finalistou soutěže Operalia Plácida Dominga. Již během studií vystupoval v Národním divadle moravskoslezském (Pistola, Leporello, Truffaldino a další), od roku 2004 v Národním divadle v Praze (Masetto, Larkens a José Castro v Děvčeti ze Zlatého západu). V roce 2006 získal třetí cenu a speciální cenu za nejlepší provedení Čajkovského romance na Mezinárodní pěvecké soutěži Jeleny Obrazcovové v Moskvě. Na Pražském jaru vystoupil v samostatném recitálu (2008). Od roku 2008 byl členem ansámblu Komické opery v Berlíně (Sarastro v Kouzelné flétně, Surin v Pikové dámě, markýz d’Obigny v La traviatě, Masetto, Colline v Bohémě a Poustevník v Čarostřelci). V červnu 2009 se zúčastnil soutěže BBC Cardiff Singer of the World, vyhrál písňovou kategorii a byl členem pětice finalistů operní soutěže. Stal se tak prvním Čechem, který se dostal do finále obou kategorií. V současné době je členem Státní opery v Berlíně (opery Tosca – role Mesnera, Don Carlos – Mnich, Kouzelná flétna – Sarastro, Don Giovanni – Komtur, Tannhäuser – Reinmar a další). Rád zpívá oratorní party a starou hudbu (spolupráce například s Collegiem 1704).
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
