Jarek Cemerek: pedagog a choreograf na cestách

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Tanečníka, choreografa a pedagoga Jarka Cemerka nemusíme minimálně v okruhu současného tance představovat. Ačkoli dnes působí víc v zahraničí než na domácí půdě, jen málokdo ho nepoznal na workshopu nebo na tréninku jako člověka překypujícího energií, vášní pro tanec a pohyb. Jako pedagog zkušenosti rozdává a současně sbírá po celém světě, například minulý rok v New Zealand School of Dance ve Wellingtonu, letos na Univerzitě Antona Brucknera v Linci a při spolupráci s několika zahraničními soubory. Chceme vám přinášet názory a inspiraci lidí, kteří mají co říct a také to otevřeně dělají. O Jarkovi Cemerkovi to platí stoprocentně.
Jarek Cemerek (zdroj jarekcemerek.com / foto Daniel Šíma)

Vystudoval jsi klasický tanec, ale dnes jsi tanečník a pedagog současných technik. I když já tě znám právě z klasiky. (smích) Kdy a proč tahle cesta a proměna začala?

Asi by bylo namístě předeslat, že mé taneční začátky probíhaly v oblasti společenského tance, a to vlastně už od mých jedenácti let. Tehdy mě náš soused, který společenský tanec trénoval, odvedl jednoho dne přímo z hřiště do kulturního domu a přidělil mi partnerku. Byla stejně stará jako já, krásná blondýnka. Tancování s ní se mi tak zalíbilo, že za čtyři roky jsme vyhráli v celostátní soutěži nad kategorií dospělých párů a potom získali i mezinárodní třídu. Ke klasickému tanci jsem se dostal až v patnácti letech na konzervatoři v Ostravě. Vůbec jsem se o něj nezajímal, jen jsem v sobě pociťoval touhu tancovat, a tak nějak mi bylo jedno, že studuji balet. Ono se tehdy ani nic jiného studovat nedalo. Už během druhého ročníku se mi poštěstilo, že jsem získal role v Moravskoslezském divadle, a ještě jako student jsem postupně prošel celým repertoárem a dostal se i k sólovým rolím. Přestože mě baletní svět něčím fascinoval, cítil jsem se v něm spoutaný. Chtěl jsem se umět hýbat i jinak, svobodněji a poznávat další možnosti tance a práce s tělem. Pár let trvalo, než jsem zcela přesedlal k současnému tanci. Bylo to až po roce 2000, kdy jsem působil ve Vídni a poznal tam několik skvělých tanečníků a choreografů.

Jak dalece je důležitá klasická technika pro tělo současného tanečníka? Může ho naopak omezovat?

Tanec má spoustu forem a stylů, které se mohou vzájemně doplňovat anebo i jistou měrou vylučovat. Zatím se v profesionálních souborech obecně považuje klasická technika za jistý základ profesní výbavy tanečníka. Zvládnutí klasické techniky vyžaduje dřinu, disciplínu a snahu o přesnost, což je dle mého pozitivní vklad pro každého, kdo chce být vynikajícím tanečníkem. Pro tělo tanečníka současného tance ale jinak klasická technika důležitá není, může snad ještě tak posloužit k jeho posilování a protahování. Současný tanec využívá jiné zákonitosti práce s tělem než klasický tanec, a proto mohou být u některých jedinců návyky z klasického tance překážkou v dobrém zvládání současného tance. Vysoce nadaní tanečníci současného tance se ale většinou s takovým problémem nepotýkají.

Jarek Cemerek (zdroj jarekcemerek.com / foto Michal Košťál)

Kdo tě zatím nejvíc ovlivnil – jako interpreta i jako pedagoga?

Nenapadá mě nikdo, o kom bych mohl prohlásit, že mě nejvíce ovlivnil. Ono vlastně každé setkání je určitým způsobem inspirativní, a to nejen na úrovni vědomé. Mnohdy se do nás někdo otiskne a my vůbec nevíme, že se tento otisk skrz naše chování projevuje. (smích) Samozřejmě bych mohl jmenovat spoustu tanečníků i tanečnic, ke kterým vzhlížím s úctou. Ale možná právě tím, že v umění nejde o dosahování rekordů jako ve sportu, se jaksi nedostavuje ono přání být tak dobrý jako někdo, koho obdivuji. Každý taneční výkon je jedinečný. Coby tanečník jsem pracoval pod vedením řady choreografů, a když se zamyslím nad tím, jestli mě ovlivnili pro mou vlastní choreografickou tvorbu, tak spíš vnímám jistou konfrontaci toho, co oni vymýšleli, s tím, jak bych to vytvářel já na jejich místě. Jako tanečník se musíš naladit na vidění choreografa, toto vidění je pak obohacující a určitě nějak ovlivňuje tvou následnou choreografickou práci. Ale protože chceš být ve své tvorbě originální, vědomě jakékoliv ovlivňování v sobě zaháníš.

Co se týká mé pedagogické role, tam by se už dalo hovořit o vlivu ze strany druhých. Jako pedagog přemýšlím o svých učitelích. To dobré z nich se snažím následovat a tomu špatnému se zase vyhýbat. Rád vzpomínám na Helenu Hurychovou, která byla mou učitelkou hlavního oboru na konzervatoři. U ní jsem si uvědomil, jak velký význam má, když pedagogovi záleží na každém studentovi. Když cítíš v době dospívání tento zájem, ovlivňuje to pozitivně tvůj osobnostní rozvoj. Na konzervatoři jsem poznal ještě několik dobrých pedagogů, ve stejnou dobu ale byla pro mě velkým zážitkem Irina Strode, kterou zvalo Moravskoslezské divadlo. Na ní mě fascinovala schopnost v rychlosti poznat míru nadání jednotlivých tanečníků a na tom stavět svou výuku. Každý od ní dostal individuálně to, co přesně potřeboval. To mi tehdy přišlo jako neuvěřitelná schopnost.

Pedagogiku jsi i studoval. Dá se naučit učit? Co ti studium dalo?

Na HAMU jsem vystudoval choreografii a taneční pedagogiku. O obou oborech můžu s čistým svědomím prohlásit, že jsou velmi špatně koncipované. Ale důležitější než koncepce oborů je jejich pojetí. Tím mám na mysli to, čemu má takové studium vlastně sloužit. Jsem přesvědčen o tom, že umělecké obory by v prvé řadě měly sloužit rozvoji talentu studentů. Jenže právě to jsem na HAMU naprosto postrádal. Naopak jsem měl dojem, že větší talent často překáží „v řádném plnění studijních povinností“.

Jaké je tedy podle tebe pojetí obou studijních oborů (bavíme se o letech 2002–2009)?

Řekl bych, že spíše slouží k obhájení existence katedry, která se tak stává prostorem pro budování kariéry jejích pracovníků. Kdyby tomu tak nebylo, musela by i koncepce oborů vycházet především z toho, co je důležité pro rozvoj choreografického anebo tanečně-pedagogického talentu, a samozřejmě také z toho, co je potřebné z hlediska práce choreografa anebo tanečního pedagoga. Musím přiznat, že mě to stále hodně štve, protože člověk obětuje pět let života formálnímu studiu, ale všechno podstatné v rámci obou oborů se musí stejně naučit sám.

Mám tomu rozumět tak, že tě studium pro tyto dvě profese nepřipravilo?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Komentáře “Jarek Cemerek: pedagog a choreograf na cestách

Napsat komentář