Její pastorkyňa v ND v obnoveném hudebním nastudování

Do dvanáct let staré inscenace Její pastorkyně v Národním divadle vstoupil jako nový dirigent hudební ředitel Opery Národního divadla Jaroslav Kyzlink. Před premiérou v roce 2005 inscenaci hudebně nastudoval Jiří Kout, po něm ji dirigovali Jan Chalupecký, Ondrej Lenárd a Robert Jindra. Novou Jenůfkou a Kostelničkou jsou Alžběta Poláčková a Eliška Weissová.
L. Janáček: Její pastorkyňa – Alžběta Poláčková (Jenůfa), Eliška Weissová (Kostelnička) – ND 2017 (zdroj ND / foto Hana Smejkalová)

Jenůfka je pro Alžbětu Poláčkovou v jejím osobním repertoáru výrazným krokem kupředu. Pěvkyně má pro ni krásně znělý hlas ve všech jeho polohách, je jí většinou dobře rozumět, dokáže zpěvní linku přehledně frázovat, výrazově a dynamicky ji neustále varíruje a vytváří přesvědčivou hereckou kreaci. Dá se předpokládat, že tato první podoba její Jenůfky je základem budoucího vývoje této postavy a bude ji v dalších reprízách ještě obohacovat jak v rozezpívání melodických pasáží, tak ve výrazovém odstínění pěveckého i hereckého pojetí.

Kostelnička Elišky Weissové je na jevišti Národního divadla po její Ortrudě ve Wagnerově Lohengrinovi zajímavým návratem k české opeře. Je to „tvrdá ženská“, jak se o ní ostatně vyjadřuje Stařenka Buryjovka, dovede být k Jenůfě až nemilosrdná, její vložený zpěv „Aji on byl zlatohřivý…“ v prvním jednání je, jak to ostatně bývá, zbytečným návratem Janáčkem schváleného škrtu. Tato poměrně krátká pasáž nepřispěje k ponoru do její psychiky. Teprve druhé jednání odhaluje postupně a vcelku zřetelně Kostelniččinu psychickou krizi, která vyvrcholí vraždou dítěte. Právě druhé jednání však naplno odkrývá to, co se projevilo už v prvním jednání – oslabenou znělost střední hlasové polohy pěvkyně a varující rozdělení hlasových rejstříků. Weissová naplno rozezvučí svůj plný hlas ve výškách až do wagnerovského volumenu, avšak ostatní zpěvní linka zůstává v jejich stínu a textu není rozumět. Pěvkyně má však i velmi dobrá ztišení, v nichž dokáže výrazově osvětlit svá psychická hnutí, a to svědčí pro budoucí možnost jejího trochu pootočeného přístupu k roli. Věřme tomu, že se nadaná Eliška Weissová oprostí od až wagnerovských expresí a propojí znovu své hlasové možnosti do celistvější janáčkovské podoby.

Yvona Škvárová byla báječnou Stařenkou Buryjovkou, jíž propůjčila krásně rozeznělý hlas i živé herecké prostředky. Škoda, že ve třetím jednání je jí určena naprosto pasivní úloha, jinak mohla být výrazným protějškem obou hlavních ženských postav. Tomáš Juhás v roli Števy  podal pěvecky i herecky nevyrovnaný, jakoby ledabylý výkon a přispělo k němu jistě i neobratné režijní řešení, když se dobrou polovinu svého výstupu v prvním jednání včetně duetu s Jenůfou doslova válí po zemi. Peter Berger se v roli Laci rozezpíval až ve druhém jednání, na začátku inscenace nezněl jeho hlas volně.

Dirigent Jaroslav KyzlinkJejí pastorkyňu zažitou zejména ze svého brněnského působení, rozvinul však její pojetí do výraznějších kontrastních ploch a do celé řady výrazově a dynamicky vypracovaných detailů. Jeho původně poněkud lyričtější brněnské pojetí je, zdá se, nenávratně pryč. Cítí teď Pastorkyňu mnohem dramatičtěji a dává zřetelněji a plastičtěji vyniknout Janáčkově výrazné instrumentaci. V prvním jednání se snaží reprodukovat folklórně zaměřené sborové pasáže v rychlém tempu, aby zvýraznil jejich temperamentnost, třetímu jednání naopak propůjčuje pomalejší průběh, aby je postupně gradoval až do určitého vyvrcholení před posledním duetem Jenůfky a Laci. Hudebně inscenace zjevně znovu rozkvetla, je však otázkou, zda by nebylo vhodnější vytvořit inscenaci novou, která by více odpovídala obnovené hudební podobě.

Po letech znovu vyplynuly rezervy inscenace Jiřího Nekvasila a Daniela Dvořáka, které vzbuzují otazníky zejména ve druhém a třetím jednání (kýčovitě vyzdobená nika s obrázkem Panny Marie, která ve svém spodním patře skrývá uspávací odvar pro Jenůfku, miniokénko s miniokeničkou, jehož „dramatické“ rozevření před Kostelniččiným „Jako by sem smrt načuhovala“ hraničí se směšností, mrtvý Števuška zamrzlý ve skutečném bloku ledu, který se snaží Jenůfa rozbít nožem, putujícím pak k Rychtáři, který jej zabodne před Kostelničku jako nabídku sebevraždy (na ni ona odpovídá „Nemohu, oni by tebe soudili“), hřmotný pád zemědělského nářadí před závěrečným duetem, padající klády za odcházející Jenůfou a Lacou, nepovedené kostýmy. Nezasloužilo by si Národní divadlo novou inscenaci Pastorkyně?

Hodnocení autorky recenze: 80%

 

Leoš Janáček:
Její pastorkyňa
Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna a kostýmy: Daniel Dvořák
Pohybová spolupráce: Štefan Capko
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Pavel Petráněk
Orchestr, operní sbor a balet Opery Národního divadla
(koprodukce Národní divadlo Praha / Opera Ireland Dublin / Latvijas Nacionálá opera Riga)
Premiéra 11. září 2005 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 1. 12. 2017)

Kostelnička Buryjovka – Eliška Weissová
Jenůfa – Alžběta Poláčková
Laca Klemeň – Peter Berger
Števa Buryja – Tomáš Juhás
Stařenka Buryjovka – Yvona Škvárová

Stárek – Ivan Kusnjer
Rychtář – Luděk Vele
Rychtářka – Jitka Svobodová
Karolka – Jana Sibera

Pastuchyňa – Stanislava Jirků
Barena – Markéta Böhmová
Jano – Doubravka Součková
Tetka – Romana Kajzlerová
Muž – Nenad Milanovič

www.narodni-divadlo.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Její pastorkyňa (ND Praha 2005)

[Celkem: 28    Průměr: 3.2/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama