Abonentním koncertem se Symfonií č. 7 C dur „Leningradskou“ Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče na programu se ve čtvrtek 7. května rozloučil se zlínským abonentním publikem dlouholetý šéfdirigent Filharmonie Bohuslava Martinů Stanislav Vavřínek.
Poděkovat za péči o orchestr mu před koncertem přišel primátor statutárního města Zlína Miroslav Adámek a ředitel filharmonie Josef Němý. Odstupující šéfdirigent obdržel Ocenění primátora, které následovalo po nedávném udělení Ceny města Zlína Filharmonii Bohuslava Martinů jako instituci, což je v historii udělování ceny jistá výjimka.
Volba Šostakovičovy Sedmé symfonie měla přinejmenším dvojí logiku. Zaprvé se jednalo o připomínku druhé světové války, jejíž výročí si v těchto dnech připomínáme, zadruhé je možné Šostakoviče považovat za skladatele vnitřně blízkého Stanislavu Vavřínkovi. Už v mládí totiž získal cenu absolutního vítěze za provedení jeho Komorní symfonie c moll, op. 110, v rámci rozhlasové soutěže Concerto Bohemia, a pokud bychom nahlédli do koncertních řad Filharmonie Bohuslava Martinů v posledních letech, nalezli bychom tam hned několik Šostakovičových skladeb, ať koncertních či symfonických. Jejich zařazení do programu má na svědomí především šéfdirigent, který se v minulých letech výrazně podílel na jeho sestavování.
Mimořádnost koncertu nespočívala jen ve volbě jediné celovečerní symfonie trvající asi osmdesát minut, ale také v obsazení, které si kompozice, respektive skladatel žádá. Po delším jednání se zástupcům orchestru podařilo prosadit velké obsazení s například osmi pulty prvních houslí, místo běžných šesti. Výsledkem nebyla zvuková mohutnost, jak by se možná dalo očekávat, ale naopak větší barevnost. Ta se neprojevovala ani tak ve forte pasážích, jako spíše v pianech nebo v částech, kde jednotlivé nástrojové skupiny hrají sólově.
Při poslechu symfonie je vůbec nutné zbavit se předsudků, historických nánosů interpretací a komentářů a poslouchat ji ne jako programní, ale jako autonomní hudbu. Asi nejznámější část symfonie, první věta, ve které se objevuje dlouhá, pozvolná a ke konci až drtivá gradace ne nepodobná Ravelovu Boleru, není podle mého názoru rozhodující pro pochopení charakteru symfonie. V kompozici převažují spíše naléhavé, melancholické až úzkostné pasáže, které jsou pro celkové vyznění a pochopení díla možná důležitější než ty mechanické, gradující a dynamicky vyhrocené. Tomu odpovídá i rozsah díla, které může jen stěží předpokládat udržení koncentrace publika po celou délku provedení, navíc se dvěma větami propojenými attacca. Výsledkem je spíše ponoření do sebe, do vlastních úvah a myšlenek, tedy jakási kontemplace celé situace.
Zlínští symfonikové působili nanejvýš motivovaně a soustředěně. Nesmíme zapomínat, že koncertní sál Kongresového centra otevřený v roce 2011 patří nejen k nejmladším u nás, ale také k nejlepším. Jeho akustika je velmi konkrétní a i v největším obsazení, které jsme historicky poprvé měli možnost prověřit na tomto koncertě, jsou jednotlivé nástroje i skupiny zřetelně srozumitelné s jen nejnutnějším dozvukem. Zážitek posluchače i hráče se tak rovná návštěvě zvukové laboratoře, kde i nepatrné nuance působí rušivě. Zjednodušeně řečeno si sál sám říká o co nejkvalitnější hudební provedení, protože každé jiné je okamžitě nemilosrdně odhaleno. Abychom v hodnocení výkonu byli čestní, několik momentů nepatrných potíží v žestích, v sólových houslích či sólovém fagotu na horní hraně ladění bychom najít mohli, ale v rámci půldruhé hodiny trvajícího kolosu by to bylo jen účelové vyhledávání nepodstatných detailů.
Stanislav Vavřínek při přebírání ocenění z rukou primátora vyjádřil v žertu obavu, aby nemusel cenu po skončení koncertu vracet. Inu, myslím, že nemusí. Celý cyklus řídil přehlednými a civilními gesty, které nijak nepodléhaly důležitosti okamžiku ani formátu kompozice a celkově působil dojmem dobře prokázané služby Šostakovičově hudbě. V jeho podání jsem si užil zejména orchestrální piana, která ve velkém obsazení zněla úchvatně.
Závěrečné standing ovation, které ve Zlíně údajně nebývají výjimkou, se mi v tomto případě zdály nanejvýš oprávněné a vhodné. Tleskat bylo možné jak Šostakovičově monumentální připomínce války, tak Stanislavu Vavřínkovi a jeho končícímu sedmiletému angažmá v čele výborného zlínského orchestru, nebo také zástupcům města, kteří své filharmonii – jako jedni z mála v naší republice – dopřáli znamenitý nový koncertní sál.
Hodnocení autora recenze: 85 %
Filharmonie Bohuslava Martinů
Dirigent: Stanislav Vavřínek
7. května 2015 Kongresové centrum Zlín
program:
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 7 C dur, op. 60, Leningradská
Autor je muzikolog a vysokoškolský pedagog
Foto Filharmonie Bohuslava Martinů
