Jiří Teml: Hudba si mě našla. A za to jsem jí vděčný

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Kde se vzal Jiří Teml – komponista?
Tehdy se v Karlových Varech konal první československý jazzový festival a já jsem, jako mladý člověk, jazzu úplně propadl. Hrál tam tehdy i slavný Karel Krautgartner se svým orchestrem a já jsem měl tolik drzosti, že jsem napsal asi tři jazzová témata a poslal jsem mu je do rozhlasu. Moje myšlenky byly dost naivní, ale Krautgartner kupodivu zareagoval. Dodnes mám jeho dopis na krásném dopisním papíře, ve kterém mi psal: „Vážený příteli, vaše práce mě zajímá, pošlete další.“ A neuplynulo moc času, někdo mi v práci hlásil, že mě hráli v rádiu. Pak přišla složenka – honorář sto korun z Českého rozhlasu. Poté jsem jednou jel městskou dopravou a dokonce jsem slyšel svoji skladbu z rádia. Jmenovala se Karlex. A brzy nato přišel dopis: „Vážený soudruhu, navštivte mě v rozhlase, 3. patro, podepsán Harry Macourek, dramaturg malých hudebních žánrů.“ Byl jsem nadšen, že se o mě někdo takový zajímá, Macourek mě přijal přátelsky a povídá: Co vy tam v těch Varech vlastně děláte, hrajete v symfoňáku? Ne, hudba je mým koníčkem, nedělám ji profesionálně, odpověděl jsem. Dohodli jsme se, že když budu mít něco nového, vždycky mu to pošlu nebo rovnou přijedu a spolu se na to podíváme. To od něj byl neuvěřitelný čin, nevím, jestli by to dneska někdo dokázal. Začal jsem tedy za Macourkem jezdit, on se na ty moje pokusy vždycky podíval a řešili jsme praktické věci, zejména instrumentaci, rozsahy a tak. Dostával jsem užitečné rady; a přiměl mě k tomu, že jsem skladby i aranžoval do finální podoby. Vděčím mu za mnohé. Postupně se začali ozývat i jiné stanice, hlavně z Brna. Tam jsem měl spoustu nahrávek, dneska už jsou asi vymazané, ale bylo jich opravdu hodně.

To šlo pořád o ty tříminutové kompozice?
Ano, o ty tří až čtyřminutové skladby, jazzové nebo taneční. Po nějakém čase jsem je začal komplikovat a prodlužovat a Macourek říkal, že tohle už nemůže uplatnit a že zkusíme psát pro symfonický orchestr. V rádiu se tehdy hrála i taková ta přestávková hudba, většinou ji jako dirigent točil Vladimír Válek s větším orchestrem, tak jsem se uplatnil i tady. Pak jsem napsal rapsodii podle gershwinovského vzorce, jak se říká rapsodie pro méně majetné. Macourek prohlásil, že už mi nemá co dát a odvedl mě do vedlejší k místnosti k dramaturgovi komorní a symfonické hudby Jiřímu Jarochovi. Ten se mě naprosto nezištně ujal. Jezdil jsem k němu deset let, většinou v době své dovolené. Jemu vděčím za to, že jsem se už tehdy přiblížil k vysněnému cíli živit se hudbou.

Takže jste se jako skladatel začal rozmachovat…
Jaroch mě vyzval, ať napíšu něco menšího, třeba kvintet nebo jinou komorní záležitost. Napsal jsem tedy divertimento a pak další věci a on mě vedl zkušenou rukou. V Plzni byla pobočka Svazu skladatelů a tam se ty věci, které jsem dělal pro Jarocha, začaly stále častěji provádět. Významným úspěchem tohoto období byla druhá cena ve skladatelské soutěži o povinnou skladbu pro mezinárodní varhanní soutěž Pražského jara 1974.

A přišel rozhlas…
Režisér plzeňského rozhlasu Jan Málek dělal zrovna konkurs na režiséra v Praze, kromě toho jeden hudební dramaturg zemřel, měli tam tedy hudebně-organizační vakuum, a znamenitý muzikolog dr. Špelda mě vyzval, abych se ucházel o místo v rozhlase. Zájemců bylo víc, ale nakonec se rozhodli pro mě. Nastoupil jsem tedy do rozhlasu v Plzni, což pro mě byl zásadní předěl. Přišel jsem do kanceláře plné not všeho druhu. Byl jsem zvyklý spíš na klasiku a tradiční notový zápis a tady najednou i partitury avantgardní hudby. Musel jsem se s tím vypořádat. Navíc jsem musel od rodiny, to už jsem byl totiž ženatý. Přes týden jsem byl v Plzni a na víkend jsem jel do Karlových Varů. Dodnes nevím, jak jsem to všechno zvládal. Starost o rodinu spočívala tedy na manželce, bez jejíž obětavosti a pochopení bych v této činnosti nemohl pokračovat.

Jste známý jako skladatel, který ve svých dílech rád uplatňuje folklórní prvky a motivy. To má, pokud vím, kořeny v Plzni.
Ano, v Plzni byl folklór další mojí důležitou štací. Nahrával tu Zdeněk Bláha, znamenitý folklorista a dudák, pro populární pořad Hrají a zpívají Plzeňáci. Rok jsem chodil do režie na natáčení, poslouchal, ale aranžovat písničky pro folklórní soubor jsem si netroufal. Bláha mě k tomu opakovaně vyzýval, až mi jednou přinesl na papírku dvě písničky a řekl: už je objednaná frekvence, v pondělí to přivezeš, dvě trubky, bubínek, mužský sbor. A já jsem ty písničky zaranžoval. Od té doby vzniklo v Plzni asi dvě stě mých úprav lidových písní. Takhle jsem začal s folklórem a ten se vloudil do mojí muziky, komorní i symfonické, za což jsem moc rád. Dneska je globalizace i v muzice. Nepoznáš, jestli skladba pochází z Koreje, Ameriky nebo Čech. V romantismu bylo senzační to, že každý přinesl ze své provenience něco zajímavého, něco typického. Na to by se mělo navazovat i dnes.

Dokonce píšete pro nástroje, které jsou pokládány za čistě folklórní!
Pro strakonický festival jsem napsal Dudácké rondo. Zajímavé je, že v Praze se k němu nějakým způsobem dostala Ústřední vojenská hudba a její kapelník to zaranžoval pro ni a amerického dudáka českého původu Michaela Cwacha. A taky to provedli. Cimbál se mi vždycky líbil. Jednoho dne jsem zaregistroval jakousi soutěž. Oslovil jsem tedy cimbalistu a skladatele Jaromíra Dadáka, ten mi namaloval schéma cimbálu, já ho nastudoval, napsal jsem cimbálový koncert a poslal ho do té soutěže. Koncert byl již několikrát proveden a natočen.

Jak jste se dostal z Plzně do Prahy?
Stalo se, že v Praze umřel tehdejší dramaturg Jan Tausinger, mimochodem vynikající komponista, jehož díla by se měla hrát, ale bohužel nehrají. Další dramaturg Ladislav Kubík postoupil na místo šéfredaktora stanice Vltava a potřeboval někoho za sebe. Já jsem v Plzni zpracovával dramaturgické plány a jezdil jsem do Prahy, takže mě všichni znali. No a tak jsem se dostal na Vinohradskou. Zajímavé je, že jsem nastoupil na místo svého učitele Jiřího Jarocha, který přešel do gramoarchivu a pozoroval mě pak víceméně zdálky. A k mojí práci. Dneska je to rozdělené, ale já jsem měl tehdy na starosti sezonu Symfonického orchestru Československého rozhlasu, sezonu pěveckého sboru, veškeré studiové natáčení a ještě kontrolu a rozhodování o natáčení v Ostravě a Plzni a taky externistů. Protože jsem ještě neměl rodinu v Praze, byl jsem denně na koncertě, většinou se svým přítelem, skladatelem Zdeňkem Šestákem. Sestavoval jsem dramaturgické plány pro všechny stanice, musel jsem tudíž mít mimo jiné i přehled o kvalitě hudebních souborů, sólistů a dirigentů. Byla to velká zátěž.

Zmínil jste dirigenty. U Symfonického orchestru Československého – později Českého – rozhlasu jste jich za dobu svého dramaturgického působení v rádiu zažil několik…
Z interních dirigentů jsem zastihl závěrečné působení Jaroslava Krombholce a Josefa Hrnčíře. Pak nastoupil František Vajnar. A poté Vladimír Válek, který už mě znal z natáčení mých populárních skladeb. Pro mě to byla obrovská škola, učil jsem se za pochodu. Zjišťoval jsem, jak široké je hudební výrazivo, od Bacha přes Stamice, Dvořáka až po nejnovější práce avantgardních autorů. Ve studiích jsem získal velkou praxi. To mi pomohlo i ve skladatelské činnosti. Získal jsem praktický náhled na muziku a na to, jak ji napsat, aby nebyla laciná, ale ani odpuzující. To je celoživotní proces každého člověka. A když jsem skončil jako dramaturg, upotřebila mě vysílací redakce, dělal jsem medailonky, profily, věci, které byly potřeba. Po osmdesátce jsem si řekl: všechno má svůj čas – a odešel jsem.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat