Jít za svým snem

  1. 1
  2. 2

O cestě k profesionálnímu zpívání se začínající sopranistkou Adélou Škopkovou 


Patříte k mladým adeptům sólové pěvecké kariéry, kteří stojí mezi východem ze školy a vstupem do profesionálního světa. Jaký pocit to je?

Popravdě poněkud rozporuplný. I když už nějakou zkušenost s profesionálním světem mám, jsem stále ještě benjamínek v této profesi a větší rozjezd mě doufám ještě čeká.

Jak jste se ke zpívání vůbec dostala? A proč ve vašem CV figurují hned dvě vysoké školy – JAMU a HAMU?

Tak nějak od malička jsem vždy cítila, že vše, co mě obklopuje a dělá šťastnou, je hudba. Ať už se to týkalo mé lásky k tanci, ke zpěvu, nebo celkově k umění, byla stále se mnou. Celá moje cesta za mými sny byla plná náhod, šťastných, ale bohužel i nešťastných událostí a setkání s lidmi, kteří mi hodně pomohli a posunuli mě dál. Jednou z právě zmiňovaných šťastných událostí a počátkem všeho bylo pro mě setkání s výbornou paní profesorkou Christinou Mrázkovou-Kluge. Říkám šťastných proto, jelikož právě ona ve mně jako první uviděla talent, a i když ji od toho někteří odrazovali, vzala si mě do své pěvecké třídy. Za toto rozhodnutí jí budu vždy vděčná. Díky jejímu vedení si mě na Písňové soutěži Bohuslava Martinů v Praze všiml vedoucí Pěveckého oddělení docent MgA. Zdeněk Šmukař, který mě pozval na JAMU v Brně, kde jsem úspěšně zvládla přijímací zkoušky do bakalářského studia. Po třech letech jsem se zúčastnila pěvecké soutěže v Olomouci, kde jsem se stala absolutním vítězem. Čirou náhodou byl v porotě můj současný profesor Roman Janál, kterému se můj výkon velice líbil a souhlasil, že se stane mým profesorem, pokud udělám přijímací zkoušky na HAMU v Praze. Ačkoli byla moje zkušenost v Brně dobrá, rozhodla jsem se pro změnu a nastoupila tak na magisterské studium na HAMU v Praze.Co vám studium u Romana Janála zatím dalo?

Pan profesor Roman Janál je nejen výborný umělec, ale také i člověk. Myslím, že právě proto je schopen do svého zpěvu předat tolik emocí a jeho hlas a interpretace jsou vskutku jedinečné. Toto všechno se mi snaží předávat a já se to od něj pokouším čerpat.

Máte i první studijní zkušenosti ze zahraničí – z Vídně a Milána. Přibližte je prosím…

V srpnu tohoto roku jsem se zúčastnila Pěveckých kurzů ISA 2014 ve Vídni. Náplní kurzů byly kromě hodin zpěvu a korepetic také workshopy, taneční průprava, koncerty a představení. Všeho jsem se aktivně účastnila a mohu říci, že jsem si z těchto kurzů odnesla mnoho užitečného a posunuli mě zase o krok dál. A Miláno? Jsem tu teprve pár týdnů a zatím se rozkoukávám. Ale už jen to, že jsem byla přijata na Conservatorio di Musica di Giuseppe Verdi s mým snoubencem Mikhailem Pashayevem v rámci Erasmu, mě dělá neskonale šťastnou. Myslím, že tato zkušenost už automaticky nemůže být špatná.

Jak hodně jste do své pěvecké budoucnosti investovala? Myslím tím nejen finance, ale třeba i čas a vše další…

Mohu vám říci, že neustále děkuji Bohu za mé rodiče a prarodiče. Větší podporu, ať už finanční nebo psychickou, jsem si nemohla přát. Prošli si se mnou vším, už od mého narození a stále tu jsou pro mě a pomáhají mi. Také do výčtu lidí, kteří jsou mi neutuchající oporou, musím zahrnout svého snoubence. Je to neskutečný člověk a ani bez něj bych nedosáhla věcí, které mám. Kdybych měla mluvit za sebe, co vše jsem musela obětovat a kolik úsilí do své pěvecké budoucnosti vložit, myslím, že by to bylo hodně podobné jako příběhy lidí, kteří si jdou za svým snem. Všichni musíme něco obětovat, ať už je to čas, který bychom leckdy raději trávili s přítelem či kamarády místo cvičení nebo ježdění po konkurzech, nebo finance za soukromé hodiny, korepetice a případné konzultace. Jak říká můj taťka „Pečení holubi nelítají do huby!“ (smích) To se mi zdá být výstižné…

Vaše první profesionální zkušenosti?

Mezi své první profesionální zkušenosti musím určitě zařadit různé koncerty, ať už se Symfonickým orchestrem Prahy 8 a panem dirigentem Adolfem Melicharem, nebo s Kladenským symfonickým orchestrem a panem dirigentem Vlastimilem Marešem, děkanem naší fakulty HAMU. V neposlední řadě bych ráda do svých prvních profesionálních zkušeností zahrnula hostování v projektu Plzeň 2015 Kouzelná flétna – Loutková opera aneb nesahejte na génia. Tuto operu od Wolfganga Amadea Mozarta pro náš projekt hudebně upravil vynikající Miroslav Kořínek a mými kolegy jsou herec Petr Vacek, loutkář Milan Forman a klavíristé David Hlaváč a David Noll. Jak tento projekt, tak i složení našeho ansámblu jsou atypické a musím říci, že se mi velice líbí ukazovat lidem operu i z jiného pohledu, například skrze loutky.Sázíte na jednu kartu? Nebo máte i nějaká „zadní vrátka“ pro případ, že by rozjezd vaší pěvecké kariéry – ať už z jakéhokoli důvodu – nedopadl dobře?

Nikdy jsem díkybohu nepotřebovala myslet na zadní vrátka a doufám, že to tak bude i nadále. Asi jsem hodně ovlivněná pozitivním myšlením, které ve mně už od malička je a kterému mě učí i moje maminka.

Jak byste sama popsala svůj hlas?

No to je skutečně těžká otázka… Myslím, že jsem prozatím pořád ve vývoji a jediné, co s jistotou mohu tvrdit je, že jsem soprán. Můj hlas by se dal přirovnat k májovému počasí. Často je slunečno, ale bohužel se to střídá i se dny, kdy je zataženo nebo přímo krupobití a bouřka. Mohu jen doufat, že těch slunečných dnů bude víc a nebude moc pršet.

V čem se co se zpívání týče cítíte nejjistěji a kde naopak zatím pociťujete své rezervy?

Když nad tím tak přemýšlím, vždy když jsem se cítila v nějaké árii nebo písni skutečně jistá, většinou se to na koncertu nějak pokazilo. Proto jsem se s postupem času naučila, že nic není jisté a u všeho musím mít neustále soustředěnou pozornost. Co se studia techniky zpěvu týče, mohu říci, že jsem si celkem jistá u svých výšek a u skladeb zpívaných v pomalejším tempu, rezervu někdy pociťuji v koloraturách, obzvláště v rychlejších tempech.Jak hodně jste ambiciózní? Máte nějaký profesionální sen?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář