Josef Škarka a Marko Ivanović: Aby opera vtrhla do bytů a domů…

Jenže dnes, v době panelákových bytů, jak si význam slova Hausopera vysvětlit? Že si zpívám v koupelně?
J.Š. (Josef Škarka): (smích) Proč ne, i to je možné! Ale my si to představujeme trochu jinak. Chceme operu přivést z formálních prostředí divadel a společenských sálů mezi lidi. Pokusit se zrušit vztah pódium – obecenstvo a udělat z toho přirozené prostředí. Aby opera vtrhla do bytů a domů. To je takový náš původní sen a srdce koncepce.

M.I. (Marko Ivanović): Má to i svoji praktickou rovinu, vzdělávací. Základní umělecké školy i konzervatoře postrádají repertoár menších původních českých děl, které by děti a studenti zvládli zahrát a které by je bavilo provozovat. Prostě příběhy na současnou hudbu ze současného života, nekomplikované a nepříliš dlouhé. A aby si to kdokoli mohl i doma zahrát a nemusel to zrovna být virtuóz, ale poučený amatér. My tomu říkáme demokratizace vážného umění, tedy propojení života a umění.

A podle čeho by si to amatér zahrál? Existují nějaké podklady?
J.Š.: Zatím ne, ale doufám, že k tomu dojde. Chceme za tím účelem do budoucna vydávat edice, kde by byl vedle notového zápisu i návod, jak k opeře přistoupit, například také nějaké režijní poznámky. Já jsem oslovil hudební skladatele, jako jsou Marko Ivanović, Markéta Dvořáková, Ivo Medek, Lukáš Sommer a další, kteří jsou ochotni na takových projektech spolupracovat.

Divadlo je ale od slova „dívati se“, pořád se tu předpokládá ten vztah mezi aktérem a divákem, to „předvádění se“ a přinášení nějakého poselství…
J.Š.: To poselství je v tom, že opera není něco, co stojí nad divákem jako odcizený útvar, ale co je možné prožít jako spoluúčinkující. A také v tom, že může fungovat v interakci s nějakým prostředím. K tomu všemu je velice vhodný žánr site-specific, který vzniká na základě konkrétního, většinou nedivadelního prostoru. Ukázat, že jde o umění živé. Tento trend je v činoherním světě už dávno běžný a osvědčený. V opeře si teprve hledá svoje místo. Rád bych podotknul, že se nevymezujeme, ani neoponujeme klasickému opernímu provozu. Spíž se snažíme rozšířit jeho možnosti i nabídku pro potencionální diváky, kteří by jinak na operu nepřišli.

Tak teď tomu moc nerozumím, můžete mi to přiblížit?
J.Š.: Pracujeme se dvěma liniemi projektu. Jednak měníme zajímavý prostor pomocí divadelních prostředků ve svět fantazie, kde účinkují profesionálové, a druhá varianta, nebo linie, je tentýž kus, ale upravený pro amatéry, kteří by si ho ve zjednodušené podobě dokázali zahrát sami doma v amatérských podmínkách. Libreta jsem psal pro první ročník já a jsou ovlivněná konkrétními prostory v Brně, které mají svůj genius loci. Těmi jsou krásné a významné funkcionalistické stavby: Zemanova kavárna na Josefské, knihkupectví Michala Ženíška v Alfa pasáži a Lázně Rašínova, kde se opera odehrává přímo v bazénu.

To snad ne? Jak se dá hrát a zpívat ve vodě?
M.I.: A vidíte, jde to. Opera pro bazén, k té jsem napsal hudbu já, se jmenuje Poslední pólo a v profesionálním provedení jsou tu tři zpěváci, čtyři akvabely a dva instrumenty, akordeon a bicí. Počítá se s tím, že je tam vlhko, ale v tom edičním vydání se může opera hrát klidně v obýváku a předstírat, že jsme v bazénu. Nebo si bazének napustit doma na zahrádce. A po hudební stránce tam klidně mohu dát místo původní partitury kytarové značky a zvládnou to nadšení amatéři s kytarou či s klavírem. Naopak pro naši inscenaci v lázních jsem například dokomponoval hru na zábradlí, které je okolo bazénu.

Takže je to svým způsobem recese?
Oba: To určitě ne! To je myšleno naprosto vážně! Je to psáno tak, aby to slušelo prostoru a dalo se to zároveň provozovat i v domácích podmínkách. Což jsme tedy ještě nezkusili. Zato realizaci všech tří oper s námi dělají renomovaní inscenátoři.

A co ostatní dvě opery, ty se již také realizovaly?
J.Š.: Všechny tři opery jsou o zklamání a hledání vztahů. První, tu bazénovou, režíroval Petr Hašek, šéf Malého divadla v Českých Budějovicích a souboru Geisslers Hofcomoedianten. Dvě další připraví režijně Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského, který má pro takovéto projekty velké pochopení. Jedna z nich je napsaná pro ikonickou brněnskou Zemanovu cukrárnu a jsou tu využity reálie cukrárny, například akvárium, a jmenuje se Věčná slečna bledá aneb Operní nejistoty pro široké masy. Hudbu právě teď píše autorská dvojice Ivo Medek a Markéta Dvořáková. Je to taková surrealistická a trochu absurdní momentka jednoho dne v cukrárně. Třetí operou je Hra o malinu, k níž hudbu napsal bývalý spolužák z HAMU Lukáš Sommer. Malina je inspirována kramářskými písněmi a původně to byl můj dárek brněnskému knihkupci Michalu Ženíškovi k narozeninám. Psáno je to pro jeho knihkupectví v Alfa pasáži. Brněnská realizace „bazénové“ opery Poslední pólo byla v podstatě taková zátěžová zkouška, abychom věděli, jestli ten náš nápad vůbec funguje a s čím vším se budeme muset potýkat. Poprvé v životě jsem řešil, že voda v bazénu změnila podivně barvu po tom, co jsme do ní hodili autoplachtu, nebo že během představení je potřeba vypnout saunu. Teď máme možnost tu poslední operu Hra o malinu předvést v rámci Festival Opera 2020, 16. února v Knihkupectví Řehoře Samsy v pasáži Lucerna. Ten prostor se totiž velmi podobá brněnskému knihkupectví, ale jsem zvědavý, jak si náš scénograf Tomáš Rusín poradí s tím barem a policemi s alkoholem, které v Praze jsou. (smích)