Karolína Lašťovková: Emoce jsou důležité, nelze zpívat pouze noty

Přestože dnes opera zajímá čím dál méně lidí, stále se najdou mladé dívky i muži, které tento žánr osloví a svůj životní cíl vidí ve vystupování na prknech, která znamenají svět. Bohužel ne každému z nich je dopřáno, aby tohoto cíle dosáhl. A co je k tomu zapotřebí? Určitě osobitý hlas, kvalitní pěvecká technika, jevištní zjev, schopnost přes interpretované dílo přenášet posluchačům emoce a v neposlední řadě i tolik potřebné štěstí být ve správný čas na správném místě. A taková je právě Karolína Lašťovková.

Protože život přeje připraveným, je nezbytné, aby mladý člověk pro svou vidinu dráhy operního pěvce udělal již od počátků svého studia maximum. Myslím, že k těm připraveným patří i posluchačka čtvrtého ročníku pěveckého oddělení Pražské konzervatoře Karolína Lašťovková, studující ve třídě vedoucí pěveckého oddělení, prof. Moniky Brychtové. Když jsem Karolínu mnohokrát poslouchal, nabyl jsem přesvědčení, že má nejen příjemný a technicky dobře vedený hlas, ale i tolik potřebný jevištní zjev a hlavně projev plný emocí. S Karolínou jsme se sešli k malému rozhovoru pro čtenáře Opery PLUS.

Jsou v pěveckém projevu důležité emoce?
Já si myslím, že určitě. Samozřejmě je důležité, aby zpěvák skladbu či operní roli perfektně zvládl po technické stránce, ale pokud v jeho projevu nebudou emoce, bude nudný a sterilní. Nelze zpívat pouhé noty, byť dokonale. Emoce právě skrz zpěv přecházejí od zpěváka k posluchači a oslovují ho.

Jsou emoce dané každému? Dají se vůbec naučit?
Asi ne. Alespoň já sama cítím, že mne některý, byť krásný výkon po pěvecké stránce, neosloví. A jestli se emoce dají naučit? Nevím, myslím, že jsou každému interpretovi (nemusí to být nutně jen zpěvák) dány, nebo ne. Praxí zpěvák určitě získá mnoho zkušeností jak od režisérů a dirigentů, tak od svých kolegů, ale nevím, jestli i schopnost emočního projevu. Přitom výkon bez emocí nemusí posluchače vůbec zaujmout.

Zmínila jste, že emoce do své interpretace nemusí dávat jen zpěvák, ale hudebník vůbec. Vy jste na Pražskou konzervatoř přišla nejprve studovat hru na violoncello a teprve později jste si přibrala ke studiu i zpěv. Asi tedy dobře víte, o čem mluvíte, protože mne osobně vždy uchvátily výkony violoncellistů Mstislava Rostropoviče nebo našich Josefa Chuchra či Miloše Sádla.
Já osobně považuji za špičkového violoncellistu Mstislava Rostropoviče, jehož nahrávky neustále poslouchám, nebo Jacqueline du Pré, bohužel předčasně zemřelé violoncellistky.

Když už jste zmínila své oblíbené violoncellisty, můžete nám také říct, které violoncellové koncerty máte ráda?
Můj oblíbený koncert je od našeho mistra Antonína Dvořáka, a to Koncert č. 2 h moll. Neznám žádného violoncellistu, který by tento koncert nemiloval. Ta hudba je skvostná! Dále mám ráda koncerty od Edwarda Elgara, Camilla Saint-Saënse nebo Koncert č. 1 od Dmitrije Šostakoviče.

Jak vůbec došlo k tomu, že jste začala hrát na violoncello?
Pocházím z rodiny, kde není žádný profesionální hudebník. Rodiče mají hudbu rádi, a tak mne již v šesti letech přihlásili do ZUŠ studovat hru na violoncello. Své pedagožce na ZUŠ Učňovská, Miroslavě Vlasákové – Stránské, i profesoru Tomáši Strašilovi na Pražské konzervatoři jsem velmi vděčná za jejich pedagogické vedení, jejich trpělivost i za to, že mi neustále vštěpovali lásku k tomuto krásnému nástroji.

Jak ovlivňuje hra na violoncello studentku zpěvu?
Velmi. Jak ve hře na nástroj, tak ve zpěvu je potřeba frázovat a dýchat. Než jsem začala zpívat, měla jsem u hraní na violoncello často problém s dechem. Když zpíváte, před každou frází se nadechnete. A tak by to mělo být i u hraní. Proto si u nástroje představuji, že melodii zpívám a velmi mi to pomáhá.

Vraťme se k vašemu zpívání. Kdy jste si poprvé uvědomila, že chcete zpívat?
Bylo to asi ve třinácti letech, kdy jsem se přes známého seznámila s operním pěvcem Tomášem Černým. On byl ten, kdo rozpoznal můj hlas a otevřel mi kouzelný svět opery, když mne vzal do Státní opery na představení Bizetovy Carmen. Byla jsem z toho tehdy úplně nadšená. Tomáš mne také doporučil k prof. Brychtové, u které jsem rok soukromě studovala a která mne připravila na zkoušky na pěvecké oddělení Pražské konzervatoře. Zkoušky jsem úspěšně složila a hned jsem se dostala do její třídy, přičemž hru na violoncello jsem neopustila. Myslím, že zpěv i hra na violoncello se navzájem doplňují, jak jsem již zmínila v předešlé otázce.

Violoncello letos na konzervatoři absolvujete, nicméně jste byla přijata na HAMU v Praze, kde budete studovat zpěv. Ten tedy vítězí nad hrou na violoncello?
Právě od doby, kdy jsem operu poznala jako takovou, si nepřeji nic jiného než se stát operní pěvkyní. Za tímto vysněným cílem jdu opravdu přímočaře a cíleně. Proto jdu studovat zpěv na HAMU, kde jsem se dostala do třídy prof. Martina Bárty, velice zkušeného operního pěvce, který bude, věřím, dál rozvíjet vše dobré, co mi dala prof. Brychtová. Na violoncello nechci přestat hrát, nabízí se možnost, že bych i na HAMU alespoň jako vedlejší obor violoncello stále studovala, opět ve třídě prof. Strašila. Také hraji v Hudebním divadle Karlín v orchestru.

Myslím, že prof. Brychtová vám dala velice dobré základy pěvecké techniky. Na čem je především založena její práce s vámi?
Paní profesorce jsem opravdu velmi vděčná. Její práce je detailní. Záleží jí na barevném, kulatém a kultivovaném tónu. Není lehké pracovat se studentem, který na školu přijde a svůj hlas neovládá. Začíná ho teprve poznávat a zjišťovat jeho možnosti. Proto jsem též vděčná, že se mnou velmi intenzivně pracovala už od prvopočátku.

Jak se díváte na skutečnost, že budete studovat u někoho jiného? Myslíte, že je možné a dobré, aby mladý zpěvák studoval u více pedagogů?
Vnímám to velmi pozitivně. Od každého pedagoga se nechávám inspirovat a čerpám od něho informace. Pak si sama vytvořím svůj názor a pohled. Co se týče studování u více pedagogů, myslím si, že by měl každý student mít jednoho hlavního pedagoga, který ho povede. A není to jen u studentů. Člověk se přeci učí celý život. Rozhodně ale není na škodu absolvovat konzultaci u jiného profesora, který vám může sdělit a ukázat něco jiného, nového.

Na škole jste se setkala se zpěvem v různých jazycích – to u violoncella odpadá. V kterém se vám zpívá nejlépe a proč?
Nejlépe se mi zpívá v mém rodném jazyce, tedy v češtině. Každopádně si myslím, že pro každého zpěváka je příjemný italský jazyk. Italština je malebná a právem byla zvolena za nejkrásnější jazyk světa. Zpívat v tomto jazyce mi přijde naprosto přirozené.

Jak vůbec přistupujete jako zpěvačka i jako violoncellistka ke studiu nové skladby?
U zpěvu je pro mne na prvním místě znalost toho, o čem zpívám. Text si přečtu a přeložím. Pokud zpívám árii z opery, musím vědět o čem ta opera je, jaký je charakter mé role, ke komu zpívám a v jaké situaci. Až následně se učím noty na vokály a pak na text. U violoncella je to něco jiného. Skladbu si začnu číst po určitých částech. Prvně se ji musím naučit technicky a následně se mohu zaměřit na hudbu jako takovou, co má daná skladba sdělit posluchači.

Jaké máte jako zpěvačka dosavadní zkušenosti?
Ve Stavovském divadle děláme studenti konzervatoře se sólisty Národního divadla takzvané Operní dílny pro děti. Zde ztvárňuji roli Paminy z Mozartovy Kouzelné flétny. V létě se zúčastňuji zájezdu po Německu, kde zpíváme Nabucca v režii Oldřicha Kříže. Dále vystupuji koncertně.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Mým plánem a zároveň velkým snem je zpívat v divadle a být úspěšnou a uznávanou pěvkyní.

Jako studentka hry na violoncello a zpěvu jistě moc volného času nemáte, ale přesto, co nejraději ve svém volnu děláte? Dokážete se úplně odpoutat od hudby?
Hudba je nedílnou součástí mého života. Pokud zrovna nehraji nebo nezpívám, tak hudbu poslouchám. Každý den. Opera a symfonická hudba jsou u mne na denním pořádku. Poslouchám ale i jiné žánry. Mám ráda Elvise, Barbru Streisand nebo skupinu Queen. Ráda se procházím v přírodě, čtu si a samozřejmě chodím do divadla.

Děkuji za upřímný rozhovor a přeji vám ve vaší kariéře jen samé úspěchy!