Nadační fond vznikl před pěti lety, poté, co se Haně Píšové, jedné z jeho zakladatelek, narodila extrémně nedonošená dvojčata. Se svou kolegyní Markétou Stránskou, statečnou matkou pěti dětí, se rozhodla přinést svou osobní zkušenost ku prospěchu druhým. Vedle svého zaměstnání vybudovaly fond, který v současnosti podporuje stovky rodin. Pomáhá také prostřednictvím grantu i pečujícím osobám s handicapovanými dětmi ve Středočeském kraji.
…
První a velmi emotivní Předčasný koncert proběhl ve vyprodaném sále na Žofíně v roce 2016. Adam Plachetka vzpomíná na tehdejší okolnosti:
Zakladatelky mne oslovily zrovna v čase, kdy jsme byli s manželkou v porodnici v pražském Podolí a ač všechno šlo dobře a problémy jsme neměli, napětí před porodem otevřelo mysl i pro situace někoho, kdo takové štěstí nemá. Naše motivace ani potřeby, které se naším úsilím mají naplnit, se za ty tři roky nezměnily. Naplňuje mě radostí, že se v tom projektu daří pokračovat a vznikají i další akce, které by fondu mohly pomoci. Stejně tak se nezměnily ani okolnosti mého profesního života. S tím podstatným rozdílem, že se nám rozrostla rodina a čas je ještě cennější, než býval.
Uvědomil jste si za tu dobu i při přípravě aktuálního koncertu některé osobní, výraznější momenty ze života rodin, do kterých přišel předčasně narozený potomek?
V tom ohledu mám osobní zkušenost. Mému anglickému agentovi se předčasně narodila dvojčata. A to navíc v Americe, narychlo a ve zcela cizím prostředí. Vím i od něj, jak těžká životní situace to je. A čím jsem starší, tím u sebe pozoruji větší schopnost si takové věci představit, vztáhnout k sobě samotnému. A o to víc doufám, že nadace prospěje všem, kteří to potřebují. A že naše práce bude mít pozitivní dopad na okolí i na povědomí o podobných problémech ve společnosti.
Vytvořil jste si představu i o výrobcích a dodavatelích přístrojů a vybavení, které jsou pro péči o předčasně narozené děti potřeba? Jsou i oni ochotní pomáhat?
Tohle je pro mne, přiznám se, neprobádaná oblast. Ale divil bych se, kdyby se někdo, koho živí prodej takových přístrojů, rozhodl je dodávat zdarma nebo se slevou. Když už byznys se záměrem prodávat takové zboží rozjel…
Do jaké osobní a profesní situace se u vás koncert pro předčasně narozené děti trefil?
Mám za sebou dvojí provedení Händelova Saula a těsně před koncertem jedeme na dovolenou. Pokud jde o rodinu, rád bych s dětmi a manželkou trávil co nejvíce času. Pracovní závazky té touze ale bohužel moc nepřejí. Na mé domovské scéně ve Vídni mne čekají Berliozovi Trójané, Nápoj lásky, Rossiniho Lazebník či Leporello v Donu Giovannim, kterého budu zpívat také v New Yorku. Rolí Alidora v Rossiniho Popelce budu debutovat v Pařížské opeře, v Praze se těším na Libuši, Figarovu svatbu a Dalibora. Na sklonku května budu v Praze natáčet s klavíristou Garym Matthewmanem písně Franze Schuberta. Takže naší největší výzvou teď je nacházet společný čas.
Občas se říká, že člověk pomáhá rád, ale dokud ho to nic nestojí, dokud sám nemusí něco obětovat… Jaké publikum přichází na dobročinné koncerty tohoto typu?
Anebo se říká, že každý dobrý skutek je do jisté míry sobecký, protože sám chcete mít klidné svědomí a dobrý pocit. Takže nějaká část diváků určitě přichází i z těchto důvodů, chtějí se ukázat a být viděni – i v televizi – jako lidé se šlechetnými sklony. Někoho zajímá hudba, někoho naše interpretace, někoho láká se prezentovat. Ale vzhledem k tomu, že přispějí svými penězi a splní účel našeho snažení, na tom vlastně nevidím nic špatného. Nemyslím, že by jedna motivace pro návštěvu našeho koncertu byla horší, než jiná.
Symfonický orchestr Českého rozhlasu, se kterým budete na koncertu vystupovat, známe oba dva jako velmi přátelské těleso. Projevila se tahle kvalita i ve shodě a souhlasu hráčů napříč orchestrem vystupovat bez nároku na honorář?
Věřím, že ano a vím, že umělecká rada orchestru se za ten nápad postavila jako jeden muž. Neznám mechanismy uvnitř ansámblu, ale můžu vám říci, že nás společná práce nesmírně baví a navzájem se na sebe těšíme. Snad tu tedy hraje roli i možnost opět si společně zamuzicírovat.
Kateřiny Kněžíkové jsme se zeptali, jak jinak začne umělec vnímat benefiční akce tohoto typu, jejich dopad a zázemí, když se sám stane rodičem?
To je nepřenositelná zkušenost a naprosto nepředstavitelná změna v náhledu. A tyhle životní mety nejsou popsatelné slovy. Můj manžel organizoval koncert pro předčasně narozené děti poprvé před třemi roky. Teď tedy do porodnice pozvali nás oba a my jsme tam viděli čerstvě narozené děti o hmotnosti půl kila, které se vám málem vejdou do dlaně. Tam jsem si uvědomila, jaké štěstí mi bylo dopřáno v podobě dvou zdravých dětí. A možnost pomoci, pokud to je v mých silách, pro mne od té doby nepředstavuje otázku, ale definitivní věc. Musím velmi ocenit zakladatelky Nadačního fondu pro předčasně narozené děti, které o něj už od roku 2014 vedle svých zaměstnání a rodin systematicky pečují.
„Předčasný koncert“ nabídne český operní repertoár, který oba dva už máte ve svém nastudování řadu let. Přesto si myslím, že něco z vašeho výkonu bude jiné a vy se myšlenkám na cíl a účel vystoupení nevyhnete ani na pódiu…
Každá molekula mého těla i mých myšlenek samozřejmě poputuje daným směrem. Ale tuším, na co narážíte… Samozřejmě, když se jdu podívat do porodnice, vidím záběry, které jsme tam natočili, nebo mluvím s rodiči, kteří o předčasně narozené děti pečují, mně jako matce dvou dětí vždycky tečou slzy a víří mnou emoce. Tomu se vyhnout nedokážu. Míra nervozity se ukáže až na koncertě a trochu se toho bojím. Ale můj pěvecký výkon je v neposlední řadě i dobré řemeslo, tam si to dovolit nesmím a dojatý by měl být pouze posluchač, který očekává stoprocentní výkon. Nicméně naše vystoupení na koncertě je vlastně jen jakýmsi bonbónkem celé organizace. Jde o to nabídnout divákům to, co podle našeho názoru dobře umíme a dobře děláme. A hlavní je tu cíl. Zdůrazňuji, že minule se díky koncertu vybral milion korun…
Což je ale bohužel také jen špička ledovce, když uvážíme, že ročně se u nás předčasně narodí osm až devět tisíc dětí…
Ano, bylo by ohromné, kdyby se podařilo vybrat mnohonásobně víc. Rodiny s předčasně narozenými dětmi mají potřeby, o nichž běžný posluchač ani nemá představu. Nejde jen o rehabilitační pobyty a zdravotnické pomůcky. Jde i o každodenní dojíždění za dětmi do perinatologických center, kterých je v České republice pouze dvanáct. A rodiče za svými dětmi jezdí několik měsíců třeba i stovky kilometrů.
Děti jsou tu sice v profesionální péči, ale přece jen v úplně cizím prostředí. K zátěži finanční tedy přistupuje i velké břímě psychické…
A já si ho uvědomila při mém druhém těhotenství, které nemělo úplně ideální průběh. Řekla jsem si tehdy, že porodím-li zdravého potomka, udělám vše pro to, abych společnosti mohla být nápomocná. Aspoň takovým zlomkem, jako je koncert, a i kdybych nezpívala, moje nátura by mi velela jasně. Já se svými dětmi řeším růst zubů, ale těm dětem, které přijdou na svět s porodní váhou kolem půl kila, jde o přežití. Jsou to malí bojovníci s neskutečnou touhou žít.
Mluvíte o zdravotnických pomůckách a vybavení; máte představu, co vše se z vybraného výtěžku pořídit zvládne a co už ne?
Řekla bych, že toho je opravdu hodně, na co nezbude… Inkubátory jsou strašně drahé, nákladná je i jejich personální obsluha. Nemluvě o tom, že nadační fond financuje cesty rodičů za jejich dětmi. Či jejich pobyty, protože ty potíže se mohou vléct několik měsíců. I let.
