Klavírista Jan Novotný: Smetana by se dnes asi divil

Tuto středu mu bylo rovných pětasedmdesát, k čemuž dodatečně gratulujeme! A právě dnes bude mít svůj koncert v pražském Rudolfinu. Jan Novotný je mezi současnými českými klavíristy už delší čas legendou – legendou hlavně smetanovskou. Smetanovi totiž zasvětil vlastně celý svůj život. Společně s nezapomenutelným profesorem Václavem Holzknechtem organizoval od poloviny šedesátých let minulého století Smetanovskou klavírní soutěž, po Holzknechtově úmrtí na sklonku let osmdesátých pak stál v sám jejím čele, a to až do roku 2003. Jan Novotný ovšem není jen Smetana. Jeho široký repertoár sahá od baroka až po žijící autory, procestoval s ním většinu zemí Evropy, Severní a Jižní Ameriku, Blízký a Střední Východ, Japonsko, Jižní Koreu a země jižní Afriky. Na svém kontě má řadu nahrávek, ale také nejednoho úspěšného žáka – například Jitku Čechovou, která Jana Novotného dodnes považuje za svého duchovního otce. Tady je rozhovor s Janem Novotným, pořízený před dnešním koncertem, dokazující, v jaké obdivuhodné psychické kondici se stále nachází.

Co dnes večer nabídnete? Jaký program máte připraven a co ovlivnilo jeho volbu?

Proti svému původnímu záměru jsem byl pořadatelem požádán o program sestavený z české klavírní tvorby – na tuto specializaci jsem už před lety dostal „nálepku“ a pochybuji, že se jí ještě někdy zbavím (i když vám nezatajím, že mi to trochu lichotí). Na zahraničních podiích to většinou řeším tak, že jedna polovina programu je česká a druhou tvoří výběr z tzv.“světové“ tvorby. Ale i tam se mi mnohokrát stalo, že při příštím vystoupení jsem byl požádán například o celý program z díla Bedřicha Smetany. Tentokrát uvádím skladby ze tří odlišných stylových období, a to od autorů podle mého přesvědčení neprávem podceňovaných. Klasiku, ale již pozdní, se zřetelnými znaky romantismu, zastupuje Jan Ladislav Dusík (letošní jubilant – 250 let od narození), který svojí sonátou s programním názvem „Harmonická elegie na smrt pruského prince Louise Ferdinanda“ ještě hluboko za života Beethovenova (1807) naznačil směr, kterým se hudba bude v 19.století ubírat. Závěrečné poselství a rozloučení se životem je v pozadí klavírní sonáty, posledního dokončeného díla Jaroslava Ježka (New York 1941). Ježek po absolventském Koncertu pro klavír (1927), kde se pokusil vtělit jazzové taneční prvky do klasické formy, dospěl k názoru, že tyto dva světy se spojit nedají a pokračoval ve své tvorbě po dvou naprosto odlišných kolejích. Klavírní sonáta je v oblasti jeho „vážné“ tvorby syntézou dosavadních zkušeností a okolnosti, za kterých vznikla, ji obdařily naléhavostí, s niž Ježek vyslovil své naděje a hlavně své osobní zoufalství. K Smetanovi snad není co dodávat, snad jen tolik, že České tance považuji za jeho vrcholné klavírní dílo, které nemá ve světové literatuře obdoby – jak pro krásu hudební a vděčnost nástrojovou, tak pro tvůrčí přístup, jaký zde Smetana zvolil (to by zasloužilo delší pojednání). Protože jsem chtěl celý program něčím „zarámovat“, zařadil jsem na začátek programu ještě dalšího Smetanu, malý čtyřdílný cyklus z mládí Črty op.5, s programními názvy: Scherzo-polka, Zádumčivost, Přívětivá krajina a Rhapsodie.

Jste známým propagátorem Smetanova díla. Kde jsou podle vás hlavní přičiny toho, že Smetana se teď hraje o poznání méně častěji, než dříve?

Neříkám to rád, ale podle mého názoru hraje – vedle malé informovanosti – nezanedbatelnou roli i určitá lenost. Smetanovo dílo je velmi náročné z mnoha hledisek. Smetana si už za studií u Josefa Proksche osvojil virtuózní skladatelskou techniku se všemi složitostmi polyfonie spolu se zálibou v monotematických hříčkách, a to tak dokonale, že tím nijak nenarušuje spontánnost projevu (a laik si toho ostatně ani nevšimne). Složitost jeho konstrukcí není při poslechu jeho skladeb dominantní složkou. Při dobré interpretaci je naopak nápadný celkový dojem prostoty a přirozenosti melodických linií i harmonických postupů včetně četných modulací. Složitý podpěrný systém je jakoby ukryt „pod úrovní terénu“ a není zjevný očím – nebo vlastně uším – posluchače. Klavírní – a nejen klavírní – Smetana je technicky i interpretačně daleko obtížnější, než na poslech vypadá. To je velká „vada“ a je to podle mého soudu i jeden z důvodů, proč toto dílo není přitažlivé pro běžné interprety (i když si to pianisté asi vědomě nepřipouštějí). Je pro hráče dost „nepohodlné“ nejen ve smyslu hmatovém, ale také s hlediska psychického a intelektuálního zatížení interpreta.

Svoji roli sehrály samozřejmě i další okolnosti. Při poválečné inflaci klavírních soutěží se Smetana nedostal mezi jejich obvyklé programové podmínky a přímo pohromou se stal fakt, že se u nás Smetana stal nekritizovatelnou „sádrovou bustou“ školních čítanek. Korunu všemu tomu nasadila ideologicky zaměřená propagace.

Byl jste první, kdo po legendární Věře Řepkové nahrál kompletní Smetanovo klavírní dílo. V čem vidíte svůj hlavní přínos v jeho interpretaci? A být to dnes – byl byl by váš přístup výrazně jiný?

Mnoha lidem se můj názor možná nebude líbit, ale já si myslím, že Smetana – podobně jako třeba Beethoven – je ve své podstatě osobnost příliš mužská a nesnáší se dost s ženským přístupem. V tom spatřuji jednu ze slabin, které jsou taktně vytýkány nahrávce Věry Řepkové (jakkoli si jí i řady klavíristek jinak velmi cením). Smetana je vždy – i když se octne v krajně subjektivní poloze – vždy mužný a nikdy neupadá do sentimentality. Tady mohou sloužit jako příklad a vzor i jeho klavírní trio a oba smyčcové kvartety. To jsem asi tak měl na mysli, když jsem – po mé osobní premiéře cyklu České tance – bez potřebné sebekritiky přistoupil na nabídku Supraphonu nahrát nový smetanovský komplet. Trochu mě omlouvá, že první snímek Českých tanců jsem po konzultaci s mým bývalým pedagogem profesorem Rauchem na základě jeho připomínek nechal smazat a nahrál jsem ho znovu, tentokrát už k spokojenosti pana profesora. Na okraj: s většinou skladeb které jsem potom nahrával – nejen Smetanových – bych nejraději naložil podobně. Zkrátka se sobě nějak nelíbím.

Myslíte, že existuje nějaký zásadnější rozdíl ve vnímání a vztahu k tzv. vážné hudbě u dnešních teenagerů a u vaší generace v jejich věku? A ve společnosti vůbec?

To bych raději ani nerozebíral, je to dost smutná kapitola. Pod intenzívní masáží medií (a peněz) se z povědomí většiny lidí nějak vytratil rozdíl mezi hudbou uměleckou a – slušně řečeno – spotřební. Když se řekne slovo „hudba“, většinou si každý představí tu druhou, ať už je to pop nebo produkce těch nespočetných skupin, které suverénně a za pozornosti medií dávají celé série „koncertů“, zatímco hudba jako umění byla šikovně vymanévrovaná tak trochu na okraj společnosti. Je to jistě jev celosvětový, ale v některých zemích s velkou tradicí to přece jenom taková katastrofa není. Smetana by se asi divil. Za mých školních let to sice nebylo ideální, ale vzpomínám si, že jsme díky kultivovaným učitelům začali z vlastní iniciativy chodit hromadně na koncerty a do divadla na opery.

Jste žákem další naší klavírní legendy – Františka Raucha, sám dlouhá léta vyučujete. Jak hodně a v čem se liší dnešní žáci od vašich vrstevníků v době studií?

Nemyslím, že by se něčím nápadně lišili. Studium klavíru na konzervatoři je velmi náročná a tvrdá práce a žádný pokrok v technologiích na tom nemůže nic změnit. Na školu přichází stejně jako kdysi každý s představou, že bude jednou – pokud možná co nejdřív – světovou jedničkou. To je v podstatě správné, jinak by tak náročné mnohaleté studium nikdo neriskoval. Přibližně ve třetím roce studia začne tříbení individualit. Malé množství zůstane s větším nebo menším omezením věrné původní představě, jiní vědomě přehodí výhybku na pedagogickou dráhu, tu a tam někdo přejde po maturitě na vysokou školu jiného typu a někdo to prostě vzdá. Když jsem já studoval na konzervatoři, byla situace o poznání prostší. Menšina pokračovala ve studiu na AMU, kde v té době učily klavír skutečné osobnosti jako byli profesoři Štěpánová, Rauch a Maxián. Ostatní posluchači dostali po absolutoriu „umístěnku“ na některou z početných Lidových škol umění.

Vím, že to je tak trochu záludná otázka, ale zeptám se: Na které ze svých žáků jste nejvíc pyšný?

Nejvýznamnější pozici z mých absolventů zaujímá Jitka Čechová, která si ode mne odnesla jako „dědičné zatížení“ lásku k Smetanovi a v současné nelehké době natáčí v Supraphonu jeho klavírní dílo. Je to „běh na dlouhou trať“ a pokud vím, je už za poločasem. Během několika desetiletí prošel mojí třídou dost velký počet posluchačů včetně cizinců (hlavně japonské národnosti). Někteří byli zajímaví a pozoruhodní, ale – pokud vím – nikdo z nich se neobjevil na uměleckém nebi. A samozřejmě nezanedbatelné procento tvořilo to, čemu říkáme „vata“. Je paradoxem, že právě na nich se člověk nejvíc naučí učit.

Jak často dnes koncertujete? A jak moc je nebo není pro vás obtížné udržování kondice?

Pokud jde o kvantitu, je nás dnes víc než kdykoli v minulosti a koncertních příležitostí je podstatně méně než dříve. Navíc si víc vybírám a přiznám se, že dávám přednost zahraničním nabídkám. Pokud jde o kondici, to není problém, údržba je záležitost dlouholetého zvyku. Nějak se mi ještě nepodařilo se ho zbavit podobně jako jsem se nezbavil potřeby studovat stále nové skladby.

Jak často usedáte ke klavíru a hrajete pouze sám pro sebe, jen tak, pro radost? A jaký druh muziky?

Tato otázka mě poněkud zaskočila. Umím si představit, že amatér hraje sobě pro radost, ale já, když sedím u klavíru, mám nutkavou představu, že musím na skladbě, kterou se zabývám, pořád něco zlepšovat (a udržovat), což předpokládá bez ustání něco rozebírat a vzápětí zase skládat dohromady. Mít radost je snad trochu možné když se dostaví výsledek takového počínání, ale opravdová radost, taková tvůrčí, ta se prožívá jenom tehdy, když se daří na podiu. Když se nedaří, je to k vzteku…

Děkujeme za rozhovor!