Koncert pro zlobivé děti 18+ a jejich rodiče

Úvodní skladba s názvem Živý motýl pro soprán a komorní soubor byla od pražského skladatele Ondřeje Štochla (nar. 1975). Premiéra proběhla v sále galerie Domu pánů z Kunštátu. Jednalo se o vokálně-instrumentální formu zhudebňující básničku osmiletého Floriánka, vydanou ve sbírce Nedávejte do hrobu motýla živého – příběhy lidí s autismem. Text sám je natolik obsažný, že je nutné ho citovat:

„Nedávejte do hrobu motýla živého / vždyť víte, že to není dobrý… / Svět bez motýlů by už nebyl pestrý. / Zbyli by tu jen komáři a vosy… a včely. / Ale ty nejsou pestré ani krásné. / Jen užitečné. / A jenom na to krásu světa / samy neutáhnou.“

V duchu této „básně“ se nesla i kompozice sama. Intimní, drásavá, laskavá hudba (vzbuzující i mnoho dalších silných pocitů) zcela vystihla tuto dětskou fantazii lidí „jiných“ a přitom… bytostně lidských. Hudebně se převážně jedná o střídmou a decentní témbrovou strukturu, jejíž nosnou vrstvou není primárně melodika nebo rytmus, ale je to duch drobných, neustále na sebe navazujících příbuzných expozičních tvarů – tedy všeho, co se v daném hudebním objektu odehrává. Od sebenepatrnějších detailů. Skladatel staví dramaturgii skladby na tíživém verši: „Nedávejte motýla do hrobu živého“, která má v kompozici i rozsáhlou proporci. Novinkou v poetice autora je dramatický prvek díla, které tak získává ještě více na programnosti. Velmi originální rovinu skladby tvořil part sólistky (sopranistka Irena Troupová). Přestože hudebně často korespondoval s ansámblem, jeho celkové pojetí bylo jiné. Jako by do vážné kompozice nahlížel onen dětský pohled – hudba měla často charakter až říkadlový, recitativní, přesto vážný a strukturně složitý. A právě propojení dětského pohledu se stylizací zkušeného a vytříbeného autora působilo ve skladbě nejosobitěji. Ondřej Štochl dosáhl očekávaných kvalit; lze konstatovat, že posunuje svůj hudební jazyk do nových koncepčních možností.

Po přesunu do sklepních prostor divadla Husa na provázku bylo nutné přesunout i vlastní mysl. Druhou kompozicí byl Le Chante des Ténèbres francouzského skladatele Thierryho Escaicha (nar. 1965) z roku 1992. Jedná se o koncert pro sopránový saxofon a orchestr. Skladba vycházející z kombinace prvků hudebního expresionismu, neoklasicismu a neoromantismu, s prvky polystylovosti, má určité vnitřní nesoulady. Exponovaný sólový part (skvěle provedený Pavlem Zlámalem) je radikálně kontrapoziční vůči instrumentálnímu ansámblu, posluchač může mít pocit, že se hlavní dění (sdělení) odehrává zejména v orchestru. To by nebylo nic nového ani radikálního, pokud by však došlo k určitému organickému propojení obou entit. To však zůstává nenaplněno. V kompozičním zpracování skladba působila jistě a přesvědčivě, problémem byla absence osobního sdělení. V tomto smyslu to byl výrazný kontrast ke skladbě úvodní.

Následovalo dílo skladatele-světoobčana Györgyho Ligetiho (1923–2006) Mysteries of the Macabre (z roku 1991), suita tří árií z opery Le Grand Macabre. Autor v postavě zvané Gepopo, znázorňující militantního tupce a fízla, vytváří šílenou grotesku plnou absurdity. Redukci původně symfonického obsazení do komorního ansámblu vytvořil s autorovým svolením Elgar Howarth. V provedení Brno Contemporary Orchestra byla brilantním divertimentem. Strhujícím způsobem se na tom podílela sólistka Irena Troupová i jednotliví členové orchestru. Díky charakteru díla došlo k dalšímu obsahovému posunu, tentokrát naprosto přirozeně.

Poslední dramaturgický zvrat měl nastat po již druhém přesunu, tentokrát na venkovní Alžbětinskou scénu divadla Husa na provázku. Bylo možné očekávat neformální záležitost už jenom z povahy prostoru. Mnoho diváků neodolalo a objednalo si občerstvující drink u baru hned vedle pódia. Odlehčené atmosféře pomohl rovněž delší nesoulad dirigenta s techniky starajícími se o osvětlení.

Závěrečná skladba brněnského autora Maria Buzziho (nar. 1974) s názvem Kryptadia aneb Co se nevešlo do Bartoše byla pojata jako řada folklórních čísel pro recitaci, zpěv a malý komorní ansámbl. Skladatel zhudebnil texty ze sbírky Karla Jaroslava Obrátila (vydané v letech 1932 a 1939), charakteru „nízkého, sprostého a tělesného“ – citováno z programu. Recitace a zpěvu se ujali Arnošt Goldflam, Mariana Chmelařová a Ivana Hloužková. Hudební stránka skladby byla v těchto souvislostech spíše konformní povahy.

Celkový dojem z koncertu je tak rozpolcený. Skvělé výkony souboru za precizního vedení dirigenta Pavla Šnajdra, s plným nasazením sólistů. Je zřejmé, že vysoká úroveň interpretace je pro Brno Contemporary Orchestra standardem. Rozpornou věcí může být dramaturgie večera. „Selhal ideální prostor pro koncert, mohli jsme napsat: promiňte a celou akci zrušit…“ – toto vysvětlení není plně uspokojivé. Nicméně změny prostorů výslednému dojmu rozhodně pomohly. Hlavním důvodem dramaturgického nesouladu bylo samozřejmě provedení dvou premiérovaných kompozic, tolik odlišných, že téměř nebylo možné najít společného jmenovatele. K využití kombinací různých prostorů k vyvážení a sevření logiky programu může docházet opravdu jenom mimořádně. A ne vždy se poštěstí, že jiné dílo koncertu, v tomto případě Ligetiho skladba, umožní přirozené propojení jednotlivých poetik. Pak lze přijmout závěrečná slova programu: „…buďte prosím shovívaví a na chvíli zapomeňte na naši obvyklou prudérnost a též se dobře pobavte!“