Koncert Wihanova kvarteta a Jiřího Kabáta byl demonstrací poctivého a vysokého umu

Na úvod večera zazněla kvartetní verze Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“, op. 35a Josefa Suka, která je po dekády fixní součástí repertoáru Wihanova kvarteta. Tóny tohoto neobyčejného díla z roku 1914, přednesené s hlubokým emociálním zaujetím a vytříbeným smyslem pro vykreslení nejjemnějších kontur Sukovy volné polyfonie, jako by do prostoru Židovské synagogy takříkajíc patřily a chvílemi mohly evokovat až kontemplativní účinek. Nejen z tohoto pohledu byl poslech Sukova díla nesporně příjemným zážitkem a současně příslibem na úvod programu.

Od úvodních taktů první věty (I. Allegro Vivo Appassionato) Smyčcového kvartetu č. 1 „Z mého života“ bylo zřejmé, že vysoká očekávání stran interpretační erudice Wihanova kvarteta budou (i navzdory proměnám původního složení) beze zbytku naplněna. Provedení úvodní části dalo přesvědčivě vyniknout takřka všem klíčovým atributům poněkud modifikované sonátové formy (jak z hlediska transparentní artikulace témat a jejich dramatických proměn, tak velkorysé dynamické a témbrové škály nebo zřetelné profilace zásadních tektonických předělů) takřka bezvýhradně. Vlastně totéž (živeno spontánní muzikalitou, doslova výsostnou kultivovaností zvuku a vřelostí kantilén, artikulační jednotou a precizností, ale i zcela samozřejmou technickou bravurou) se pak analogicky týkalo i charakterově odlišné druhé části II. Allegro Vivo a závěrečné syntézy IV. Finale. Allegro Giusto. Za jeden z nejpůsobivějších momentů večera by se (subjektivně vzato) dalo pokládat především provedení třetí části III. Larghetto. Hned úvodní monolog sólového violoncella nepostrádal oduševnělost, témbrovou a dynamickou šíři, ani kýženou výmluvnost a dal tak leccos tušit i o následném průběhu a vyznění věty jako celku.

Veskrze organické pojetí „Wihanovců“ (jak po stránce dynamické, agogické, tak především zvukové) zde atmosféru a progresi Smetanova melancholického výjevu z mládí odráželo více než věrně a vskutku sugestivně. Na výsost plastické (a kultivované) zvukové milieu Wihanova kvarteta dalo průkazně vyniknout všem příznačným idiomům Smetanovy intimní hudební výpovědi (tedy violovému tématu „volání osudu“ z počátku první věty nebo sekundovému sólu „quasi Tromba sul G“ v Polce, stejně tak jako pronikavému hvizdu čtyřčárkovaného E prvních houslí, coby signálu skladatelovy počínající hluchoty, v závěrečné čtvrté větě).

Program večera uzavíral Smyčcový kvintet č. 3 Es dur, op. 97 B 180 Antonína Dvořáka, zkomponovaný během skladatelova amerického pobytu v roce 1893. Kompozice se dvěma violami, jejíž vznik je obestřen nejrůznějšími mýty, se pro své mimořádné kvality dodnes těší opodstatněnému zájmu předních českých hudebních těles. Svou mnohoobsažností však představuje kvintet také nezanedbatelnou interpretační výzvu a není tedy divu, že si Wihanovo kvarteto pro tento účel přizvalo (coby rovnocenného partnera k provedení partu druhé violy) právě Jiřího Kabáta, jehož nesčetné komorní zkušenosti, interpretační erudice a vrozená spontaneita celkovému pojetí díla nepochybně prospěly.

Už první věta I. Allegro non tanto nepostrádala žádný z typických atributů Dvořákova specifického a proměnlivého hudebního výraziva (naléhavost, dramatičnost, kinetický spád, ale ani melancholii nebo prchavý entusiasmus). To vše provedeno s maximálním zaujetím, energií a zároveň vytříbeným vkusem mohlo chvílemi vyvolávat až paralyzující účinek. Artikulační lehkostí a jednotou, přirozeným tempovým spádem, ale i podmanivým přednesem vůdčích melodií (ve středním dílu Minore. Un poco meno mosso) se vyznačovalo provedení příkře kontrastní druhé věty (II. Allegro vivo), která je silně inspirována rituální rytmikou indiánského folklóru a černošskými spirituály. Pozoruhodnou barevností pak upoutalo i provedení impozantních (a interpretačně náročných) variací části třetí (III. Larghetto), jimž v podání „Wihanovců“ a Jiřího Kabáta nechyběl přiměřený tempový rozvrh ani velkorysá škála dynamická a výrazová. Směsice slovanské melodiky a stylizovaných prvků indiánské hudby v závěrečném IV. Finale. Allegro Giusto vyzněla v podání všech pěti protagonistů doslova sugestivitě a virtuózně zároveň.

Přirozená vitalita a spád Dvořákovy hudby, podpořena mimořádnými výkony, vyústila v logické vyvrcholení obohacujícího a nesporně vydařeného večera, který byl zároveň velmi důstojnou oslavou památky tří velikánů české hudby. Kdo by zde očekával jakékoliv výtky, bude pravděpodobně zklamán, neboť výkony umělců podněcovaly k reakcím a projevům zcela jiného druhu. Závěrem snad jen stručné shrnutí. Koncert Wihanova kvarteta a Jiřího Kabáta byl demonstrací poctivého a vysokého umu, bohatých zkušeností a také opravdové umělecké pokory před díly českých velikánů.

Pardubické hudební jaro 2024: Wihanovo kvarteto & Jiří Kabát
Neděle 21. dubna 2024, 18:00 hodin
Židovská synagoga, Heřmanův Městec

Program
Josef Suk: Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“, op. 35a
Bedřich Smetana: Smyčcový kvartet č. 1 „Z mého života“ JB I:105
Antonín Dvořák: Smyčcový kvintet č. 3 Es dur, op. 97 B 180 „Americký“

Účinkující
Wihanovo kvarteto:
Leoš Čepický – housle
Jan Schulmeister – housle
Jakub Čepický – viola
Michal Kaňka – violoncello
Jiří Kabát – viola