Královna cembala Zuzana Růžičková slaví devadesáté narozeniny

Interpretační záběr cembalistky Zuzany Růžičkové sahá od baroka až po současné skladatele. Umělkyně světové pověsti, označovaná za první dámu cembala, se proslavila zejména provedením děl Johanna Sebastiana Bacha. Na pětatřicet desek natočila jeho kompletní dílo. Drobná dáma, která přežila holokaust, vychovala také jako pedagožka celé generace nových adeptů hry na klávesové nástroje. Zuzana Růžičková oslaví 14. ledna devadesátiny.

„Tvorba Johanna Sebastiana Bacha pro mě byla, je a stále bude hudbou, která přináší řád. Za války jsem byla v koncentračních táborech a když jsem přijela, na tohoto skladatele jsem se upnula. Moc mi to pomohlo,” řekla Růžičková loni na podzim při křtu reedice svých nahrávek. Komplet Bacha pro klávesové nástroje, který natočila jako první na světě v letech 1965 až 1975, byl oslavován nejen kvůli rozsahu, ale hlavně kvůli mistrovství a originalitě.

Zuzana Růžičková se narodila 14. ledna 1927 v Plzni, na klavír začala hrát až v devíti letech. Když vypukla druhá světová válka, byla kvůli svému židovskému původu vyloučena z primy gymnázia. V lednu 1942 ji s rodinou deportovali do Terezína (zde se dostala do kontaktu i s dalšími vězněnými hudebníky) a pak do Osvětimi a Bergen-Belsenu. Měla nakonec štěstí a přežila. Domů se ale vrátila s hrůznými zážitky a pocitem, že nic na světě nemá smysl.

Po válce studovala hudbu. „Už jako dítě jsem strašně tíhla k Bachovi, díky tomu jsem se dostala k cembalu, protože pro tento nástroj Bach komponoval,” uvedla Zuzana Růžičková před lety. V letech 1947 až 1951 studovala na Akademii múzických umění v Praze a posléze také v Paříži. V roce 1956 Zuzana Růžičková vyhrála soutěž v Mnichově a zahájila tak svou úspěšnou kariéru, trvající několik desetiletí.

Za komunistického režimu jí bylo vyčítáno, že v cembalu propaguje „feudální a religiózní” nástroj. Jako průkopnice musela tedy zpočátku přesvědčovat pořadatele koncertů a publikum, že cembalo je rovnoprávný nástroj. Hrávala proto tehdy dokonce v jednom koncertu stejné skladby nejprve na klavír a pak na cembalo. S houslistou Josefem Sukem procestovala například celou Evropu, Japonsko, Thajsko, Austrálii, USA a Kanadu. Hostovala na festivalech.

Zuzana Růžičková byla v letech 1979 až 1990 sólistkou České filharmonie. Hru na klavír a cembalo také vyučovala, ale až v polovině osmdesátých let se jí na Akademii múzických umění podařilo prosadit cembalo jako plnoprávný hlavní studijní obor. V roce 1990 se stala profesorkou. Působila také na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, vedla mistrovské kurzy po Evropě, například v Curychu, Stuttgartu či v Sofii, ale i v dalekém Tokiu.

V roce 1994 jí Hamburk udělil Zemskou medaili za umění a vědu, v roce 2011 zase v Cáchách převzala Cenu Karla IV. „Moc jsem se musela odhodlávat, abych do Německa vůbec jela. Bála jsem se, že bych mohla potkat někoho ze svých trýznitelů, ale přes Bacha se mi to podařilo překonat,” vzpomínala Zuzana Růžičková.

Hudebnice získala řadu dalších ocenění: čtyřikrát například prestižní pařížskou cenu Grand Prix du Disque Académie Charles Cros. V roce 2003 jí byl udělen francouzský titul Rytíře umění a literatury a od českého prezidenta převzala medaili Za zásluhy.

Manželem Zuzany Růžičkové byl skladatel a muzikolog Viktor Kalabis, který byl v letech 1991 až 2003 předsedou Nadace Bohuslava Martinů a zemřel v roce 2006 v třiaosmdesáti letech. Pro svoji choť také komponoval.

V roce 2004 Zuzana Růžičková spolu s publicistkou Marií Kulijevyčovou představila svoji vzpomínkovou knihu s názvem Královna cembala. „Svým osobním projevem navenek šetří, je neproniknutelná. Patří k ní vysoký intelekt, obsáhlé poznání, oduševnělé zvládnutí energie a dokonalá nástrojová technika,” uvedla Kulijevyčová.