Kytice v Plzni – balet s činohrou a Dvořákovou hudbou

  1. 1
  2. 2
První premiéru nové sezóny v Divadle J. K. Tyla v Plzni připravil soubor baletu, jednalo se o titul určený pro dětského diváka – Kytice, s podtitulem Vybrané balady z díla Karla Jaromíra Erbena v taneční podobě. Premiéra se konala v sobotu 7. září na Malé scéně Nového divadla. Výběr balad byl ovlivněn možnostmi hudby – ztvárněny jsou Svatební košile, Vodník, Polednice a Zlatý kolovrat, které do hudební podoby převedl Antonín Dvořák. Jejich části znějí z nahrávek. Režisérkou inscenace je Irena Žantovská, choreografem Richard Ševčík.
Kytice – Jiří Aster Srnec (DJKT 2019, foto Martina Root)

Jako doporučená školní četba je Kytice určena pro žáky druhého stupně základních škol. Divadlo tuto inscenaci zařazuje už pro nejmenší diváky od šesti let. Otázku na kolik a zda vůbec je tento titul vhodný pro děti tak nízkého věku, inscenátoři ovšem řešit nemohli. Na nich bylo vypořádat se s hororovými prvky sugestivních balad tak, aby výsledný jevištní tvar byl pro malé děti sdělný a působivý.

Ačkoliv Kytici uvádí soubor baletu, o čistě baletní inscenaci v žádném případě nejde. Její charakter je těžko postižitelný. V zásadě rovnocenném poměru míchá dohromady činohru a balet, přičemž činoherní akcent je zřetelnější, balet je občas jen ilustrujícím prvkem. Místy získává inscenace charakter melodramu, úryvky působivé Dvořákovy hudby, která zní z kvalitních nahrávek (dle programu ovšem anonymních) získávají poměrně často funkci pouhé scénické hudby. Výrazná je činoherní role Karla Jaromíra Erbena, který během dění na scéně balady píše, recituje je a občas sám zasahuje do děje. Text balad je promítán na pozadí scény, zároveň znějí z reproduktorů v podání členů plzeňské činohry (Andrea Mohylová, Zuzana Ščěrbová, Apolena Veldová, Vladimír Pokorný, Michal Štěrba) části dialogů z balad a v některých momentech totéž pantomimicky ztvárňují tanečníci na scéně.

Kytice – DJKT 2019 (foto Martina Root)

Vlastní režijní koncept Ireny Žantovské je vzhledem k cílové skupině, pro niž je inscenace určena, smysluplný a sázka na postavu Karla Jaromíra Erbena, který je spojnicí mezi baladami a jakýmsi nadčasovým prvkem, zdařilá. Ke zmíněné duplicitě dějů režisérku zřejmě vedla snaha o sdělnost pro malého diváka, ale méně by znamenalo v tomto případě více. Takto toho bylo na scéně příliš mnoho naráz, především u kantáty Svatební košile, kde kromě hudby přistupuje ještě zpívaný text (díky využití výtečné nahrávky s vynikajícím pěvcem perfektně srozumitelný). Poměrně často se nadužívání všech postupů tříštilo, mnoho vjemů přicházelo naráz a celek vlastně odporoval smyslu baletu jako takovému. Škoda také, že režie více nepracovala s recitací reprodukovaných textů. Civilní přednes balad nekorespondoval s jejich obsahem, prospělo by mu více patosu, procítěnosti a důslednější charakteristika jednotlivých postav. Především u nevěsty ze Svatebních košil – její rouhání vyvěrá z nejhlubšího hoře ze ztráty milého, s prosbou o vlastní smrt se na Pannu Marii obrací v zoufalství, nikoliv ve zlobě a vzteku! Bezprostřední a citlivý přístup ovšem prokázal jako Karel Jaromír Erben sympatický Jiří Aster Srnec. Jeho přirozené chování na jevišti mělo noblesu, postava byla nositelem správného odlesku historie, přitom živá a opravdová.

Jednotlivé balady byly samozřejmě zkráceny (představení trvalo pouhou hodinu), ale měly všechny podstatné zápletky, neztratily své rysy a charaktery a jejich řazení bylo logické. Kruté či drastické baladické momenty jsou velmi dobře ztvárněny, vkusně a citlivě bez zbytečného naturalismu. Dobrý nápad bylo umístění Zlatého kolovratu jako balady poslední – přineslo skutečný pohádkový konec, navíc s nápaditě zakomponovanou dávkou nepodbízivého humoru. Dobro zvítězilo, zlo bylo potrestáno. Vkusné lehké odlehčení Zlatého kolovratu se vyplatilo. Polednice je ovšem poněkud posunuta – místo vztekajícího se dítěte, které „stojí u lavice“, je na scéně usměvavá panenka kojence v hlubokém kočárku, z nahrávky zní vytrvalý dětský pláč. I když lze tento posun vzhledem k inscenačním možnostem pochopit, jistě by bylo možné najít i jiné řešení. Svatební košile však měly skutečnou režijní trhlinu – nebylo totiž zřejmé, proč se dílo jmenuje právě Svatební košile. S košilemi, které šila pro svého ženicha, by dívka měla následovat mrtvého snoubence na hřbitov, proto pak jsou roztrhány poházené po náhrobcích. Tento moment v inscenační podobě chyběl.

Kytice – Anna Srncová, Justin Rimke (DJKT 2019, foto Martina Root)

Tanec neměl v této inscenaci tak velký prostor, aby mohl být skutečným nositelem děje. Richard Ševčík má výborný cit pro dramatičnost stejně jako pro lyrické momenty příběhů, a to bylo zřejmé i přesto, že vstupy baletu nebyly dlouhé. Jeho choreografie vycházejí z neoklasiky, používá však (u Kytice v souladu s režijní koncepcí) v odpovídajících momentech pantomimické prvky. Zajímavě řešené byly např. duet mrtvého snoubence a dívky ze Svatebních košil, výstup Vodníka, vyčerpaná a unáhlivší se matka v Polednici a konečně dějový Zlatý kolovrat s oživením nešťastné Dory. Choreograf dokáže postihnout lidské drama i hnutí mysli. V tanci, výrazech a gestech čtete jako v otevřené knize, slov netřeba. Je tam láska, touha, bolest, žal, hrůza, naděje i radost. Okamžiky, kdy byli na jevišti jen tanečníci a hudba, patřily v celé inscenaci k nejsilnějším, protože uvolnily stavidla fantazii, která se mohla, nerušena dalšími podněty, volně rozvinout. Tyto vzácné momenty jasně naznačovaly potenciál, který v čistě tanečním vyjádřením dějů je.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na