Kytice v Plzni – balet s činohrou a Dvořákovou hudbou

Jako doporučená školní četba je Kytice určena pro žáky druhého stupně základních škol. Divadlo tuto inscenaci zařazuje už pro nejmenší diváky od šesti let. Otázku na kolik a zda vůbec je tento titul vhodný pro děti tak nízkého věku, inscenátoři ovšem řešit nemohli. Na nich bylo vypořádat se s hororovými prvky sugestivních balad tak, aby výsledný jevištní tvar byl pro malé děti sdělný a působivý.

Ačkoliv Kytici uvádí soubor baletu, o čistě baletní inscenaci v žádném případě nejde. Její charakter je těžko postižitelný. V zásadě rovnocenném poměru míchá dohromady činohru a balet, přičemž činoherní akcent je zřetelnější, balet je občas jen ilustrujícím prvkem. Místy získává inscenace charakter melodramu, úryvky působivé Dvořákovy hudby, která zní z kvalitních nahrávek (dle programu ovšem anonymních) získávají poměrně často funkci pouhé scénické hudby. Výrazná je činoherní role Karla Jaromíra Erbena, který během dění na scéně balady píše, recituje je a občas sám zasahuje do děje. Text balad je promítán na pozadí scény, zároveň znějí z reproduktorů v podání členů plzeňské činohry (Andrea Mohylová, Zuzana Ščěrbová, Apolena Veldová, Vladimír Pokorný, Michal Štěrba) části dialogů z balad a v některých momentech totéž pantomimicky ztvárňují tanečníci na scéně.

Vlastní režijní koncept Ireny Žantovské je vzhledem k cílové skupině, pro niž je inscenace určena, smysluplný a sázka na postavu Karla Jaromíra Erbena, který je spojnicí mezi baladami a jakýmsi nadčasovým prvkem, zdařilá. Ke zmíněné duplicitě dějů režisérku zřejmě vedla snaha o sdělnost pro malého diváka, ale méně by znamenalo v tomto případě více. Takto toho bylo na scéně příliš mnoho naráz, především u kantáty Svatební košile, kde kromě hudby přistupuje ještě zpívaný text (díky využití výtečné nahrávky s vynikajícím pěvcem perfektně srozumitelný). Poměrně často se nadužívání všech postupů tříštilo, mnoho vjemů přicházelo naráz a celek vlastně odporoval smyslu baletu jako takovému. Škoda také, že režie více nepracovala s recitací reprodukovaných textů. Civilní přednes balad nekorespondoval s jejich obsahem, prospělo by mu více patosu, procítěnosti a důslednější charakteristika jednotlivých postav. Především u nevěsty ze Svatebních košil – její rouhání vyvěrá z nejhlubšího hoře ze ztráty milého, s prosbou o vlastní smrt se na Pannu Marii obrací v zoufalství, nikoliv ve zlobě a vzteku! Bezprostřední a citlivý přístup ovšem prokázal jako Karel Jaromír Erben sympatický Jiří Aster Srnec. Jeho přirozené chování na jevišti mělo noblesu, postava byla nositelem správného odlesku historie, přitom živá a opravdová.

Jednotlivé balady byly samozřejmě zkráceny (představení trvalo pouhou hodinu), ale měly všechny podstatné zápletky, neztratily své rysy a charaktery a jejich řazení bylo logické. Kruté či drastické baladické momenty jsou velmi dobře ztvárněny, vkusně a citlivě bez zbytečného naturalismu. Dobrý nápad bylo umístění Zlatého kolovratu jako balady poslední – přineslo skutečný pohádkový konec, navíc s nápaditě zakomponovanou dávkou nepodbízivého humoru. Dobro zvítězilo, zlo bylo potrestáno. Vkusné lehké odlehčení Zlatého kolovratu se vyplatilo. Polednice je ovšem poněkud posunuta – místo vztekajícího se dítěte, které „stojí u lavice“, je na scéně usměvavá panenka kojence v hlubokém kočárku, z nahrávky zní vytrvalý dětský pláč. I když lze tento posun vzhledem k inscenačním možnostem pochopit, jistě by bylo možné najít i jiné řešení. Svatební košile však měly skutečnou režijní trhlinu – nebylo totiž zřejmé, proč se dílo jmenuje právě Svatební košile. S košilemi, které šila pro svého ženicha, by dívka měla následovat mrtvého snoubence na hřbitov, proto pak jsou roztrhány poházené po náhrobcích. Tento moment v inscenační podobě chyběl.

Tanec neměl v této inscenaci tak velký prostor, aby mohl být skutečným nositelem děje. Richard Ševčík má výborný cit pro dramatičnost stejně jako pro lyrické momenty příběhů, a to bylo zřejmé i přesto, že vstupy baletu nebyly dlouhé. Jeho choreografie vycházejí z neoklasiky, používá však (u Kytice v souladu s režijní koncepcí) v odpovídajících momentech pantomimické prvky. Zajímavě řešené byly např. duet mrtvého snoubence a dívky ze Svatebních košil, výstup Vodníka, vyčerpaná a unáhlivší se matka v Polednici a konečně dějový Zlatý kolovrat s oživením nešťastné Dory. Choreograf dokáže postihnout lidské drama i hnutí mysli. V tanci, výrazech a gestech čtete jako v otevřené knize, slov netřeba. Je tam láska, touha, bolest, žal, hrůza, naděje i radost. Okamžiky, kdy byli na jevišti jen tanečníci a hudba, patřily v celé inscenaci k nejsilnějším, protože uvolnily stavidla fantazii, která se mohla, nerušena dalšími podněty, volně rozvinout. Tyto vzácné momenty jasně naznačovaly potenciál, který v čistě tanečním vyjádřením dějů je.