Laterna fest (2): Virtuální realita lákavá a hrozivá

Přeskočme nyní rovnou do světa virtuální reality, kterou ve dvou instalacích připravila pro návštěvníky slovenská vizuální umělkyně Mária Júdová. Ačkoli instalace je příliš technický a neosobní termín pro pozvání do fantazijních a meditativních světů, které návštěvníci obdrželi. S Máriou Júdovou byl připraven také workshop, na kterém přiblížila o něco více i genezi těchto svých dvou projektů. V obou případech se mohli účastníci ponořit do světa, který je na první pohled zcela nereálný – ale skrze virtuální realitu jej vnímatel subjektivně prožívá jako skutečný. Vytváří iluzi širokého prostoru, v obou případech velké pláně a hvězdné oblohy s celým roztančeným vesmírem. Kdo by odolal?

V okamžiku uzavření do této reality opadá z návštěvníka hluk a hektické roztřesenost skutečného světa a noří se do hluboké tůně ticha, samoty a blahodárné tmy. Prostředí je tak klidné a vybízející k relaxaci, že se je člověku ani nechce opustit. (Sice to nikterak nesouvisí s virtuální realitou, ale spíš se zoufalými nedostatky naší urbanistiky, ale i ten krátký pobyt ve virtuální realitě Máriiných světů mi subjektivně zesílil vnímání zvukového smogu ve městě.) Virtuální realita takovýchto kontemplativních světů složených jen z uklidňujícího stínu a jiskřivých obrysů hor či stromů, není nebezpečná tím, že by dokázala dokonale replikovat náš svět. Je nebezpečná tím, že se mu naopak nepodobá a nabízí nesmírně uklidňující alternativu. Dokážu si představit její terapeutický potenciál i nevyhnutelnou hrozbu závislosti… na tichu, tmě a báječné nedosažitelnosti vnějšího světa. Samozřejmě, že reálná alternativa existuje – příroda a les.

Ale nasadit si VR brýle je jednodušší než se vydat na skutečnou cestu a věnovat jí čas příprav. Virtuální realita je mimochodem učebnicový příklad další extenze – zraku, sluchu, ale i čehosi, co se vymyká základním lidským smyslům. Virtuální realita vytváří v těchto projektech pocit odhmotnění, protože samozřejmě v prostoru konstruovaném počítačem nevidíme své vlastní tělo, navozuje tedy dojem cestující mysli oddělené od fyzické podstaty.

Projekt Kykeon se zabývá šamanismem a nabízí možnost být součástí (tanečního) rituálu. Návštěvníka obklopují nehmotné postavy jakoby utkané ze stínů se zvířecími maskami, připomíná tak jejich roli ne jako symbolu a atributu, ale jako praktického předmětu. Rituální jednání původních kmenů totiž vůbec symbolické není, nejde o znak zastupující jiný znak, ale o předměty napomáhající komunikaci, o níž šaman věří, že je skutečná. Maska je nástroj, který zjednodušuje koncentraci a napojení na duchovní bytosti. Mária upozorňuje na podobnost s nasazením „masky“ virtuálního headsetu, kterým si zakrýváme oči a uši proto, abychom viděli a slyšeli. Ačkoli v evropském kontextu je jinak maska něčím, co zakrývá identitu nebo tvoří bariéru, tedy předmětem sloužícím opačnému účelu.

Název Kykeon pochází z řeckého slova kyklos, tedy kruh (přecházejícího do latiny jako circulus a pak do angličtiny jako circle). Kykeon je název posvátného elixíru používaného při obřadu eleusinských mystérií, slavností bohyně Demeter, který měl mít psychoaktivní účinky. Je zajímavé, že si látky halucinogenní nebo měnící vědomí v souvislosti s kultovními obřady spojujeme skoro výhradně s kulturami indiánskými, ačkoli se vyskytují i v antice. Technicky náročná premiéra VR projektu Kykeon se uskutečnila v přírodě, v jeskyni. Už vstup do prostředí virtuální reality připomíná vkročení do jeskyně a člověku se neodbytně vkrádá na mysl také Platonovo slavné podobenství, spolu s mnoha znepokojivými představami ohledně jeskyní v jeskyních a Platonovy geniální jasnozřivosti… Nicméně zde měl uzavřený prostor podpořit dojem rituálu jako skutečně prožívané praktiky.

Avataři nejsou vytvořeni prostřednictvím motion capture oblečků, ale skrze volumetrický záznam, snímáním celého pohybujícího se těla v prostoru. Obraz je pak poskládán z jednotlivých bodů a pomocí programu je „nové“ tělo vytvořeno z těchto svítících pixelů. Proto ve VR pak na jednu stranu působí tolik realisticky, ačkoli je nehmotné, protože přelévání jeho obrysů dovoluje velmi plastický pohyb. Šamani v Kykeonu mají ale podobu pevnou, ač je nehmotná a mohou klidně divákem „projít“ (nebo on jimi), jako vojsko mrtvých cestou na Pellenorské pláně… Jejich pohyb není rozpracován do plasticity, ale zůstává úsečný, jako kdyby bylo tělo každého tvora propojeno s maskou-lebkou zvířete a pohybovalo se jako oživlý skeleton. Přesto nepůsobí přízračně ani strašidelně.

V instalaci Constellation of the Flesh / Souhvězdí těla vytvořené pomocí motion capture je tančící nehmotné tělo naopak dekonstruováno až na pohybující se energii. Je rovněž inspirována šamanismem, a to prožitkem transu, jehož dosahují burjatští šamani. Setkáváme se zde s bytostí, která skrze tanec prochází transformací, jako planoucí fénix, rozpadající se do tisíců jisker, aby se znovu zformovala. Spolu s ní se návštěvník nachází v ochranném či posvátném kruhu vytyčeném stejně nehmotnými jiskřivými sloupy, kolem nichž víří další částice. Spolu s tanečnicí tančí i hvězdné nebe a přináší skutečně téměř mystický zážitek, jako by se divák mohl dotknout vesmíru, ale z bezpečí. Nicméně kdyby trpěl závratěmi, mohlo by na něj víření prostoru zapůsobit až příliš.

Mária Júdová se zájemci o svou práci sdílela ještě další projekty, ve kterých zkoumá možnosti virtuální reality. Tentokrát však už nebylo možné netušené světy navštívit přímo, ale i tak jsme se pokoušeli udělat představu o tom, jaké formy a kombinace různých druhů rozšířené reality je možné využít, pro uměleckou tvorbu i pro výzkum. V projektu Dust (2016), na kterém spolupracovala s Andrejem Boleslavským, se zkoušela dívat na svět z perspektivy prachové částice. Virtuální prostor se, alespoň podle dojmu z klasického videa, zdá být světem složeným z úseček a úhlů, velkým industriálním prostorem. Jeho návštěvník se v něm „setká“ s tanečníky, vůči jejichž pohybu může sám zaujímat libovolné pozice, jako prachová částice vznášející se vzduchem. Tedy zážitek, jehož součástí je ono odosobnění lidské schránky na obou stranách, k jakému by nedošlo při participativní události, kdy by diváci mohli interagovat s tanečníky fyzicky. Interakce nehmotného diváka s nehmotným tanečníkem, kterým může i „projít“, tedy možná si spíš zahrát na elementární částici.

Naproti tomu projekt Camouflage (2017) směřoval k aktivizování nikoli mysli, ale těla, kombinoval virtuální realitu s tancem a interaktivním zapojením, v podobě hravé taneční hry na schovávanou. Principem bylo hledání interpreta nacházejícího se v reálném světě, jehož pohyby imitují předprogramované trajektorie virtuální reality, tedy směs obou v reálném čase. Oba projekty jsou zaměřené spíš na výzkum možností technologií a nacházení uměleckého arzenálu. Na Malé inventuře 2018 byl uveden projekt Unlit Horizon, v němž se diváci podobně jako v Dust ocitli prostřednictvím virtuální reality na blízku tančícímu páru, Mária Júdová a Andrej Boleslavský předtím získali cenu na Festivalu tanečních filmů a díky finanční podpoře mohli tento projekt realizovat.

Širší publikum si možná pamatuje spíš choreografii Soni Ferienčíkové Everywhen, pro kterou Mária vytvořila působivé projekce. Hrála se v Alfredu ve dvoře a způsob provázání tanečního pohybu s projekcí, včetně členění prostoru a promítání na tři samostatná plátna, připomínal ranou éru Laterny magiky, jakkoli to byla jen souhra náhod a nikoli úmysl. V tomto řešení nebylo nic z rozšířené a virtuální reality, ale přesto měli diváci brzy pocit, že se nacházejí uvnitř imerzivního prostoru. Everywhen pak dostal v době covidu svou digitální virtuální podobu ve formě tří krátkých tanečních filmů. Ne jako virtuální realita, v níž by se divák pohyboval v prostoru mezi objekty, ale jako 360° video, kdy se svým způsobem divák rovněž nachází uvnitř choreografie, ale pouze ji sleduje, neputuje prostorem. Když jsme si mohli video spustit pomocí VR setu, mohli jsme opět obdivovat efemérnost, ale i realističnost výsledku volumetrického snímání pohybu. Vůbec je viditelný obrovský pokrok technologií včetně motion capture v porovnání s tím, když se pro výzkum a záznam pohybu používaly tak před pěti, šesti lety. V tomto videu jsou postava a vlasy tanečnice neomylně obrazem Soni a pohyb je replikován do detailů, ačkoli je opět jen shlukem svítících bodů v temném prostoru.

Během workshopu si pak tanečníci mohli vyzkoušet jednoduchý záznam svého pohybu touto technikou a následné setkání s touto postavou ve VR. Uživatelské rozhraní programu, ve kterém lze nahranou postavu nebo objekt dál modifikovat, je v podstatě obdobné jako u profesionálních grafických programů na úpravu fotografií apod. Není to tedy nic, co by bylo technicky nedosažitelné. Je však třeba vždy vědět, jestli tyto technologické vymoženosti jako umělec nutně potřebuji. Sama Mária Júdová na virtuální a rozšířené realitě nelpí. V poslední době se podílela na dvou projektech, úplně poslední je Soft Spot, kde je prostor formován místo scénografie pomocí světelného designu a tanečnice mají na tvářích masky, v nichž je promítán digitálně text. Jde o tanec s maskou, ale posunutou do jiné, poněkud zneklidňující podoby. Inscenace Inbetween se odklání od nových technologií vůbec, a naopak pracuje jen s prostorovou, fyzickou dekorací.

Na Laterna festu jsme měli možnost setkat se i s touto cestou, prostřednictvím multižánrového představení belgické provenience Dimanche, které propojuje fyzické, objektové a loutkové divadlo a obejde se bez jakýchkoli nových médií.

(Dokončení příště)

Kykeon
Návrh, realizace, umělecké vedení: Mária Júdová
Choreograf: Taneli Törmä
Tanečníci: Staatstheater Mainz; Amber Pansters, Bojana Mitroviċ, Finn Lakeberg, Milena Wiese, Zachary Chant
Zvukové efekty: Alexandra Timpau
Podpora WFX: Florian Friedrich
Hardwarová podpora: Marko Júda
Název a logo projektu: Constantine Nisidis
Produkce: Mara Nedelcu
Koprodukce: Motion Bank/ Hochschule Mainz, Sensorium festival
Premiéra: srpen 2020

Constellation of the Flesh
Umělecké vedení: Choy Ka Fai a Mária Júdová
Návrh a rešerše: Choy Ka Fai
Návrh 3D vizualizace: Mária Júdová a Florian Friedrich
Hudba a zvukový design: Tseng Yun-Fang
Tanec a technologie motion capture: Yurika Yamamoto a Susanne Grau
Vedoucí projektu: Mara Nedelcu
Premiéra: červenec 2021