Laterna fest (2): Virtuální realita lákavá a hrozivá

Přeskočme nyní rovnou do světa virtuální reality, kterou ve dvou instalacích připravila pro návštěvníky slovenská vizuální umělkyně Mária Júdová. Ačkoli instalace je příliš technický a neosobní termín pro pozvání do fantazijních a meditativních světů, které návštěvníci obdrželi. S Máriou Júdovou byl připraven také workshop, na kterém přiblížila o něco více i genezi těchto svých dvou projektů. V obou případech se mohli účastníci ponořit do světa, který je na první pohled zcela nereálný – ale skrze virtuální realitu jej vnímatel subjektivně prožívá jako skutečný. Vytváří iluzi širokého prostoru, v obou případech velké pláně a hvězdné oblohy s celým roztančeným vesmírem. Kdo by odolal?

V okamžiku uzavření do této reality opadá z návštěvníka hluk a hektické roztřesenost skutečného světa a noří se do hluboké tůně ticha, samoty a blahodárné tmy. Prostředí je tak klidné a vybízející k relaxaci, že se je člověku ani nechce opustit. (Sice to nikterak nesouvisí s virtuální realitou, ale spíš se zoufalými nedostatky naší urbanistiky, ale i ten krátký pobyt ve virtuální realitě Máriiných světů mi subjektivně zesílil vnímání zvukového smogu ve městě.) Virtuální realita takovýchto kontemplativních světů složených jen z uklidňujícího stínu a jiskřivých obrysů hor či stromů, není nebezpečná tím, že by dokázala dokonale replikovat náš svět. Je nebezpečná tím, že se mu naopak nepodobá a nabízí nesmírně uklidňující alternativu. Dokážu si představit její terapeutický potenciál i nevyhnutelnou hrozbu závislosti… na tichu, tmě a báječné nedosažitelnosti vnějšího světa. Samozřejmě, že reálná alternativa existuje – příroda a les.

Ale nasadit si VR brýle je jednodušší než se vydat na skutečnou cestu a věnovat jí čas příprav. Virtuální realita je mimochodem učebnicový příklad další extenze – zraku, sluchu, ale i čehosi, co se vymyká základním lidským smyslům. Virtuální realita vytváří v těchto projektech pocit odhmotnění, protože samozřejmě v prostoru konstruovaném počítačem nevidíme své vlastní tělo, navozuje tedy dojem cestující mysli oddělené od fyzické podstaty.

Projekt Kykeon se zabývá šamanismem a nabízí možnost být součástí (tanečního) rituálu. Návštěvníka obklopují nehmotné postavy jakoby utkané ze stínů se zvířecími maskami, připomíná tak jejich roli ne jako symbolu a atributu, ale jako praktického předmětu. Rituální jednání původních kmenů totiž vůbec symbolické není, nejde o znak zastupující jiný znak, ale o předměty napomáhající komunikaci, o níž šaman věří, že je skutečná. Maska je nástroj, který zjednodušuje koncentraci a napojení na duchovní bytosti. Mária upozorňuje na podobnost s nasazením „masky“ virtuálního headsetu, kterým si zakrýváme oči a uši proto, abychom viděli a slyšeli. Ačkoli v evropském kontextu je jinak maska něčím, co zakrývá identitu nebo tvoří bariéru, tedy předmětem sloužícím opačnému účelu.

Název Kykeon pochází z řeckého slova kyklos, tedy kruh (přecházejícího do latiny jako circulus a pak do angličtiny jako circle). Kykeon je název posvátného elixíru používaného při obřadu eleusinských mystérií, slavností bohyně Demeter, který měl mít psychoaktivní účinky. Je zajímavé, že si látky halucinogenní nebo měnící vědomí v souvislosti s kultovními obřady spojujeme skoro výhradně s kulturami indiánskými, ačkoli se vyskytují i v antice. Technicky náročná premiéra VR projektu Kykeon se uskutečnila v přírodě, v jeskyni. Už vstup do prostředí virtuální reality připomíná vkročení do jeskyně a člověku se neodbytně vkrádá na mysl také Platonovo slavné podobenství, spolu s mnoha znepokojivými představami ohledně jeskyní v jeskyních a Platonovy geniální jasnozřivosti… Nicméně zde měl uzavřený prostor podpořit dojem rituálu jako skutečně prožívané praktiky.

Avataři nejsou vytvořeni prostřednictvím motion capture oblečků, ale skrze volumetrický záznam, snímáním celého pohybujícího se těla v prostoru. Obraz je pak poskládán z jednotlivých bodů a pomocí programu je „nové“ tělo vytvořeno z těchto svítících pixelů. Proto ve VR pak na jednu stranu působí tolik realisticky, ačkoli je nehmotné, protože přelévání jeho obrysů dovoluje velmi plastický pohyb. Šamani v Kykeonu mají ale podobu pevnou, ač je nehmotná a mohou klidně divákem „projít“ (nebo on jimi), jako vojsko mrtvých cestou na Pellenorské pláně… Jejich pohyb není rozpracován do plasticity, ale zůstává úsečný, jako kdyby bylo tělo každého tvora propojeno s maskou-lebkou zvířete a pohybovalo se jako oživlý skeleton. Přesto nepůsobí přízračně ani strašidelně.

V instalaci Constellation of the Flesh / Souhvězdí těla vytvořené pomocí motion capture je tančící nehmotné tělo naopak dekonstruováno až na pohybující se energii. Je rovněž inspirována šamanismem, a to prožitkem transu, jehož dosahují burjatští šamani. Setkáváme se zde s bytostí, která skrze tanec prochází transformací, jako planoucí fénix, rozpadající se do tisíců jisker, aby se znovu zformovala. Spolu s ní se návštěvník nachází v ochranném či posvátném kruhu vytyčeném stejně nehmotnými jiskřivými sloupy, kolem nichž víří další částice. Spolu s tanečnicí tančí i hvězdné nebe a přináší skutečně téměř mystický zážitek, jako by se divák mohl dotknout vesmíru, ale z bezpečí. Nicméně kdyby trpěl závratěmi, mohlo by na něj víření prostoru zapůsobit až příliš.

Mária Júdová se zájemci o svou práci sdílela ještě další projekty, ve kterých zkoumá možnosti virtuální reality. Tentokrát však už nebylo možné netušené světy navštívit přímo, ale i tak jsme se pokoušeli udělat představu o tom, jaké formy a kombinace různých druhů rozšířené reality je možné využít, pro uměleckou tvorbu i pro výzkum. V projektu Dust (2016), na kterém spolupracovala s Andrejem Boleslavským, se zkoušela dívat na svět z perspektivy prachové částice. Virtuální prostor se, alespoň podle dojmu z klasického videa, zdá být světem složeným z úseček a úhlů, velkým industriálním prostorem. Jeho návštěvník se v něm „setká“ s tanečníky, vůči jejichž pohybu může sám zaujímat libovolné pozice, jako prachová částice vznášející se vzduchem. Tedy zážitek, jehož součástí je ono odosobnění lidské schránky na obou stranách, k jakému by nedošlo při participativní události, kdy by diváci mohli interagovat s tanečníky fyzicky. Interakce nehmotného diváka s nehmotným tanečníkem, kterým může i „projít“, tedy možná si spíš zahrát na elementární částici.