Laterna for Camera od kořenů ke kořenům (1): Otvírání studánek

(A také mám takové neblahé tušení, že nikdo naráz neučte pětistránkovou analýzu, do které se mi už zase ta původně zamýšlená reportáž rozlila. Jenže Otvírání studánek si studii zaslouží: kolik příležitostí máme se zabývat zrovna jím? Přitom pro Laternu magiku bylo naprosto zásadní jak umělecky, tak existenčně.)

Otvírání studánek, filmovou báseň Alfréda Radoka na motivy kantáty Bohuslava Martinů s verši Miloslava Bureše, známe jako část programu Laterny magiky, připravovanou k premiéře v roce 1960, ale zařazenou na repertoár až o šest let později. Choreografkou scénické části, která reaguje na film vlastním příběhem, byla Zora Šemberová. Film Alfréd Radok natočil spolu s kameramanem Jaroslavem Kučerou, na realizaci celého tzv. Zájezdového programu, jehož bylo Otvírání studánek součástí, se podílel tehdy jako scénárista mladý Miloš Forman a hudební režisér Oldřich F. Korte, který už v té době s Laternou magikou spolupracoval (mimo jiné se alternoval s Jiřím Šlitrem v Hudebním žertu a dělal korepetici). Obnovené nastudování tohoto vrcholného kusu prvního období Laterny magiky proběhlo k různým příležitostem v letech 2003, 2013 a 2018. Filmová část nebývá uváděna samostatně.

Na Otvírání studánek je pozoruhodné, že ačkoliv tím vlastně popírá jeden z principů Laterny magiky, film existuje a je považován sám o sobě za ucelené umělecké dílo. Na spojitost s jevištěm ukazuje jen délka některých záběrů, přesto ani u nich jevištní akce nepostrádáme bytostně. V tradici Laterny magiky však vnímáme Otvírání studánek jako polyscénické (dnešním pojmoslovím multimediální) dílo s více znakovými vrstvami včetně oné choreografické, které se vzájemně doplňují. Jevištní pohyb vytváří dramatičnost situací, je to druhá rovina téhož obrazu, která hovoří důrazněji, protože přidává k metafoře její živé zpřítomnění na scéně. Sledovat výsek, film s hudbou, je skutečně jako číst báseň, účin je jiný, ale v této jednoduchosti nepopiratelně silný. Dovoluje na jednu stranu plnou koncentraci na dialog slov, hudby a obrazu, na obsah.

Principy očisty a obřadu
Otvírání studánek jako báseň, skladba, film (i inscenace) je hluboká metafora, která se obrací ke kořenům a obecně platným principům a jejíž sdělení není navázáno k žádnému konkrétnímu času, ačkoliv je vázané k místu – ke krajině Vysočiny. Obě části – filmovou i choreografickou – spojovalo téma rituálu, obřadu. Alfréd Radok využíval princip obřadu jako inscenační postup, a to nejen ve Studánkách. K obřadu otvírání – tedy čištění – studánek měl Radok zřejmě zvláštní vztah. Jeho životopisec Zdeněk Hedvábný připomíná, jak jej tento motiv fascinoval. Když Radok začínal jako asistent režiséra E. F. Buriana, v D 41 se dával Dětský rok na vsi v režii Václava Vaňátka pro dětskou scénu Burianova divadla. Alfréd Radok chodil na zkoušky a obdivoval postavy lidových her a scény obřadů.

Otvírání studánek vypráví o koloběhu života, o nutnosti vnitřní očisty duše člověka bok po boku s přírodou. Film zahrnuje motivy prosté lidové víry a života, svatby a narození života nového i posledního rozloučení a splynutí s historií rodu. Je to právě metafora očišťování a dětské nevinnosti, která stojí v jádru obřadu i jeho filmové podoby: Čistit studánky mohou totiž jen nevinné dětské ruce. O vnitřní čistotu by však měl usilovat i každý dospělý. Inspirací je text kantáty, který opisuje oblouk od motivu nevinného dětství (I studánky chtějí býti čisté, / tak jako děti vy jste) až ke stáří, které je obrazně řečeno zanesené životem a jeho starostmi (Co bylo, už je dávno pryč. / I ve mně leckdy pramen bláto zanese a zvadlé listí, / znovu jej hledám a hloubky čistím.)

Film uchvátí lyrickými obrazy akcentujícími nedotčenou přírodu (zelené i uzrálé pole obilí), vesnický zvon svolávající k modlitbě zdůrazňuje duchovní rovinu, motiv vody, který představuje například letní řeka, sníh v krajině nebo džbán vedle bochníku chleba, je prvkem, který evokuje očistu i plynutí. Film je prodchnut až nábožnou úctou, přitom si tvůrci dali záležet, aby se v něm ve skutečnosti neobjevil žádný konkrétní atribut jako třeba kříž (což Studánky stejně od zákazu neuchránilo). Ale motivy, jako je zvon, smuteční procesí a smekání klobouků, černé šátky a ženy svírající v rukou knihy (na kterých není žádný viditelný symbol, ale je jasné, že jde o modlitby nebo kancionály), to vše vytváří sakrální atmosféru, zároveň jde i o obraz drsného venkova a přírody, která nevydává člověku své dary zadarmo, ale jen pod podmínkou tvrdé práce. Navíc stejně pracné je i – metaforicky řečeno – obdělávat své vlastní nitro, což paralelně k veršům zdůrazňuje obraz bosé ženy kráčející v bílých šatech po sychravém poli.

Nepřípustný nesocialistický realismus
Výrazným prvkem filmu je tak kontrast mezi zobrazovaným stářím a mládím (zvýrazněný i střídáním barevného a černobílého materiálu). Vyjadřuje ale nejen koloběh času a života. Symbolizuje také nutnost uchovávat jisté obřady z generace na generaci, přebírat moudrost těch, kteří celý život pracovali – proto nepostrádají ani záběry na staré vážné tváře velkou poezii a estetiku. Předávání dědictví symbolizuje v textu i ve filmu klíč.

Ve své době bylo zobrazení nepřikrášleně realistického stáří považované za dekadenci. Požadavkem bylo ukazovat v kontextu s venkovem jeho mladou, budovatelskou tvář, případně scénický folklór s jasnými znaky. Studánky ovšem neukazují (a ani v choreografii Zory Šemberové tomu nebylo) konkrétní rekonstruovaný obřad nebo konkrétní folklórní tanec (jako v prvním programu Laterny na Expu, kde měl folklór dokumentární charakter), vyhýbají se čemukoliv popisnému a skutečně realistickému, výsledný obraz se ve skutečnosti skládá v mysli diváka. Na filmu neudivíme ani stopu po moderním světě, moderní technice, jen úvozové cesty, roubenou zeď nebo radlici rozhrnující brázdy, jako by se celý film, jak už jsem zdůraznila, odehrával v bezčasém světě.

To se samozřejmě stalo ideologicky nepřípustným, neboť Laterna magika, která inscenaci připravovala v rámci programu určeného především na zahraniční turné, měla za úkol reprezentovat společenský a technologický pokrok a prostředky, které člověku život a práci usnadňují, sloužit v tomto směru propagaci. Zatímco Otvírání studánek přímo apeluje na poctivou vnitřní práci, kterou si nelze ničím ulehčit, je-li opravdová. I proto nastal kolem Otvírání studánek, z jehož konceptu Radok odmítl ustoupit, tak velký rozruch. (Když v roce 1935 vydal František Halas básnickou sbírku Staré ženy, setkal se se stejným odsudkem ze strany levicového S. K. Neumanna – nepochopení mezi dvěma přístupy k životu a jeho zobrazení skrze poezii panovalo vždy.) U Otvírání studánek byla ještě dalším problémem samotná skladba Bohuslava Martinů, který žil v emigraci, a i když nebyl autorem přímo zakázaným, jeho hudba nebyla vyhledávána, rozhodně ne pro oficiální reprezentaci. (Ale například Martinů Fresky Pietra della Francesca představovaly v choreografické verzi Pavla Šmoka jeden z hitů tanečního souboru Balet Praha a v 60. letech patřily k zahraničním zájezdovým stálicím.)

Pokud jde o lokaci exteriérů při natáčení filmu k Otvírání studánek, podle záznamu Národního filmového archivu jde o vesnice Březiny, Polnička, Cikháj a Svratouch. Natáčení několika fází ročních období připomíná trošku časosběr filmového materiálu, který později prováděl Evald Schorm při natáčení filmu ke Kouzelnému cirkusu. Tam nešlo jen o veselou jízdu klaunů na štaflích, kterou proletí všechna roční období, ale podobnou metaforu rámující inscenaci jako celek, a to i vizuálně, od jara do zimy života jejích hlavních protagonistů. Osobně jsem v „Kouzelňáku“ viděla vždy ještě konkrétnější odkaz k Radokovým Studánkám ve scéně svatby, kde je zdůrazněný motiv stáří, včetně podobně řešených statických záběrů na ruce a tváře. Samozřejmě to můžeme brát i jako dozvuk nové vlny a sdílení určitých společných postupů principů práce s kamerou (Kouzelný cirkus natáčel Emil Sirotek), ale kloním se spíš k tomu, že to byl vědomý záměr. Ostatně bylo několika kritiky Schormovi úplně stejně vyčítáno, že neukázal na filmu československý venkov v optimistické náladě a s moderní tváří (asi se měla svatba slavit v JZD?) a že zobrazil něco, co se pro zahraniční reprezentaci nehodí. Tady ovšem naštěstí zůstalo už jen u té kritiky.

O Otvírání studánek jako jednoaktové inscenaci Alfréd Radok napsal:

„Obřad“ je další způsob, který vyvolává nebo rozšiřuje pocitové konvence. Inscenace hudebního díla Bohuslava Martinů s textem Miloslava Bureše „Otvírání studánek“, v druhém programu Laterny magiky, byla založena na využití tohoto inscenačního prvku. Ve spolupráci se scénáristou Milošem Formanem, kameramanem Jaroslavem Kučerou a v choreografii Zory Šemberové jsme našli obsah inscenace, který je možno vyjádřit symbolem: život člověka neexistuje sám o sobě. Je součástí celku, jako jsou kapky vody součástí studánky. Smysl života je v jeho „čistotě“. Pak se v něm zrcadlí celá krása vesmíru. Tento odkaz si předávají lidé na Vysočině a proto děti studánky z jara čistí…

Inscenace, která byla veřejnosti představena až po několika letech, zdůrazňovala ono útočné a dynamické (jinými slovy: etické a dramatické) „čím má člověk být“. Vyvolávala „čištění studánek“ v každém z nás. Těžila z bezděčnosti toho, co lidé „dělají“ při určitých obřadech, a jaký smysl přisuzují těmto obřadům. Bylo by zajímavé mluvit na tomto místě o lidových obřadech při svatbách, pohřbech, při narození dítěte. Skrývají velké bohatství pocitových konvencí. Jestliže jsme svědky několika po sobě jdoucích znaků těchto obřadů (ve Studánkách: svatba, narození, rozloučení), vyčteme i dnes jejich etické souvislosti v zamyšlení nad smyslem života.

Že se prostředky inscenace Otvírání studánek neminuly účinem, o tom svědčí sama skutečnost, že pořadatelé Laterny magiky oddalovali zveřejnění inscenace. Rozpoznali, že inscenace nemá jednostrannou propagační jasnost. Že hovoří podtextem, který není vysloven v prvním, vnějším plánu filmových obrazů nebo v samotných akcích na scéně. Funkce inscenace přesáhla funkci výstavní propagace, gagu a artistní poezie pro poezii. Pocitová konvence vzbuzovala „dvojakost zdání a zdánlivost dvojakosti“, kladla otázky, které rezonovaly v hledišti. Domnívám se, že v této poslední inscenaci dosáhlo polyscénické divadlo, zvané Laterna magika, určitých výsledků.

Jaké bylo vyústění, o tom už bylo napsáno mnoho. Otvírání studánek viděla řada umělců i divadelní kritici na třech neveřejných předváděčkách v dílnách ND na Floře a už tehdy se staly slavnými. Na premiéru je ale schvalovací komise nepovolila. Alfréd Radok byl postupně odvolán z postu uměleckého šéfa Laterny magiky, byla ukončena jeho práce na programu a konečně mu byla odepřena i spolupráce s činohrou ND. Zájezdový program dokončili jeho mladí asistenti, Miloš Forman, Vladimír Svitáček a Ján Roháč a v Laterně zůstal i Josef Svoboda.

Jaký vliv měl tento rozchod na umělecký osud Laterny magiky, je jinou kapitolou jejího příběhu, který je příběhem tak trochu o zmaru prvotních idejí a záměrů Alfréda Radoka. Radok chtěl od počátku zabránit trivializaci Laterny magiky, neboť dobře věděl, že má-li mít komerční úspěch u zahraničního publika, o podporu vážné dramatické práce bude muset tvrdě bojovat (což si ostatně ověřil Václav Kašlík, který také narazil s vážně míněnými Hoffmannovými povídkami). U polyscénického/multimediálního divadla jej nezajímal efekt, ale jeho umělecké využití ke sdělení myšlenky, což je podstatný rozdíl. Dokud se neobjevil Evald Schorm, dělo se s Laternou magikou, přestože oslavujeme její celosvětové úspěchy v každé éře, přesně to, čeho se Radok obával… Studánky se v každém případě dostaly na repertoár Laterny až jako součást pořadu Variace 66.

Ani v době kulturního uvolnění se však nikdy nehrály na žádném zahraničním turné. Kdo ví, jestli si někdy někdo z těch kulturních kádrů, kdo nechtěl Studánky kvůli Radokovi a Martinů pustit za hranice, uvědomil, že se tím připravili právě o jedinečnou možnost ukázat skvělé umělecké dílo reprezentující moderní československou kinematografii i choreografii. Ale krátkozrakost v (ne)podpoře umění je u nás už taková národní politická tradice.

(Pokud si chcete podrobněji přečíst, jak vznikala choreografie Zory Šemberové a celý proces vzniku Zájezdového programu, jehož bylo Otvírání součástí, najdete příslušnou kapitolu v publikaci Laterna magika – Zlatá éra očima pamětníků. Je stále k dostání v Národním divadle a k zapůjčení v knihovnách. Oba hlavní aktéři jevištního uvedení, tanečníci Jana Andrsová a Pavel Veselý, nás již opustili, o to vzácnější je svědectví, které zůstalo.)

Otvírání studánek (film)
Režie: Alfréd Radok
Hudební režie: Oldřich F. Korte
Kamera: Jaroslav Kučera
Zvuk: František Černý
Verše: Miloslav Bureš
Hudba: Bohuslav Martinů

Nahráli:
Kühnův smíšený sbor (dir. Pavel Kühn), Ivan Moravec (dir. Martin Turnovský), Vlachovo kvarteto
Písně: Kühnův smíšený sbor, Ladislav Mráz

Hrají:
Otto Lackovič (ženich)
Marta Richterová (nevěsta)
Terezie Brzková (stará žena)
Josefa Pechlátová (stará žena)

Spolupráce na inscenaci:
Scénář: Alfréd Radok, Miloš Forman, Jaroslav Kučera
Choreografie: Zora Šemberová
Hudební režie: Oldřich F. Korte

Rok výroby: 1960
Premiéra inscenace: 1966