Lednové vzkazy Pražských symfoniků ze země vycházejícího slunce (3)

Daniel Sobotka, 18.01.2016 9:22

Po prvním koncertě v Sapporu se už trasa našeho turné vine převážně po pacifickém pobřeží mezi Osakou a Tokiem. Náš konvoj tentokrát zamířil z Tokia do Nagoje. A pak se vydáváme podruhé na západní stranu ostrova Honšú, do čtvrtmilionové Fukui, nejmenšího města, kde letos v Japonsku koncertujeme.

Koncertním sálem procházejí uvaděčky s výstrahou srozumitelnou ve všech světových jazycích. Je těsně před koncertem ve Fukui.

Z Nagoje do Fukui a zpět do Tokia
Nagoja je pulzující dvoumilionové město. Jsme v zóně známých japonských automobilek a také ve správním centru prefektury Aiči. Ano, to je ta prefektura a to město, kde se před jedenácti lety odehrávala světová výstava Expo. Jedeme sem z Tokia, opět tím vlakem, z jehož okénka se raději díváte dál do krajiny, protože při pokusu zaostřit na bližší objekty vás z té rychlosti přechází zrak. Jsme ovšem odměněni, a ikonickou horu Fudži, často skrytou v mlhách, spatřujeme v ničím nezastřené kráse bezmračného slunečného dopoledne. Šinkanzen v plné rychlosti a v pozadí Fudži, to je pro Japonsko stejně typický obrázek jako pro Prahu „stovkové“ Hradčany. Vagón náhle procitl z dřímoty, fotoaparáty cvakají.

Cvakat fotoaparátem se jako obvykle snažím i večer při našem koncertě v Aichi Arts Centre, ale jako všude v Japonsku jsou i tady na fotografování v sále alergičtí, byť by to bylo třeba na samém konci koncertu. Tak tu máme zase jeden pohled na orchestr z dálky při děkovačce po druhém přídavku, než dorazil gestikulující pořadatel. Mimochodem, opět skvělý sál se vším, co si může hudebník přát.

Z japonských velkoměst můžete snadno získat klaustrofobický dojem, že to je hromada betonu, kterou z gigantické míchačky někdo šplouchnul na plochu o stovkách kilometrů čtverečních, vytvaroval budovy, některé obalil trochou skla a proložil ocelí, a místa, kde zůstala betonová vrstva trochu tenčí, namátkou pocukroval špetkou menších nízkých staveb. Všechno značně nahusto, bez náměstí a parků, jak je známe z evropských měst. Prostor je tu drahý. Je proto příjemné vyjet z aglomerace přes hory do volnější krajiny, kde není urbanizován každý metr. Do Fukui navíc jedeme autobusy a protože ty se pohybují třikrát pomaleji než vlak, máme šanci krajinu i zaznamenat.

Koncertní sál ve Fukui není jen na pohled povedené dílo. Tahle budova má ten dar, že se v ní cítíte velmi příjemně – díky jejímu propojení s okolím i přiměřeným dimenzím

Je znát, že Fukui je menší město. Koncertní sál vlastně stojí na jeho okraji, ze tří stran obehnán rýžovými poli. Nenechte se ovšem mýlit, jde o mistrovské dílo. Stál jsem ve foyeru, chodil jsem kolem budovy, zkoumal sál, fotil a měl jsem neodbytný dojem, že takovým pohledem by si přál se prezentovat každý developer. Také bych si přál vždycky takové publikum – v menším městě bývá často vřelejší. Ve Fukui bylo.

Abych nezapomněl, ve Fukui s námi hrál třetí z japonských sólistů, klavírista Seong-Jin Cho. Pravidelnou Vltavu a Novosvětskou tak tentokrát Pražští symfonikové kombinují s Čajkovského Klavírním koncertem b moll.

Byl to dlouhý den. Ještě po koncertě ve Fukui se letadlem vracíme do Tokia.

Zemětřesení a jiné japonské speciality
Některé japonské speciality si můžete oblíbit. Třeba japonskou kuchyni. Mluvil jsem mezi jinými s Pavlem Šafaříkem, zástupcem koncertního mistra. Potkali jsme se sice shodou okolností nad špagetami, ale to si jen naordinoval změnu, jinak mu zdejší kuchyně vyhovuje. Liběna Sequardtová, naše první hobojistka a koncertní mistr dechové harmonie, tu slavila narozeniny – také japonskými delikatesami. První trumpetista Marek Vajo dokázal při posledním turné v Japonsku dokonce i přibrat. Mezi členy našeho orchestru jsem dosud narazil pouze na jediného, který má s japonskou kuchyní problém. Tak či onak, pokud vám japonská kuchyně nevyhovuje, můžete se jí vyhnout.

Naše violoncellistka Věra Anýžová si právě dávala v hotelu koupel, když se voda zavlnila tak, že až zauvažovala, zda vana není masážní. Trysky ovšem nikde. Odpověď dostala, když pak našla v pokoji popadané věci a na podlaze střepy z rozbité skleničky. Kvůli zemětřesení měnil orchestr trasu své cesty, musel místo vlakem pokračovat autobusy, protože japonští specialisté kontrolovali po otřesech trať. To všechno zažili Pražští symfonikové při předchozích turné. Zemětřesení patří mezi speciality, kterým, když přijdou, se vyhnout nedokážete.

Před dvěma dny jsem registroval zprávu o dalších otřesech. O několika větších, s epicentrem v moři poblíž ostrova Hokkaido, informoval před týdnem dokonce i Český rozhlas. Japonsko leží v tektonicky velmi živé oblasti a otřesů jsou tu ročně zaznamenány tisíce. Letošní turné ale nijak poznamenáno nebylo. To ovšem klepu na dřevo.

Turné Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK se dostává do svého finále. Čeká nás Jokohama a Tokio se svojí prestižní Suntory Hall.