Lednové vzkazy Pražských symfoniků ze země vycházejícího slunce (4)

Daniel Sobotka, 20.01.2016 16:36

V Tokiu se z nebe valí proudy vody se sněhem. Po slunečných dnech pociťujeme dnes naplno, že jsme na ostrově. Prší tolik, že těch několik kroků z lobby hotelu do autobusů přebíháme pod velkými deštníky hotelových portýrů. Je poslední den jedenáctého turné Pražských symfoniků po Japonsku – koncert v proslulé Suntory Hall.

Keizo Saji – v jeho hlavě se zrodila idea postavit akusticky i prestiží jedinečný stánek umění. To, jak svoji vizi před třiceti lety dokázal zhmotnit, bylo vzkazem celému světu.

Suntory Hall, zážitek pro posluchače i hudebníky
Suntory Hall je akustický zázrak. Dokončena byla v roce 1986, tedy ve stejném roce, kdy FOK poprvé přiletěl do Japonska. Uvede vás v úžas i dnes, a tím spíš si říkám, jaké zjevení budoucnosti to muselo být v roce 1986. Velký vliv na to, že Suntory Hall vypadá právě takhle, měl Herbert von Karajan, také má ve foyeru pamětní desku. Tomu designovému konceptu a akustickému řešení se říká „vinice“. Stojíte na pódiu a ze všech stran se k vám svažují řady sedadel, směrem nahoru členěné do mnoha úrovní a teras. Ať si sednete kamkoliv, třeba úplně nahoru do zadního rohu, slyšíte prostě všechno. Procházel jsem zadními řadami sálu před zkouškou, když naši kustodi připravovali pódium. Stáli vedle sebe a mluvili spolu. I na vzdálenost dobrých padesáti metrů jim bylo rozumět každé slovo. Co teprve, když se rozezní nástroje!

Koncerty v Suntory Hall byly vlastně dva. Není to obvyklé a pro všechny členy orchestru znamenají dva koncerty v jeden den extrémní zátěž, navíc v samém závěru turné. Chtěli jsme ale vyjít vstříc našim japonským partnerům. Aby toho nebylo málo, oba koncerty se také natáčely. Zážitek z koncertování v takovém sále ale únavu pomohl překonat. Navíc se náramně vydařily a odměnou všem byl frenetický ohlas publika – a to už poznáte, kdy Japonci, pověstní svou zdvořilostí takřka za všech okolností, jsou opravdu upřímně nadšení. Nakonec, kdyby tomu tak nebylo, neodjížděli bychom odtud s pozváním na další hostování.

Znáte to i ze Smetanovy síně, když se koncert natáčí, je orchestr ověšen mikrofony. Koncerty v Suntory Hall se natáčely také. Děkovačka v závěru prvního koncertu.

Aby bylo finále turné opravdu intenzivní, koncertovali jsme ještě o den dříve v Jokohamě. Tu si patrně představujete jako přístav, kterým samozřejmě je, ale dnes je to také příjemná rezidenční oblast napojená na Tokio. To je sice formálně vzdáleno asi 30 kilometrů, ale reálně jsou obě města součástí jedné aglomerace. Jokohama je rovněž důležitou a pravidelnou zastávkou při japonských turné. I tady jsem zaznamenával nejčastější větu členů orchestru při průchodu vchodem pro umělce: „Tady už jsme taky hráli.“ Zpravidla pak následuje smršť vzpomínek, s kterými to bylo dirigenty, v kterých letech, jaké programy, a vždycky dojde i na pár veselých historek. Třeba, že někdo zabloudil v labyrintu budovy a málem nestihl nástup na pódium. Když to tak rekapituluji, nekoncertovali jsme během tohoto turné v sále, který bychom již neznali z dřívějška. Japonsko je skutečná druhá domovina české hudby a českých hudebníků.

Tady už jsme také hráli. Koncertní sál je pár set metrů od přístavu, přesto nebyl čas se tam alespoň na moment rozběhnout.

Na závěr pár vzkazů
Náš první trumpetista Marek Vajo se mnou vedl vážný rozhovor. V předchozím článku jsem totiž napsal, že při posledním japonském turné přibral. Omluvu nepožaduje. Nakonec jsme se usnesli na tom, že přibral i tentokrát. Je opravdu oddaným milovníkem japonské kuchyně. Přiznávám, že já také, a čestně na tomto místě prohlašuji, že jsem přibral také.

Lékař naší výpravy MUDr. Oldřich Pražan, který kromě toho, že je lékařem, je také maskotem a přítelem všech muzikantů, konstatuje, že letošní japonské turné se obešlo bez dramatických diagnóz a epidemií a proběhlo v dobré duševní kondici celého orchestru.

S violoncellistou Janem Halamou jsme si lámali hlavu, jak do oficiálního textu pro Operu Plus zakódovat jeho soukromý vzkaz. Putoval ale nakonec jinou trasou.

Houslista Jan Mráček zvažoval koupi auta. Nevyhovovala mu ale barva.

Tohle turné nebylo nijak extrémně dlouhé. Přesto jsem v jeho závěru vnímal, jak se všichni těší domů. Zejména ti, kdo mají malé děti. Viděl jsem to zřetelně třeba na violoncellistce Petře Malíškové nebo flétnistce Hana Brožové. Hudebníci jsou také lidé.

Pietari Inkinen, šéfdirigent orchestru a dirigent všech koncertů tohoto turné, byl z výkonů svých Pražských symfoniků nadšen. A japonské publikum bylo na oplátku nadšené z orchestru i z něj. Od agentury, která nás tu zastupuje, jsme přijímali gratulace k tomuto spojení. A to dokonce osobně od pana Sekity, zakladatele Japan Arts, který v Suntory Hall také nechyběl.

Nikdo neemigroval.

Houslista Jan Mráček zvažoval koupi auta. Nevyhovovala mu ale barva.

Nedá mi to, jako vždycky, když píšu tyto zprávy z cest, abych se na závěr nezmínil o tom, jak je to lichotivé a jak se člověk cítí být patriotem, když se ocitnete na druhém konci světa v zemi, která zbožňuje naši hudbu a kde když vyslovíte jméno města, odkud přicházíte, znají ho a obdivují.

Vracíme se domů do Prahy a za celý orchestr vyřizuji, že se těšíme na nadcházející setkání u nás ve Smetanově síni Obecního domu.