Lidé vždy žasnou, když hrajeme na akordeon Bacha, říká skladatel a akordeonista Stefan Hippe

Stefan Hippe je skladatel a dirigent, jako hudebník – hráč na akordeon – také působí sólově i jako komorní hráč. Od konce 90. let vyučuje na Hudební škole v Norimberku kompozici a hru na akordeon a je dirigentem Norimberského akordeonového orchestru. Na Hohnerově konzervatoři v Trossingenu (která se specializuje na hru na akordeon) působí jako docent dirigování, hry z partitur a dějin hudby. Dosud vytvořil kolem sto padesáti děl, mezi nimiž figuruje opera nebo oceněný Druhý smyčcový kvartet, a stejný počet úprav pro akordeonový orchestr a jiné sestavy. Píše rovněž filmovou hudbu.

Jak se vám žije v téhle nelehké době?
Občas to snáším hůř, občas lépe. Když mohu učit ve škole nebo pracovat s orchestrem, je to v pohodě, ale když je lockdown jako právě teď, je to hodně svízelné.

Publikum u nás v Čechách vás zná asi hlavně z akcí projektu Nová hudba na druhou. Začněme tedy akordeonem – jaké má tento nástroj v současné době renomé?
Lidé pořád ještě považují akordeon za převážně folklorní hudební nástroj. Takže – v rámci klasického instrumentaria – poněkud podřadnější. Naší misí je přesvědčit lidi, že akordeon je plnoprávný koncertní nástroj. Jako například housle – i ony se uplatňují v lidové hudbě i v klasické. Akordeon je stále nahlížen v této zúžené folklorně-písničkové škatulce a lidé pak nejednou žasnou, když hrajeme na akordeon Bacha nebo Scarlattiho – protože to je prostě možné a myslím, že to umíme dělat velmi pěkně.

Ne všichni hudební profesionálové považují transkripce za autentickou koncertní klasiku – koneckonců transkripce jsou jedním z tvůrčích prostředků zpřístupňování hudby širšímu okruhu uživatelů – takže takové „škatulkování“ by mohlo mít svou logiku.
Uvedl jsem to jen jako příklad. Ve skutečnosti – a pokládáme si to za čest – píší skladby pro náš nástroj významní současní skladatelé. A zpočátku mívají i podobné pocity jako vy, tedy že to není žádný pořádný koncertní nástroj, ale když pak vidí a slyší akordeonisty hrát, jsou rádi, že do toho šli. A náš nástroj může díky tomu těžit z té úžasné skutečnosti, že si v dnešním světě může každý poslechnout velmi rozmanité skladby od nejrůznějších skladatelů a případně si upravit názor na akordeon. Chci říci, že dříve nebylo možné dostat se k poslechu nové hudby tak snadno, ale dnes není problém slyšet hudbu z České republiky nebo Německa nebo třeba z Austrálie nebo Spojených států. To je naše obrovská výhoda.

Jak je to s konstrukční dokonalostí akordeonu? Je dnes akordeon tentýž nástroj, jako když jste se něj učil hrát?
Ano. Nástroje, na něž akordeonisté hrají, jsou stejné jako ve 40. letech minulého století. Za osmdesát let se na nich nic nezměnilo.

A mění se komponování pro akordeon?
Čím víc skladeb máte možnost nastudovat a zahrát, tím víc a rychleji se zdokonalujete. Při množství stylů a nejrůznějších typech hudebních skladeb se musíte naučit, jak to všechno obsáhnout. A v uplynulých dvaceti letech došlo k velkému posunu v komponování pro akordeon.

Má akordeon blíže k dechovým nebo ke klávesovým nástrojům?
Akordeon je něco jako varhany. Má klávesy, ale aby vydával zvuk, potřebuje vzduch. Na rozdíl od varhan, jejichž tón je rovný, neměnný, tón akordeonu můžete modelovat jako zpěvní hlas. Můžete frázovat podobně jako pěvec nebo hráč na dechový nástroj.

Sofia Gubajdulina se kdesi nechala slyšet, že akordeon je jí sympatický, protože dýchá. Co máte na akordeonu rád vy?
Na akordeonu se mi líbí, že mi sedí na nohou, jako moje děti, a jsem s ním ve velmi těsném kontaktu.

Působíte také jako dirigent. Funguje váš orchestr stále?
Momentálně ne, ale během letošního roku mohl občas zkoušet.

Co je smyslem akordeonového orchestru – osmdesát stejných harmonických nástrojů?
Tolik ne, běžně bývají orchestry tak z třiceti až čtyřiceti akordeonistů. V akordeonovém orchestru hrajete jen pravou rukou. Je to z akustických důvodů. Při hře oběma rukama by vznikal dosti zkreslený zvuk. Pokud jde o specifikum akordeonového orchestru, máte v něm vlastně k dispozici dvacet nebo třicet malých orchestrů.

Takže třicet orchestrů v jednom.
Přesně tak. Na začátku, když byl akordeon vyvinut, to byl běžně nástroj pro hudebníka, který hraje sám. V 30. letech minulého století hudební učitelé zjistili, že když sestaví orchestr z dvaceti akordeonistů, mohou tak skvěle svůj nástroj propagovat. Taková vlastně marketingová strategie. Upozornit na akordeon víc lidí. To byl první důvod k vytvoření akordeonového orchestru. Ale dnes je to sestava, která je pro skladatele velmi přitažlivá a vzniká pro ni mnoho skladeb. V Německu působí přes tisíc akordeonových orchestrů.

A co publikum? Máte plné koncertní sály?
Ano.

Máte nějaké stylové preference?
Hrajeme všechno možné. Transkripce, současnou hudbu, s akordeonovým orchestrem můžete hrát všechno.

A vy osobně – co máte nejraději?
Soudobou hudbu.

A jste v tomto směru velmi proaktivní, iniciujete vznik nových skladeb. Když pro vás někdo píše skladbu, nemůžete si být jistí, co z toho vzejde. Stane se, že ji nakonec odmítnete uvést?
Ne, uvádím všechny skladby, které objednám. Je to projev respektu k mým kolegům. Stane se, že se mi skladba nelíbí, ale i tak mám za to, že ji musím uvést, protože to je jenom můj názor. Každý má svůj individuální hudební jazyk a já to musím respektovat. Ještě se nestalo, aby mi nějaká hudba byla proti srsti. Musím zkrátka přesvědčit sám sebe a dosud jsem každou skladbu, kterou jsem objednal, také uvedl.

Rozpoznáte v hudbě – své i jiných skladatelů – jestli vznikla z pramene invence nebo z řemeslné rutiny?
Řemeslná rutina skladatele je jeho hudební jazyk. Slyšíte-li něco od Beethovena, poznáte, že je to Beethoven, protože znáte jeho jazyk. I když se vyjadřujete slovy – když mluvíte – některé obraty používáte často, jsou pro vás typické. Je to váš osobní styl. A skladatel používá určité hudební obraty, podle nichž poznáte, že je to Beethoven nebo Mozart…

Nebo Stefan Hippe…
Ano. Každý má svůj individuální styl. Někomu se styl proměňuje, někdo si zachovává stále týž. Na vás je pouze, abyste naslouchali a dokázali to, co slyšíte, akceptovat.

Dosud jste vytvořil kolem sto padesáti skladeb. Co je pro vás při komponování nejdůležitější?
Pro skladatele je nejcennější, když může své skladby slyšet. Tolik akordeonové hudby jsem napsal patrně proto, že jsem měl možnost ji hrát a slyšet. Když máte možnost psát častěji hudbu pro symfonický orchestr, sblíží vás to s tímto typem psaní a stejné je to s jakýmkoliv jiným žánrem. Důležitá je osobní zkušenost s hudbou, ať už je to hudba pro akordeon nebo pro symfonický orchestr. Jsem vždycky nesmírně rád, mohu-li slyšet skladbu, kterou jsem napsal pro kterýkoliv nástroj, a to je pro mě to nejcennější. Nečiním rozdílu mezi tím, jestli píšu operu nebo pro akordeonový orchestr nebo pro sólový nástroj – to skutečně důležité pro mě je, že to mohu slyšet.

Stává se vám, že poté, co si poslechnete svou skladbu, ji změníte?
Ano.

Často?
Přijde na to. Moc často to nedělám, ale stane se, že sedím doma u stolu, mám svůj metronom a skladbu si s ním ověřuji a pak sedím v koncertním sále a slyším ji a je to jinak. A když je to jinak, musím do ní zasáhnout.

Řada vašich skladeb se váže k duchovní tématice. Jak vnímáte vztah spirituálního rozměru bytí a hudby?
Vždycky je to záležitost inspirace. Máte-li inspiraci, můžete ji předat druhým lidem. Inspirují-li mne duchovní témata, myslím, že je pěkné vyjádřit to hudbou a zprostředkovat tu inspiraci druhým. Spirituální obsahy by měly být sdíleny.

Měly by? Není to osobní záležitost?
Ano, myslím, že sdílení je důležité. Ne lidi o něčem přesvědčovat, ale sdílet se s nimi.

Myslíte, že je možné komunikovat hudbou spirituální obsah beze slov – pouze instrumentální hudbou?
Myslím, že ano. Protože je reálný svět, v němž jste teď, a je spirituální svět, v němž je hudba a někdy jsou v něm věci, kterým nedokážeme porozumět. Nebo tam prostě jsou a my nevíme, co to je, ale vnímáme, že tam něco je. Trochu může napovědět titul. Když řeknu, že je to sonáta, je to objektivní sdělení, není to ani dobře ani špatně, ale je to prostě jen pojmenování hudební formy. Když opatřím skladbu titulem, který posluchači něco říká, myslím, že mu tím usnadním poslech mé hudby.

Píšete hudbu na objednávku?
Převážně. Musíte mít samozřejmě inspiraci, ale je příjemné mít objednávku, protože dostanete za svou hudbu zaplaceno.

Máte při komponování na mysli konkrétní interprety?
Obvykle dostávám objednávky právě od konkrétních interpretů, nebo i od orchestrů, a obvykle jsou to hráči nebo orchestry, které velmi dobře znám, takže se mi pro ně dobře píše a doufám zároveň, že se jim ta hudba bude dobře hrát a že se jim bude líbit.

Pouštíte se i do experimentů v tom smyslu, že používáte třeba neobvyklé techniky…?
Ano, ale je to tak, že někdy vás napadne něco dobrého, co na tom kterém nástroji výborně funguje, a někdy to nevyjde nebo to není možné, ale zkouším to.

Máte ve své hudební profesi nějaké nesplněné sny?
Mám manželku a dvě děti. Mým přáním je vydělat dost peněz, abychom mohli žít – takže mým snem je psát hudbu a vydělat tolik peněz, abych mohl komponovat a nestarat se o peníze.

Je pro vás – jako pro dirigenta, hudebníka, skladatele – v Německu těžké vydělávat si na živobytí?
Ano. A v této krizové době je to těžší než dříve.

Pro nás všechny je to těžké. Doufejme tedy, že se budeme s vámi moci potkat „naživo“ na dalším ročníku Nové hudby na druhou (v roce 2020 byla zrušena).
V to doufám také, protože já jsem jinak v Praze každý rok.

A dokonce jste inspirován Prahou vytvořil i skladbu…
Ano, a má tři věty – Petřín, Vltava a Stromovka.

Tak se těšíme.