Lisa Batiashvili s Českou filharmonií upoutala přitažlivým Saint-Saënsem

Proto není divu, že jsem se těšila na živý koncert s touto interpretkou, který mi bylo umožněno dokonce vidět přímo v Rudolfinu.  Nevím, proč režie koncertu tentokrát zvolila velmi sporé nasvícení pódia, hrálo se prakticky potmě, jen s lampičkami na notových pultech. Když sólistka vplula ve své temně nachové toaletě na pódium, téměř nebyla vidět a splývala s hudebníky v orchestru a jejich černými fraky.  Diváci televizního přenosu na ČT Art na tom byli díky kamerovému detailu o něco lépe, ale i tak je u klasické hudby taková režie dost zvláštní. V Praze Lisa vystoupila s Českou filharmonií pod taktovkou Jakuba Hrůši.

Na programu byl Koncert pro housle a orchestr č. 3 h moll, op. 61 Camilla Saint-Saënse, napsaný 1879-80 pro tehdejšího světoznámého virtuosa Pabla de Sarasate. Lisa Batiashvili je podmanivý talent a velmi charismatická hráčka. Do tichého orchestrálního úvodu vpadla energickým mužným tónem, který sluší tmavému témbru jejího vzácného nástroje od Giuseppa Guarnieriho „del Gesù“ z roku 1739. V následujících záplavách virtuózních pasáží prokázala nejen svou obdivuhodnou technickou vyspělost a svrchovanost, ale mnohotvárné výrazové prostředky, cit a proměnlivou barevnost tónu. Například její výšky: v rychlosti tak náhlé, ostré a přesné jako zásah dýky, a jinde tak něžné a sladké, vibrující jako roztoužený slavičí zpěv.

Druhá věta (Andantino quasi allegretto) byla jako pohádka, nekonečná dlouhá melodie jakoby beze smyků, vyprávění příběhu, jemuž tu a tam přitaká hlas z orchestru (sólo flétny, hoboje). Tato romantická lyrická část upomíná na atmosféru Saint-Saënsovy opery Samson a Dalila. Kouzelně zněly vysoké houslové flažolety sólistky s klarinetem na konci druhé věty, tak přesné v souhře, a zvukově tak neotřelé a invenční. Třetí věta Molto moderato e maestoso začíná heroicky, a houslový part se postupně rozpaluje jako v ohnivém čardáši. Alespoň tak mi kurážný přednes Lisy s agogikou a akcenty připadal.

Po střední pomalejší pasáži, kde se vrací lyrická zpěvnost, končí koncert divokými figuracemi sólových houslí a majestátními fanfárami dechů. Orchestr pod vedením Jakuba Hrůši byl naladěný na sólistku na vlásek přesně, byl vynikajícím souputníkem a citlivým doprovazečem.

V dalším programu nás čekaly dvoje variace, Brahmsovy a Dvořákovy, ale ještě před tím bylo na řadě udílení cen Antonína Dvořáka za rok 2019 a 2020. Z rukou předsedy rady Akademie klasické hudby Jana Simona a generálního ředitele ČF Davida Marečka převzali cenu operní pěvkyně Gabriela Beňačková a dirigent večera Jakub Hrůša. Křišťálové plastiky podle návrhu akademického architekta Jiřího Pelcla vyrobili skláři z firmy Moser.

Na adresu Antonína Dvořáka, jehož variace zazněly dále na večeru, Jakub Hrůša poznamenal, že je mu blízký, bytostně mu rozumí a hudebně si s ním ví rady. „Ale o to víc mi na něm záleží. Jeho hudba je náročná, a stejně jako třeba u Mozarta to sice vypadá, že je to jedna velká pohoda, ale zvládnout to je vlastně těžké,“ doplnil k tomu dirigent.

O vztahu Brahmse a Dvořáka se často hovoří – zvláště v začátcích kariéry mladého českého skladatele sehrál Johannes Brahms pozitivní roli. Proto Jakub Hrůša postavil variace obou autorů vedle sebe. Přísnějšího a úspornějšího Brahmse, který s velkým symfonickým stylem zpracovává osm variací, a nápady hýřícího Dvořáka, který jich „vyrobil“ rovnou osmadvacet.

Brahmsovy Variace na Haydnovo téma B dur, op. 56a vycházejí z dechového divertimenta, u nějž není jasné, zda je autorem byl opravdu Haydn. Přehledné, symetrické téma přináší na začátku dechová harmonie. Jeho trochu těžkopádnou c. k. fazonu Brahms občas zjemní a ozvláštní novou rozmarnou harmonií, občas naruší novými rytmy a akcenty napříč nástrojovými skupinami, což dělá zajímavé efekty (výtečná souhra a čitelnost orchestru). Variace končí zatěžkaným passacagliovým dílem.

Symfonické variace op. 78 vytvořil Antonín Dvořák roku 1877 na vlastní téma z mužského sboru Já jsem huslař. Popravdě řečeno, není to ještě typický zralý Dvořák, modální téma s lydickou kvartou by slušelo třeba i Janáčkovi. Co dvořákovského ve skladbě poznáváme, je plná a šťavnatá instrumentace velkého orchestru, některé typické figury a tanečně laděné variace. Dirigent Hrůša si skladbu užíval a vláčným gestem čaroval v orchestru přívětivou pohodu. Podařila se hezká sóla koncertnímu mistrovi, fagotu, flétně, hornám. Také Dvořák se ve finále obrací ke kontrapunktické formě jako k vyvrcholení kompoziční práce. Mně osobně spojení dvou podobných variačních celků do jednoho programu nepřišlo jako úplně dobrý nápad, bylo to poněkud únavné.

Hodnocení autorky recenze: 75%