Lucienne Renaudin Vary: Chci, aby trubka byla mým hlasem, ne pouze trubkou

V roce 2021 jste nahrála desku Piazzola Stories, na které můžeme kromě Piazzolových skladeb slyšet i díla například Johanna Sebastiana Bacha, Niccola Paganiniho či Nadiy Boulangerové, u níž Piazzola studoval skladbu. Francouzský kytarista Thibaut Garcia, který s vámi na desce hraje duet Chiquilín de Bachín, se v rozhovoru, jenž vznikl během nahrávání desky, zmínil, že má rád, když nad ním někdo drží bič, kritizuje ho a říká mu, co je ještě nutné vylepšit. Vy jste naopak odpověděla, že potřebujete, aby vám lidé říkali, že jste skvělá. Je to stále pravda?
Ano, to byla pravda, co jsem řekla. A stále to platí. Thibaut a já máme úplně odlišné povahy. Já se potřebuju cítit sebevědomě, aby se mi dobře hrálo. A právě takové sebevědomí získávám, když mi lidé říkají, že jsem dobrá. Ráda se cítím jako kočka, kterou lidé hladí.

Měla jste někdy učitele nebo někoho ve svém okolí, kdo vás v hraní nepodporoval?
Ne. Měla jsem dohromady tři učitele na trubku a ti mě vždy ve všem podporovali. Jejich rady si budu pamatovat do konce života. Obzvlášť ráda vzpomínám na svého prvního učitele, který mě k trubce přivedl. V rámci hudební výchovy jednou uspořádal workshop, aby studentům předvedl trubku. Okamžitě jsem se do nástroje zamilovala a rozhodla jsem se u tohoto učitele studovat. Chodila jsem k němu na hodiny asi osm let. Poté jsem se přestěhovala do Paříže, kde jsem studovala u dalších učitelů.

Vzpomínáte si na nějaký zásadní okamžik, na něco, co vám učitelé říkali, co vás naučili?
Můj první učitel byl vizuální typ, mluvil často v metaforách a obrazech. A můj druhý učitel, na toho si někdy vzpomenu, když doma cvičím. Hlavou mi prolétnou nějaké věty, které mi říkal o technice, frázování nebo o mentálním nastavení.

Chtěla jste se už odmala stát sólistkou?
Když jsem studovala na pařížské konzervatoři, hrála jsem občas v orchestru. Ale upřímně řečeno, být orchestrální hráčkou mě nikdy nelákalo. Už v osmi letech, kdy jsem začala hrát na trubku, jsem věděla, že se chci stát sólistkou. Nekladla jsem si příliš mnoho otázek, nezpochybňovala své rozhodnutí, byl to zkrátka můj cíl, za kterým jsem si šla.

Unavuje vás jako sólistku neustálé cestování a koncertování? Jak si představujete svůj profesní život za dvacet nebo třicet let?
Nevidím tak daleko. Ale ano, je to únavné. Nejúnavnější na tom všem je právě cestování. Když jsem na jevišti, na všechno zapomenu, jsem jen v přítomném okamžiku. Navíc koncerttrvá jen zhruba hodinu. Ale muset pořád cestovat a nikdy nebýt doma, to mě občas frustruje. Na druhou stranu, je to neoddělitelná součást mojí práce a je úžasné, že mám tu možnost cestovat po celém světě, poznávat nové lidi, tolik různorodých hudebníků a dirigentů a producentů. Myslím, že neexistuje dokonalá práce. V každé práci se najdou jak pozitivní, tak negativní věci. Ale přesto přese všechno je to práce mých snů.

Nevěnujete se jen klasické hudbě, hrajete i jiné žánry, například jazz. Spolupracovala jste třeba s akordeonistou Félicienem Brutem či již zmíněným kytaristou Thibautem Garciou. S jakými dalšími hudebníky byste si přála hrát?
Takových umělců je spousta. Třeba kanadský klavírista Jan Lisiecki. Způsob jeho hry a to, jak přemýšlí o hudbě, je mi velmi blízké. Nebo francouzský klavírista Alexandre Tharaud.Nebo zpěváci. V poslední době spolupracuji s egyptskou sopranistkou Fatmou Said, nahrály jsme společně píseň od Irvinga Berlina Cheek to Cheek. Také mám v oblibě zpěváka Jonase Kaufmanna, s ním bych si ráda zahrála.

Máte při výběru svého repertoáru úplnou svobodu?
Ano. Někteří producenti mi sice mohou nějaké skladby navrhnout, konečné slovo mívám však já. Vždy se snažíme najít nějaký kompromis. Trubkový repertoár ale není tak bohatý jako například klavírní, violoncellový, flétnový nebo vokální. Často objevím nějaké krásné skladby, které byly napsány pro jiné nástroje, a rozhodnu se je přepsat či požádám někoho jiného, aby je pro trubku zaranžoval. I v tomto ohledu mám tedy svobodu, mohu hrát klasiku, jazz, tango, cokoliv.

Na vašem loňském albu Trumpet Concertos můžeme najít i vaši vlastní krátkou skladbu pro sólovou trubku nazvanou Post-scriptum on Haydn. Věnujete se i skládání?
Ne, možná někdy v budoucnu. To postskriptum byla čistá improvizace. Dokončili jsme tehdy nahrávání CD s předstihem, a protože náklady na zapůjčení nahrávacího studia byly veliké, přemýšleli jsme, co bychom ještě mohli ve zbývajícím čase natočit. Navrhla jsem, že můžu zkusit zaimprovizovat na téma z Haydnova koncertu, a tak to vzniklo. Ale improvizace a skládání jsou dvě úplně odlišné disciplíny. U opravdového komponování člověk musí najít tu správnou melodii, a to je ta nejtěžší věc.

Máte pocit, že na trubku můžete vyjádřit vše, co chcete, nebo někdy narážíte na limity svého nástroje?
Myslím, že trubka je mým hlasem a prodloužením mě samé. Cítím to tak od samého začátku. Ve své hře nechci napodobovat trubku. Chci, aby trubka byla mým hlasem, a ne pouze trubkou. Chci, aby posluchači poslouchali mě, ne nástroj, na který hraju. I proto jsem své první album pojmenovala The Voice of the Trumpet.

Je také zajímavé, že na koncertech hrajete vždy bosa. Jak dlouho tak hrajete a co vás k tomu přivedlo?
S hraním naboso jsem začala velmi brzy, asi v šestnácti letech, během nahrávání svého prvního CD. Byla jsem tehdy dost nervózní. Napadlo mě, že kdybych si sundala boty, mohlo by mě to uvolnit. Doma totiž vždy chodím bosa. A opravdu, hned jsem se cítila přirozeněji apohodlněji. Kromě toho, že se u hraní cítím uzemněná, bosé hraní mi zároveň umožňuje se při hře volně pohybovat. Myslím, že hudba a tanec jsou si velmi blízké. Je pro mě přirozené hudbu cítit v těle a při hraní trochu tančit.

Jak to máte s trémou? Cítíte se jinak, když hrajete klasickou hudbu, a jinak, když hrajete jazz?
Když jsem začínala, vůbec jsem se nestresovala, ale nyní ano. Je zajímavé vidět, jak se to mění. Jako malá jsem prostě jen hrála, nad ničím dalším jsem nepřemýšlela. Ale snažím se myslet na to, že posluchači se na mé koncerty přicházejí podívat, aby se pobavili, chtějí být svědky něčeho kouzelného, něčeho, s čím se v běžném životě nesetkávají. Nejdou si mě přece poslechnout, aby si řekli, že nejsem dost dobrá.

Co se týče klasiky a jazzu, není to stejné. V klasické hudbě musíte být precizní, vše je napsané. V jazzu je to jiné, protože tam má člověk větší volnost. Z toho je samozřejmě také možné být ve stresu, ale ne z preciznosti, spíš z toho, že člověk nebude mít dostatečně zajímavé nápady na improvizaci. Ale to, co se nemění, je, že člověk vždy musí být v přítomném okamžiku. Musí tam být vědomě, s hudebníky i s publikem.

Posloucháte ve svém volném čase hudbu? Co posloucháte a jak často?
Hraji mnoho hudebních stylů, takže poslouchám i mnoho hudebních žánrů. Poslechem hudby trávím asi tak dvě hodiny denně.

Mohla byste jmenovat, jakou hudbu jste poslouchala v posledních týdnech?
Ano, naposledy to byl saxofonista Joshua Redman. Poslouchala jsem i barokní skladby. A v poslední době, jak se pomalu blíží zima, také poslouchám vánoční hudbu.

Jak často posloucháte nahrávky jiných trumpetistů?
Neposlouchám je. Hraji asi šest koncertů měsíčně, cvičím každý den, takže poslouchat ještě jiné trumpetisty, to by na mě bylo moc. Ráda se však inspiruji technikami jiných nástrojů, například zpěvem či violoncellem. Poslouchat jiné nástroje je pro mě mnohem přínosnější.

Zanedlouho vystoupíte na koncertě v pražském Rudolfinu. Zahrajete si Hummelův koncert s PKF – Prague Philharmonia. Tento koncert hrajete často. Vzpomenete si, s jakým orchestrem či dirigentem jste si jeho provedení užila nejvíce?
Na tuhle otázku nemohu odpovědět, protože jsem Hummelův koncert hrála tolikrát, že si to ani nedokážete představit. Je to jedna z nejslavnějších skladeb pro trubku, takže mě orchestry často žádají, abych ho s nimi hrála.

Přestože Hummelův koncert hrajete tak často, máte ho stále ráda?
Pořád ten koncert zbožňuji. Je to šílené, že? Je to také tím, že pokaždé je vše jiné – akustika, dirigent, orchestr, publikum. A navíc si často všimnu některých nových detailů v partituře.

Těším se na vaše vystoupení v Praze a děkuji vám za rozhovor!