Lukáš Vasilek: O nesplněných snech nemůže být vůbec řeč

V sobotu 15. prosince 2018 se v kostele sv. Šimona a Judy uskuteční samostatný předvánoční koncert Pražského filharmonického sboru. Položili jsme se při té příležitosti sbormistrovi PFS Lukášovi Vasilkovi několik otázek...

V roce 2007 jste se stal sbormistrem Pražského filharmonického sboru a od té doby vedete toto ohromné těleso nepřetržitě. Jak vidíte vývoj tohoto tělesa za jedenáct let Vašeho vedení? Jak se tento sbor za tuto dobu změnil a jak změnil PFS Vás?

Za tak dlouhou dobu už se toho dá stihnout docela dost – teď už je zkrátka slyšet, co se uměleckému šéfovi daří a co ne. Moc se mi nechce bilancovat, protože to určitě nevidím objektivně. Ale když přece jen, ovšem nerad, srovnám dobu svého nástupu se současností, řekl bych, že jsme hodně proměnili zvuk sboru: je teď štíhlejší, uhlazenější, měkčí a rovnější. Na tom hodně lpím, protože je to podle mne základ. Je utrpením poslouchat sbor bez krásného zvuku. Hodně dbám také na přesnost – nejen intonační a rytmickou, ale třeba i na jednotnost ve frázování. Pracujeme v klidu a pohodě, víme, o co nám jde, dobře se známe, důvěřujeme si a nehádáme se. To je velký bonus a rozhodně ta nejdůležitější věc! Takový klid na práci, jako je v PFS, je výjimečný. I tak je to ale hodně náročné. Abych to vůbec já sám zvládal, naučil jsem se být trochu klidnější, než jsem býval dřív, a také mít větší nadhled. S tím sice pořád dost bojuji, ale lepším se. Tím pádem daleko lépe šetřím čas a síly. Zkušenostmi jsem se dost naučil a díky nim je ta práce pro mě pořád pěknější a pěknější.

Co pro Vás tento sbor znamená v kontextu evropské hudby? Jaké jsou jeho kvality a charakteristiky oproti jiným českým či evropským souborům tohoto typu?

Je to výjimečné těleso už jen svou velikostí – podobně velkých profesionálních koncertních sborů je po Evropě jen málo. Například v Německu je jen jeden – Berlínský rozhlasový sbor. Když odhlédnu od tohoto, PFS je přirozeně pokládán za těleso specializované na českou hudbu. V zahraničí jsme často zváni k provádění skladeb Dvořáka, Janáčka a Martinů. Srovnám-li naši interpretaci české hudby s interpretací zahraničních sborů, je opravdu objektivně jiná. Barvou zvuku, cítěním frází, samozřejmě i výslovností. Neříkám, že je lepší nebo horší. Je zkrátka jiná a pro zahraniční posluchače asi autentická. My to tak nevnímáme, protože pro nás je to samozřejmost. V PFS ale naštěstí nejde jen o českou hudbu. Sbor se snaží přinášet obecnou kvalitu i ve světovém repertoáru – dovolte mi jeden příklad: Před dvěma lety jsme na slavném německém festivalu v Baden-Badenu s velkým úspěchem provedli Beethovenovu Devátou s Berlínskými filharmoniky a Simonem Rattlem – tedy základní německý repertoár, přímo v Německu, k tomu s prvním německým orchestrem a pod vedením jeho proslulého šéfdirigenta. Zní to neskromně, ale pro nás to byla obrovská pocta a možná i důkaz, že jdeme správným směrem.

Chtěl jste být vždy sbormistrem či dirigentem? Jak tomu bylo u Vás a co Vás na práci se sborem nejvíce těší?

Chtěl jsem být vždycky sbormistrem, ale orchestrální dirigování mě baví, navíc jsem ho i vystudoval. Je to úplně jiný svět – odlišná dirigentská technika, odlišný způsob práce. Ve sboru mám nejraději to stádium, kdy už je všechno nazkoušeno, všechny problémy jsou vyřešeny a my máme před sebou jen koncert, kde už se nedá zastavit ani nic opravit. Vytváření toho definitivního tvaru přímo při koncertě mě doslova povznáší – to je pro mě nejvíc.

Vedete komorní sbor Martinů Voices, a to již od roku 2010. Vedla Vás k jeho založení touha interpretovat hudbu 20. a 21. století, nebo Vaše potřeba pracovat s komornějším tělesem, než je filharmonický sbor?

Bylo to vlastně obojí a vlastně to svým způsobem přetrvává dodnes, i když dramaturgická linie je teď v obou tělesech docela podobná – těžiště spočívá ve skladbách od romantismu po současnost. Hlavní rozdíl je opravdu v samotné práci – v obou ansámblech se trochu jinak zkouší i koncertuje. A to mě baví, když jedno kompenzuje druhé.

S Martinů Voices se soustavně věnujete dílu Bohuslava Martinů a Jana Nováka, jejich skladby jste také natočil. Jsou tito skladatelé Vaši oblíbenci? Pokud ano, proč?

Ano, mám je vyloženě rád. Jen díky tomu jsem se jim také dokázal věnovat tak dlouho. Jejich hudba je poměrně komplikovaná a člověk ji musí mít rád, aby měl trpělivost dostávat jejím nárokům. Nedokážu nijak exaktně vyjádřit svůj postoj k Bohuslavu Martinů. Je mi s ním dobře, zdá se mi, že mu rozumím, aniž bych se o to musel nějak zvlášť snažit, jeho skladby se mi dobře učí i dirigují, těší mě. Mám k Martinů tak nějak blízko a ani nevím proč. Jan Novák mě fascinuje svou genialitou, invenčností a originalitou. Obdivuji jeho vzdělanost, kterou promítá do každé skladby. Člověk se prostřednictvím jeho hudby hodně učí, a to nejen té hudbě samotné.

Vaše nahrávky B. Martinů získaly v zahraničí značný ohlas. Co na vaší interpretaci zaujalo nejvíce?

Já vůbec nevím, museli bychom citovat ty zahraniční recenze. Hodně mě to překvapilo a samozřejmě i potěšilo. Vůbec jsem si nemyslel, že zrovna sborová hudba Martinů bude tak úspěšná. Možná to nějak souvisí s tím, co jsem říkal před chvílí: nějak se s Martinů cítím dobře a třeba se to podařilo zachytit. Naše interpretace může být o to uvěřitelnější. Ale to je samozřejmě jen velmi troufalá spekulace.

V rámci práce s PFS jste spolupracoval již s řadou velkých dirigentských jmen, jako byl například Jiří Bělohlávek, Semjon Byčkov, Manfred Honeck, Jakub Hrůša, Philippe Jordan, Fabio Luisi, Tomáš Netopil, Gianandrea Noseda, Simon Rattle… Jaká je Vaše zkušenost s těmito osobnostmi? Co pro Vás bylo osobním přínosem této spolupráce?

Každý z těchto umělců je úplně jiný. Ale obecně se dá říct, že to jsou velmi skromní pánové, se kterými se díky tomu skvěle komunikuje i spolupracuje. Oni většinou nemají čas ani energii řešit nesmysly. Jde jim o výsledek, o hudbu samotnou. Nemusí kdovíjak dlouho mluvit, stačí, když si stoupnou před sbor a orchestr, a všechno je jasné. Těší nás to s nimi, je to totiž opravdu o umění a o hudbě. Je to pro nás velká čest.

Od roku 2010 plní PFS roli rezidenčního tělesa festivalu v Bregenz. Jak náročné bývají tyto letní spolupráce pro Vás i Vaše pěvce?

Je to štace, které si velmi vážíme – především kvůli její umělecké úrovni a prestiži. Ta koncentrace špičkových výkonů, ať už dirigentů, pěvců nebo režisérů, je mimořádná. Na druhou stranu je to ale pro nás každý rok vlastně závěr sezony, tedy čas, kdy by si každý potřeboval po náročné práci spíš odpočinout. Není pak snadné odjet na dva měsíce do zahraničí za poměrně náročnou uměleckou prací. Naše zpěváky za to obdivuju a vážím si jejich pochopení pro tento projekt. Nejde totiž jen o tu zmiňovanou prestiž, ale samozřejmě také o pozitivní efekt na hospodaření sboru. I takové věci musíme brát v potaz.

Máte ve Vaší profesi nějaké nesplněné sny? Kam se ubírají vaše tvůrčí plány?

Mně se nikdy ani nezdálo, že bych mohl být tam, kde jsem teď. Takže o nesplněných snech nemůže být vůbec řeč. Dokud mě to bude bavit, chci pracovat v podobném stylu jako doposud, chci se učit novou hudbu, chci koncertovat, chci být u velkých uměleckých událostí, chci být toho všeho součástí. A až mě to přestane bavit nebo mi dojdou síly, chci si zachovat co nejvíc vzpomínek na tento úžasný splněný sen.