Mahan Esfahani na Svatováclavském hudebním festivalu

Narodil jste se v íránském Teheránu, studoval na Standfordské univerzitě v Kalifornii a poté v Bostonu. Žil jste také dlouhý čas v Miláně nebo Londýně – a poté jste se natrvalo usadil v Praze, kam jste se přestěhoval kvůli své mentorce, cembalistce Zuzaně Růžičkové (1927–2017). Jakým způsobem vás lektorsky vedla a jak vypadaly její hodiny?
Dovoluji si tvrdit, že dobrý hudebník zůstane stále dobrým hudebníkem v jakémkoli věku – a o tomto jsem byl přesvědčen i v případě Zuzany Růžičkové. Studoval jsem u ní a vyhledával její rady v začátcích mé profesionální kariéry, tj. již někdy od roku 2012, ale uvědomoval jsem si, že stárne a její zdraví je čím dál chatrnější, a tak má myšlenka přestěhovat se fyzicky blíž k ní se postupem času stávala stále více neodkladnější. Absolutně nelituji, že jsem se přestěhoval do její blízkosti a v době, kdy zemřela, už jsem si v Praze našel dost přátel a docela pohodlně se zde usadil, protože cítím, že v tomto městě mohu žít produktivní a šťastný život. Co bych o ní mohl říct v několika slovech nebo větách? Byla to veliká osobnost a neznám žádnou jinou, která by si s ní zadala, byť se jí jen přiblížila. Především pro cembalisty byla jedinečná pro svou osobitost a svéráz. Byla taktéž skutečnou intelektuálkou. Takovou kombinaci vlastností nepamatuji u nikoho jiného od doby, kdy zemřel Ralph Kirkpatrick [americký cembalista a muzikolog, vytvořil chronologický katalog klávesových sonát Domenica Scarlattiho – pozn. red.] v roce 1984, schoval jsem si na památku aspoň posledních pár lahví japonské whisky, které dopila u mě doma v Praze.

Jedinou výstižnou věcí, kterou mohu sdílet o jejím vedení je, že nikdy nevyžadovala od druhých, co sama neuměla nebo nedokázala zahrát a že vždy dokázala pružně měnit své hudební myšlení. Pokud se domníváte, že Růžičková ustrnula spolu se svými nahrávkami v 60. a 70. letech, absolutně se mýlíte – nesnášela, když jsem myslel, že tyhle nahrávky byly jejím „posledním slovem“ v celé kariéře. Svůj přístup k hudbě vždy znovu měnila, přehodnocovala a znovu o něm přemýšlela. Teprve nyní se začínám učit některým věcem, které mi před léty řekla…

Jak jste se v té době cítil v České republice? Nebylo to pro vás trochu kruté, jakým způsobem vás (ne)přijímal ten náš malý český hudební rybník – tedy jako „nechtěnou a neznámou hvězdu“ – přesto, že jste koncertoval na světových pódiích a sbíral ta nejprestižnější ocenění?
Nemohu říct, že to bylo ve všem kruté, přestože jsem nabyl spoustu zajímavých zkušeností s lidmi, kteří se stavěli docela nepřátelsky k mému přestěhování se sem (stále nerozumím tomu proč, ale co už?). V každé zemi, ať už malé či velké, systém funguje tak, jak funguje, protože lidé s omezeným pohledem na svět mají tendenci držet se doma a ovládat své malé pevnosti. Někteří lidé přemýšlejí globálně, jiní lokálně – není to „dobře“ nebo „špatně“, spíše jde o to, že tyto pohledy na svět jsou prostě rozdílné. A věřte mi, že takovýto přístup existuje kdekoliv jinde na světě. Vždy jsem byl hodně na cestách, takže jsem si to nebral příliš osobně, a každopádně tady pořád žiji rád, což je asi ta nejpodstatnější věc. Pokládám ale na celé věci za ještě pozoruhodnější, že se mi podařilo postupně navázat skvělý vztah se Svatováclavským hudebním festivalem a s panem Františákem, o kterém si myslím, že je skvělou osobností s otevřenou myslí. Stále se spolu domlouváme, že se budeme společensky potkávat častěji, ale jsme oba tak zaneprázdněni! Musím to letos napravit. Cítím také mnoho sympatií k publiku ve vašem regionu a věřím, že ten pocit je vzájemný.

Nyní ale žijete v Praze, kde jste se nedávno rozhodl opravdu usadit a pořídil si byt. Změnila se pro vás nějakým způsobem tato naznačená situace – a mohl byste popsat, v jakém stavu se u nás ocitá „stará hudba“ na rozdíl od ostatních zemí?
Jsem skutečně šťastný, že žiji právě tady. Líbí se mi zde úroveň i kvalita života a rád trávím čas s mými přáteli. Nemám nějaký zvláštní názor na zdejší stav staré hudby, protože jsem se nikdy do „místních vod“ příliš nezapojil a proto o tomto tématu příliš nevím. V Praze jsem zatím vždy hrál soudobou, experimentální a novou hudbu – samozřejmě ji mám rád, ale není to z mé vlastní vůle. Pro vaši představu, nikdy jsem v Praze neprovedl žádné z děl J. S. Bacha, natož Goldbergovy variace… Ale nyní budu hrát všechny z Bachových Klavírních cvičení (Clavier-Übung) právě ve vašem kraji díky SHF – a to je opravdu skvělé!

Po provedení Goldbergových variací a koncertu s La Folia Orchester se na SHF vracíte s vlastním recitálem, na kterém zazní zmiňovaná díla Bacha, ale i Pachelbela. Mohl byste přiblížit, v čem bude právě tento program zajímavý?
Určitě. Právě jsem nahrál první část Bachových Clavier-Übung (všech šest partit) a druhou část bych chtěl nahrát v prosinci – ta se sestává z „Italského“ koncertu a Overtury ve francouzském stylu. Chtěl jsem se nyní vrátit do Ostravy s programem, který pro mě samotného znamená nejvíc, jmenovitě právě s hudbou Bacha a jeho předchůdců. Mohl bych hrát tuhle muziku celé dny.