Martin Otava počtvrté v Olomouci

S režisérem (a ředitelem Divadla F.X.Šaldy v Liberci) Martinem Otavou jsme se sešli v olomouckém Moravském divadle po skončení poslední generálky jeho nejnovější inscenace – Donizettiho Lucie z Lammermooru, kterou připravil s tamním souborem opery a operety. O tom, jak páteční premiéra dopadne, tedy v tu chvíli neměl tušení. I přesto z něj vyzařovala nejen nepřehlédnutelná jistota, že pro její zdar udělal maximum, ale i neskrývaná spokojenost s prací olomouckého souboru během zkoušek.

O vaší režijní koncepci olomoucké Lucie jste hovořil už na předpremiérové tiskové konferenci. Vycházíte nejen z libreta, ale podstatnou měrou i ze samotné předlohy, tedy z románu Sira Waltera Scotta Nevěsta z Lammermooru…

Tento příběh bych nazval romantickým dramatem velké lásky v politicky velice vypjaté době. Politika zde není tím úplným punktem té inscenace, ale je příčinou toho, že je tento příběh řešen zkratově, vykloubeně, a díky všem těm stresovým momentům a křižovatkám, po kterých se ti lidé vydávají kvůli politickému tlaku, se příběh dvou hlavních hrdinů Lucie a Edgara dostane do tragických kolejí… Vlastně tří hrdinů, protože se do děje poměrně nešťastně zapojí i bratr Lucie Enrico.

Ve chvíli, kdy spolu hovoříme, jsem viděl zatím jen generální zkoušku. Nečekané je třeba už jen to, že celý sbor je oblečen do uniforem, a tím pádem ze scény prakticky vymizí ženský prvek. V rodinném sídle tak vlastně zůstali jen muži a Lucia se svou přítelkyní Alisou…

O čem to vypovídá? To, že všichni ti vojáci zůstávají věrni a loajální svému ohroženému pánu Enricovi, z toho pro mě vyplývá jistota, že Enrico není žádný lump. Pokud by byl, jistě by všichni utekli a vykašlali by se na něho. Přirozené by bylo, že krysy opouštějí palubu. Oni všichni ale vlastně kvůli němu riskují a jsou mu věrni. To svědčí o tom, že rozhodně není lump, on vlastně jen zoufale řeší nastalou situaci a přitom dochází nakonec k tomu, že se Lucia musí obětovat pro sebe i pro rodinu a provdat se. Kdyby se neprovdala, přišel by o hlavu nejen on, ale dost možná i ona. Tedy ty jeho pohnutky nejsou křivé, ani to není nelidské chování. Takhle se dneska rozhoduje každý člověk, který se do podobně vypjaté situace dostane..

Na druhé straně, ten, kterého litujeme, je Lucia. Ale kdo je v příběhu větší egoista? Její egoismus je stejný, i když je samozřejmě zdůvodněný rozhodováním, které je ovlivněno láskou. Logicky tedy: takto zamilovaný člověk rozhodně nemyslí mozkem, že? Je prostě egoistka… Ona se nestará o bratra, kterého pravděpodobně popraví a společně přijdou o celý majetek… Ona to nechce slyšet! Ona prostě nemůže být zcela normální, ona je trošku řekněme abnormální, už od začátku. Co ji trochu zvrátí je moment, kdy jí bratr dá zfalšovaný dopis svědčící o Edgarově nevěře. Tehdy je raněno její ženské ego, v tu chvíli tedy řekne, že si Artura vezme. Pak ale Edgara uvidí a pochopí, že všechno bylo jinak, ale už není cesty zpátky, protože podepsala smlouvu… Takže: je to hra o lidských subjektivních ambicích, dá se říct o uplatňování vlastního ega, a to u každého člena rodiny. A to je další velice současný prvek. Každý myslíme na sebe, máme ohledy, ale každý by se asi rozhodoval podobně.

Proto vlastně svým způsobem obhajuji následující: když se člověk odpoutá od textu, který je vlastně doprovodný, tak je důležité, co si myslí, jak se chová k sobě, k okolí. Text je pro mě druhořadá věc. Když máte dostatek emocí a citu a dostatečnou míru afektu, ve kterém se běžně pohybujete, tak z nás kolikrát padají takové texty… A to je život sám!Myslíte to tedy tak, že slova, která říkáme, naše nitro zdaleka neukazují?

Samozřejmě. Mně je milejší inscenovat takové kusy, kdy libreto jenom trochu umožňuje vykládat věci nějak jinak, než jsou napsány. Vždyť i vyznání lásky můžete svou intonací a řečí těla změnit ve vyjádření obrovské nenávisti. Takový princip uplatnitelný na jakoukoli situaci je mně milejší… Princip, kdy jdete jakoby do protimluvu s prvoplánovým textem. Ale samozřejmě tady tato romantická a belcantová opera, to naplno neumožňuje. Tady se musíte držet textu a rozvíjet jej pouze v jednotlivých vztazích.

V nejedné z dnešních inscenací je pro diváka dobré si předem přečíst program, aby byl „poučený“ a záměry režiséra lépe chápal…

Víte, špatný režisér kotví své sdělení do programu. Skoro v každém programu je zvykem dát mu prostor, takže o tom jaksi pohovoří. Já si ale myslím, že by o tom měla vypovídat inscenace sama o sobě. Tak, jak je interprety provedena. My na jevišti musíme vědět, o čem hrajeme. Divadlo sice nemusí být srozumitelné v každém kroku, ale musí být dopad emocionální. A to je jeden z neoddiskutovatelných faktů. Musíme jasně vědět, co chceme sdělit divákovi, který je ochoten na to slyšet a je ochoten si toho všimnout. Nejsme ale exhibicionisté, kteří budou plakátově servírovat.

Pro mě je podstatné, aby lidé na jevišti věděli, proč se k sobě chovají tak, jak se chovají, a aby v sobě měli dostatek emocí. Veškeré ty virtuózní koloratury, které tuto operu dovádějí až k jakémusi koncertu – to pro mě není koloratura o koloratuře, ale tou koloraturou se vyjadřuje obsah. A to si myslím, se mně docela povedlo. Vysvětlíte aranžmá, vysvětlíte situace, řeknete obsah a proč se to či ono děje, domluvíte se na tom všem s interprety a ti pak v tom daném „jízdním pořádku“ najdou sami sebe a také najdou partnera. A toto je pro mě úžasné na této inscenaci. Sama jste to konec konců při generálce viděla. Oni jsou si partnery, naslouchají se, jdou do sebe… Velkým a milým potěšením je pro mě spolupráce sboru, který na dnešní zkoušce předvedl naprosto spontánní reakce na sólisty, na to všechno dění na jevišti.

Ano, všimla jsem si…

Období zkoušek bylo pro nás všechny zábavou. I když se hodně pracuje, přesto to musí být zábava a hra. Samozřejmě ale očekáváte výsledek. A od zdejšího sboru podle toho, co dneska předvedl po stránce herecké a emocionální, se ten výsledek dostavil. Prostě oni takzvaně jdou s příběhem…Jak byste svou spolupráci s olomouckým souborem zhodnotil celkově?

Do Olomouce se rád vracím. Víte, já odmítám práci v Čechách, protože jsem čtvrtým rokem ředitelem divadla v Liberci. Dostal jsem za tu dobu mnoho domácích nabídek. Já mám ale takovou strategii, že si jednou za rok udělám inscenaci v Liberci, protože chci být spjatý především se svým divadlem a chci se mu věnovat, a pak si jednou do roka vyjedu do zahraničí a zahostuji si v nějakém slušném velkém divadle, abych si dokázal, že jsem pořád tržní. Ale tady v Olomouci na mě působí nějaké hanácké fluidum… Udělal jsem tady Holanďana a myslel jsem si, že to bylo naposledy, co jsem tady byl. Pak přišla Straka zlodějka, potom Traviata, která měla být opět poslední inscenací. Ale nakonec jsem se s panem šéfem Oswaldem dohodl na této již čtvrté inscenaci. Já se sem moc rád vracím. Ovšem díky tomu najezdím denně 700 kilometrů, protože často když večer v deset skončím zkoušku, sednu do auta a jedu do Liberce, kde dopoledne řediteluju a pak se na večerní zkoušku vracím zase zpátky. Ale nelituju, protože se mi se stávajícími sólisty i sborem spolupracuje krásně… Vždycky jsme na sebe vzájemně slyšeli, je mezi námi vzájemný respekt a práce nám jde velice rychle a v dobré náladě.

Jsem člověk, který nekřičí a nenařizuje. Já mám všechno vždycky zdůvodněné, takže něco nechávám na účinkujících, něco navrhnu, oni to akceptují, dohodneme se, zda jim aranžmá takto vyhovuje… Jak se ale scéna po domluvě naaranžuje, od toho okamžiku platí zásada „takhle vždycky“! Pak už se člověk snaží do toho aranžmá ponořit a nic neměnit. To znamená, že pak nedochází k žádným zmatkům, kdo odkud má přijít a co má dělat. Pokud nic zásadně neměníte, ti lidi si to dobře pamatují a taková inscenace pak drží pohromadě i pět roků! Se sborem pracuji od první zkoušky připraveně, cíleně a vědomě… Jak jste sama viděla, na takovouto spolupráci soubor slyší a to, co dělají, dělají naprosto perfektně.

Takže byla to sranda, jsem rád, že jsem tady vytvořil nakonec už čtvrtou inscenaci. Byť je to tak daleko, budu odjíždět s hezkým pocitem. A je mi jedno, jak se na to bude dívat kritika… Neděláme přece divadlo jen proto, aby se líbilo všem. Člověk hlavně musí být poctivým umělcem, musí mít znalosti jak literární, tak hudební, musí mít určitý přehled. Teprve na základě všech těch informací může vytvářet nějaké dílo a mít potřebu sebevyjádření, která je ovšem stejně subjektivní… A proto se to někomu líbí, někomu ale nelíbí. A právě i to je na divadle krásné. Nejhorší však je, když diváci řeknou, že je to pěkná blbina… V každém případě budu odjíždět s pocitem, že jsme odvedli poctivou práci, která nás všechny bavila a které jsme všichni poctivě a soustředěně sloužili. Tak by to u divadla mělo být. Kumšt má být poctivý.

Děkuji za rozhovor, ať s vaší olomouckou Lucií máte hodně úspěchů!
Foto Petr Šimr (portrétní) a Filip Jančo (premiéra)