Úvodním dílem večera bylo přibližně desetiminutové symfonické scherzo Čarodějův učeň (1897) pařížského rodáka Paula Dukase. Ačkoliv dílo tohoto francouzského skladatele není běžně provozováno, do povědomí širší veřejnosti se patrně dostal právě díky Čarodějovu učni, jehož části pronikly do filmového snímku Fantasia (1940). Skladba nese jasně programní charakter a důkladně následuje příběh své předlohy, kterou je Goethova báseň stejného názvu (v originále Der Zauberlehrling. V ní je učeň, který si chce prozíravě ulehčit domácí práce, hrdý na své dovednosti, avšak brzy zjistí, že se mu nastalá situace vymyká z rukou. Orchestrální i sólistické vstupy svým pozdně romantickým a veskrze humorným vyzněním byla příjemným náladotvorným zahájením koncertu, kterému možná chybělo více dynamických kontrastů.
Při následujícím Koncertu pro violoncello č. 1 a moll Camilla Saint-Saënse se společně s Filharmonií Bohuslava Martinů představil Ivan Vokáč – koncertní mistr České filharmonie, zakladatel souboru Lobkowicz Trio a jeden z nejvýraznějších českých violoncellistů mladé generace. Koncert, Šostakovičem a Rachmaninovem označený za nejlepší violoncellový koncert všech dob, ve své třívěté dvacetiminutové struktuře navazuje výhradně attacca, což má za důsledek plynulý tok hudby, v němž se však posluchač velmi snadno orientuje. Jedná se zároveň o koncertantní dílo, kde má sólista mnoho prostoru a svrchovanou roli nad doprovázejícím orchestrem. Vokáč má delikátní ton se širokým vibratem, nezdráhá se ani agresivnějších poloh. Při svém vystupování navíc vypadá samozřejmě – hraje s lehkostí a svým hudebním i pódiovým projevem na sebe automaticky strhává pozornost.
Nutno podotknout, že Tomáš Brauner výrazu skladby přizpůsobil dynamické vyvážení orchestru, který opravdu působil jako podpůrný partner sólovému nástroji s příležitostnými (převážně žesťovými) zvukově velkorysejšími pasážemi. Jeden drobný nedostatek se dostavil v posledních minutách díla, kdy orchestr místy nestíhal tempově uhánějícího sólistu. Návrat sladkobolného ústředního motivu však předznamenal závěr dobře provedeného díla, kvůli čemuž byli sólista i orchestr odměněni bouřlivým potleskem jak před „dvořákovským“ přídavkem, tak po něm. Nutno podotknout, že zaslouženě – šlo totiž o vrchol večera. Co si však potlesk nezasloužilo byl snad minutu hlasitě zvonící mobilní telefon, který přinejmenším posluchače dle vnímatelných reakcí vyvedl z míry. O to větší škoda je, že k tomuto narušení došlo v jemnějších pasážích skladby… Navzdory prosebným upozorněním organizátorů před koncertem se může tato nepříjemná událost stát. Nepochopitelné však je, když stejné vyzvánění slyšíte i ve druhé polovině koncertu – tentokrát naštěstí v celoorchestrální forte pasáži. I přesto se jednalo o situaci demonstrující to, jak může jeden drobný faktor ovlivnit celkový dojem…
Jediným dílem druhé, výše popsanou nepříjemností rovněž narušené poloviny byl tedy výběr z orchestrálních suit Špalíčku (1932/1940) Bohuslava Martinů. Rodák z Poličky je autorem původně baletních verzí díla, s jeho svolením však v 50. letech vznikly dvě orchestrální suity, které zaranžoval skladatel a sbormistr Miloš Říha. Pod Braunerovou taktovkou postupně zaznělo těchto devět částí: Ouvertura, Tanec se zajícem, V paláci černokněžníkově, Popelčin ples na zámku, Tanec čertů, Trh. Tanec čmeláka, Tanec dvorních dam a venkovských děvčat, O kouzelné mošně a Svatební polka. V duchu festivalové myšlenky tak symbolicky zazněly zhudebněné prvky českého zvykosloví propojené s nádechem francouzské hudby, která Martinů v době komponování již nenávratně ovlivňovala. Na půdorysu celkově přibližně čtyřicet minut trvajícího výběru dostal každý z nástrojů svůj prostor, výrazně vystupovaly zejména sólistické vstupy klavíru, který některým větám dodával příznačné kabaretní vyznění. Každá z tu kratších, tu delších částí byla svým vyzněním hudebně vždy krapet jiná: tu šlo zaslechnout Janáčka, tu Smetanu, tu Ravela, tu Stravinského… Samozřejmě však byla slyšet melodičnost, instrumentační rozvernost a snad i jistá eklektičnost Martinů. U tak fragmentovaných skladeb, které jsou navíc funkční a vystupují samostatně bez své inherentní složky, často hrozí, že bude provedení utahané až nudné.
Ačkoliv k tomu Špalíček sváděl i tentokrát, vtíravé melodie, a především mohutná kadence Svatební polky nechala celý, interpretačně zdařilý večer pěkně vyvrcholit. Posluchači v průměrně zaplněném sále zlínského Kongresového centra tedy zažili další obohacující festivalový a zároveň abonentní večer. I proto si Filharmonie Bohuslava Martinů, která oproti filharmonickým domům ve větších městech stojí spíše na periferii zájmu, zcela jistě zaslouží větší pozornost a reflexi svých aktivit.
VIVE LA FRANCE!
5. října 2023, 19:00 hodin
Kongresové centrum Zlín, Zlín
Program:
Paul Dukas: Čarodějův učeň
Camille Saint-Saëns: Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 a moll, op. 33
Bohuslav Martinů: Špalíček, suita z baletu, H. 214
Účinkující:
Filharmonie Bohuslava Martinů
Ivan Vokáč violoncello
Tomáš Brauner dirigent
