Z Met ji před 22 lety vyhodili, teď se Kathleen Battle s ovacemi vrátila

Kathleen Battle se po dvaadvaceti letech vrátila do Metropolitní opery. Čekání se vyplatilo
(The New York Times – 14. listopadu 2016 – Anthony Tommasini)

Nešlo však o operní produkci. Brzy po incidentu v roce 1994 se začala věnovat recitálům. Představila tak koncertní program s názvem „Kathleen Battle: Podzemní dráha  – duchovní cesta“. S tímto programem vystoupila v posledních letech v řadě měst. Metropolitní opera byla vyprodaná. Návštěvníci nedělního koncertu, kteří na Battle čekali dvaadvacet let, si ale museli počkat ještě o něco déle, neboť koncert začal o čtyřicet minut později. Čekání se ovšem vyplatilo.

Kathleen Battle vystoupila s vynikajícím sborem Voices of the Undeground Railroad, dvěma špičkovými pianisty a speciálními hosty (mezi jinými s Wyntonem Marsalisem). Zpěv osmašedesátileté pěvkyně se vyznačoval neobyčejnou svěžestí a krásou. Její hlas byl i na vrcholu její operní kariéry lehkým lyrickým sopránem, ideálním pro role jako je Straussova Sophie nebo Mozartova Zuzanka. V oněch letech zpívala s velkým nasazením a svěžestí, její hlas zněl díky tomu pronikavě, bohatě a se zářivou intenzitou.

I během nedělního recitálu měl její hlas většinou právě tyto specifické kvality. Vyskytlo se několik udýchaných pasáží a lehké náznaky přepětí hlasu. Ale jinak zněl hlas nádherně, zvláště ve vyšších polohách. Ve spirituálech Lord, how come me here? a Let us break bread together, kromě mnoha jiných, se vznášela v oslnivých výškách a její zpěv se vyznačoval éterickou krásou. Její propuštění z Metropolitní opery bylo prokazatelně oprávněné. Dokladem byly věrohodné zprávy o jejím rušivém a nevlídném chování. Podobně vypjaté vztahy měla i s jinými společnostmi. Přesto jsem během recitálu neustále uvažoval o tom, jakou ztrátou je její odchod pro milovníky opery v New Yorku i po celém světě.

Současně s ohlášením koncertu v dubnu tohoto roku oznámila Kathleen Battle, že program „propojí její hudební zázemí s kulturním dědictvím.“ Pěvkyně se narodila ve městě Portsmouth v Ohiu. Byla nejmladší ze sedmi dětí. Už jako dítě začala zpívat v kostele Africké metodistické episkopální církve. Po absolvování Hudební konzervatoře v Cincinnati začala vyučovat hudbu na základní škole. Později ji ale objevil dirigent Thomas Schippers a upozornil na ni Jamese Levinea, který se stal jejím oddaným mentorem.

Do programu zařadila spirituály, které se jí hluboce dotýkají. Tématem byla „podzemní dráha“, tajná síť „průvodčích“ a „lodivodů“, kteří se značným rizikem pomáhali tisícům otroků z jihu Spojených států dostat se po ověřených trasách při nočních pochodech na svobodu do bezpečných útočišť na severu země. Pěvkyně přednesla spolu se čtyřiatřicetičlenným sborem, řízeným Stephanie Fisher a Rachel Blackburn, čtyřiadvacet spirituálů. Písně prokládala četba z děl velikánů boje za občanská práva Fredericka Douglase, Harriet Tubman, Martina Luthera Kinga a dalších. Ukázky četla Jussie Smollett v roli vypravěčky a další členové sboru. Jedenadevadesátiletá významná herečka Cicely Tyson upoutala posluchače četbou z pamětí bojovníka proti otroctví Sojournera Truthe, který se sám narodil jako otrok.

Jazzově laděná aranžmá spirituálů hrál klavírista Joel A. Martin. Některé písně doprovázel na klavír Cyrus Chestnut. Mnoho skladeb poskytlo příležitost k sólovému vystoupení vynikajícím sborovým zpěvákům, hvězdou večera byla ale samozřejmě Kathleen Battle. Oslovily mě zvláště spirituály, jež zpívala jen za doprovodu klavíru, jako City called heaven. Podařilo se jí vyjádřit hluboce jímavou směs touhy po zaslíbeném městě, smutku i dětské nevinnosti.

Kathleen Battle zůstala ve svém nitru primadonou. Své vystoupení občas kazila svým manýrismem a rozmary. Jako učitelka, kterou kdysi byla, tišila pozvednutou rukou klavíristu, udílela sboru neslyšné pokyny a v několika nezvyklých okamžicích přímými gesty vyžadovala ztišení posluchačů.

Dlouhý program s pěti přídavky se stal velkým úspěchem a skutečným návratem. A pokud si připomeneme, že návštěvníci Metropolitní opery bývají téměř vždy bílé pleti, nebylo jistě bez významu, že koncert navštívilo tolik Afroameričanů. Závěrečné ovace byly bouřlivé.

Přeložil Ondřej Lábr