Michal Košut: Být nezávislý neznamená nevnímat okolí, ale mít možnost vybrat si směr

Hudba však není jeho jediným tvůrčím zájmem; je svého druhu filmovým auteurem. Točí dokumentární snímky jakožto jediný tvůrce, tedy režisér, kameraman i skladatel v jedné osobě. Vedle umělecké tvorby se věnuje i pedagogické činnosti. Je profesorem na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, kde vyučuje dějiny hudby, organologii, nauku o hudebních formách a hudební analýzu.

Pane profesore, máte za sebou celou řadu kompozic různého charakteru a žánru. Dalo by se říct, že už dnes máte jasnou kompoziční vizi, svůj osobitý styl, nebo stále rád experimentujete a hledáte nové možnosti hudebního vyjádření?
Táhne mně na 67 a proto by bylo špatné, pokud bych představu neměl. K experimentování: jak říkal Čechov, v mládí je člověk revolucionář, ve středním věku liberál a ve stáří pak konzervativec. Takže teď spíš jen dopilovávám, k čemu jsem přišel dříve.

Značnou část tvorby jste věnoval elektroakustické hudbě. V jejím duchu vznikly například opery Ifigenie a Valérie. Vaše pozdější tvorba ale doznala odklonu od tohoto typu kompozic a v poslední době tvoříte převážně čistě orchestrální díla. Byl to přirozený vývoj, nebo už pro Vás elektroakustická hudba představovala vyčerpaný zdroj inspirace?
Je pravda, že autonomní elektroakustickou kompozici jsem nedělal několik let, ale její technologie používám stále při filmové hudbě. A jestli je elektroakustická hudba vyčerpaná? Jako celé současné umění. Dnes se jí sériově vytvářejí mraky a jedna skladba je jako druhá. Především zde jde o uplatňování určitých technologií, méně pak o kreativitu jedinců. K orchestru jsem měl naopak vždy velmi pozitivní vztah.

Když už je řeč o inspiraci – Zpěv labutě, Lety vodních ptáků, Pták Fénix – to jsou náměty ovlivněné přírodou, což nalezneme i u Janáčka či Messiaena. Nacházíte v přírodě tvůrčí impulzy i dnes?
K přírodě mám kladný vztah odjakživa, protože v jejím klidu jsem vždy nacházel azyl. Před osmi lety jsem to pak vyřešil definitivně: Koupil jsem mimo Brno, a i mimo vesnici, opuštěný pozemek na kraji lesa a postavil dům, ve kterém žiji. Je tady klid a příjemní sousedé (lišák, srnky, veverky, kuny, káňata… Pouze divoká prasata vědí, že k nám nesmí). S nadsázkou říkám, že dnes nechápu, jak jsem před tím mohl téměř 60 roků bydlet ve městě. 

Skoro deset let jste působil jako korepetitor na brněnské Taneční konzervatoři. Pomohla Vám tato práce ve formování citu pro taneční formy? Přeci jen jste zkomponoval balet Mimikry, který později uváděly i rakouské televizní stanice.
Taneční konzervatoř byla spíše zaměstnáním a poznáváním velice tvrdé práce lidí kolem tance. Z hlediska fyzičky a následně i psychiky je to nesmírně namáhavý obor. Na vznik Mimiker to ale příliš vliv nemělo. Na začátku roku 1990 jsem dostal možnost pracovat tři měsíce ve studiu GMVL v Lyonu a rozhodl jsem se po konzultacích s pány Wiesnerem (choreografie) a Jirešem (režie) pro televizní balet. ČT pak v rámci výměny pořadů práva postoupila do zahraničí.

Kdysi jste v rozhovoru řekl, že při komponování je pro Vás prioritou realizace vlastních představ a projektů bez nároku na to být „in“. Zdá se, že touto cestou se dnes ubírá spousta skladatelů vážné hudby, včetně studentů, a že je v tom podporují i pedagogové. Myslíte, že se ze soudobé vážné hudby stala jakási matérie pro plnění vlastních potřeb skladatelů bez ohledu na přijetí skladby veřejností? Neztrácí se tím úloha umění ve smyslu tvoření společenských hodnot a obohacování kulturního života?
Nejsem přesvědčen, že proklamované je skutečně realitou. Spíše je „in“ proklamovat, že nejsem „in“. Léta jsem jezdil do poroty jedné mezinárodní soutěže. Sešlo se vždy přes sto skladeb z cca dvaceti států. Ať byl autor (dnes možná spíše autorka) z Paříže, New Yorku nebo z Tokia, hudba byla vždy velice podobná, ne-li identická. Použil bych slovo uniformita. Ale všichni v průvodním dopise psali, že jsou autonomní. 

V mém případě je pak nezávislost spíše životním stylem. To znamená obecně nebýt na nikom a na ničem závislý, po nikom nic nechtít a věci si zařizovat sám. Snažím se o to celý život a do jisté míry se mně to daří. To ale samozřejmě neznamená nevnímat realitu okolí, které se musí člověk v mnohém podřizovat, ale směr, který si může vybrat. Znal jsem jednoho pána, který měl nad postelí nápis „Miluji svobodu víc než život.“ Já až takový extremista nejsem. Ale zároveň je třeba podotknout, že svoboda (zvláště v tom dnešním pojetí) a nezávislost nejsou totožné. Nezávislost neznamená nezodpovědnost vůči ostatním, svoboda pak není omezená jen na to, že si pouštím dle libosti pusu na špacír. Někde tam je i odpovědnost. A co se týče úlohy umění ve smyslu tvoření společenských hodnot a obohacování kulturního života? To už dávno neovlivňují umělci, ale manažeři z oblasti šoubyznysu. Mám pro to soukromý termín: profesionalizace diletantizmu. 

Přesto patříte mezi skladatele, jejichž skladby se obvykle dočkávají premiér i repríz. Byl jsem přítomen premiérám různých Vašich skladeb, včetně oratoria Nostradamus, a vždy se setkaly s velkým ohlasem publika. Je tedy možné, že jste objevil způsob, jak být úspěšným skladatelem, a přitom neslevovat z nároků moderní tvorby?
Otázka je, co je to úspěšný skladatel (finančně, uznáním, popularitou?). Tuším, že komerčně nejúspěšnějším současným skladatelem je Paul McCartney, který sice sám nezná noty, ale má na to lidi. A uznání skladatele? To mají dnes v rukách často ne příliš kreativní dramaturgové a kulturně nepříliš vzdělaní lidé od médií, kteří hledají někoho, kdo se snaží šokovat a tím na sebe upozornit. Upozornit čímkoliv. Tento svět jsem dobrovolně opustil a asi 10 roků žiji v modelu, kdy nové skladby ani moc nenabízím, a po jejich dokončení si jen sám zafinancuji jejich kvalitní záznam (skladatel by kompozici měl slyšet). Tím to pro mne končí. Pohybuji se tedy ve vlastním uzavřeném tvůrčím procesu, který je na vnějším světu zcela nezávislý. Dnes jsou stovky, tisíce lidí, kteří se cítí být umělci a často se razantně nejrůznějšími způsoby snaží prosazovat. Nezáleží na tom, co dělají, ale jak to, co dělají (a velmi často špatně), umí prosadit. A následně je pak toto médii prezentováno jako vrchol současného umění. Skladatelů (nebo lidí, kteří se tak prezentují) je dnes strašně moc. Je to přímo inflační povolání.       

Kompozici jste studoval u Ctirada Kohoutka na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Vzpomínáte si na jeho pedagogické a umělecké vedení? Bylo například něco, čeho jste si v jeho přístupu cenil a co Vám pomohlo ve vlastní profilaci?
Ctirad Kohoutek byl systematik, který by – řečeno v nadsázce – naučil komponovat každého (alespoň trošku). Žákům příliš nevnucoval estetiku, ale trval na řemesle. Souviselo to s jeho racionalitou. Jeho cílem bylo dát studentovi dobrý technický základ. Výborný učitel. Ale zároveň, když jsem v roce 1978 absolvoval JAMU, měl jsem pocit, že napsat jednoduchý kvintakord je tak trochu prohřešek. To byly bohužel limity Nové hudby, ve kterých jsem byl vychován.

Řadu let jste se živil jako skladatel na volné noze. Je vůbec možné být v dnešní době živ z komponování hudby, nepočítáme-li filmovou produkci nebo žánry populární hudby?
Pouze hudbou jsem se sice nějakou dobu živil, ale bylo to už před mnoha a mnoha léty. Pokud je člověk sám, určitě to asi jde i dnes. S rodinou je to ale horší. Dnes jsou možná různá stipendia, objednávky skladeb… Ale je to svět svého druhu, svět jakési společenské konvence a styků, udržování určitých vazeb (a to často s lidmi, kteří vám moc sympatičtí nejsou) a tak dále. Chce to společenskou obratnost. Pro mne by to moc nebylo… Nezávislost nade vše.

Jako člověka s velkým profesionálním zájmem o filmovou hudbu mě samozřejmě zajímá i Vaše tvorba tohoto zaměření. Psal jste hudbu k poměrně velkému počtu filmů. Kromě toho točíte vlastní dokumentární snímky, ke kterým si, poměrně logicky, sám píšete hudbu. Přistupujete odlišně k hudbě filmové než ke koncertní? 
S televizním filmem jsem začal koketovat na začátku 90. let a poslední filmovou hudbu jsem dělal v roce 2004. Dohromady to bylo asi 25 filmů. U filmu jsou samozřejmě důležité peníze (živíte rodinu), ale je to zároveň svět, ve kterém je potřeba stále vyhovovat – především vkusu režiséra. A tak často skladatel musí dělat něco, co se mu samotnému moc nelíbí. Navíc je to svět nutných společenských kontaktů, které mne často štvaly (proč musím jít na pivo s někým, s kým bych jinak určitě nešel?). Takže jsem z toho postupně vycouval (děti už byly samostatné). Asi po pěti letech se mně začalo po filmové hudbě stýskat (někdy člověk zatouží po drobné změně), ale zjistil jsem, že zpřetrhané někdejší vazby se už jen velmi těžko obnovují. To proto, že po vašem odchodu ze spolupráce s filmem čeká na vaši pozici zástup jiných, kteří ihned místo obsadí.

Mým celoživotním zájmem je historie a především archeologie. A s tím spojené cestování. Od roku 2004 jsem navštívil jen mimo Evropu více než 100 archeologických lokalit. A tak jsem o nich začal točit dokumenty, ve kterých jsem scénáristou, kameramanem, režisérem a samozřejmě k nim dělám i hudbu. Tedy kompletní autorský na nikom nezávislý počin. Nikdo mně do ničeho nemluví, neusměrňuje mě, je to celé tak, jak se to líbí mně. Celý cyklus těchto filmů se jmenuje Svědkové času a má zatím 20 dílů (Srí Lanka, Indie, Dálný Východ, Blízký Východ, Egypt, všechny tři Ameriky…). Občas ho vysílá ČT, která koupila ke všem dílům práva, a tudíž je k vidění i v archivu ČT. Práva koupili i Slováci.

A k poslední části otázky: Hudba pro koncertní pódium je samozřejmě něco úplně jiného než k filmu. Nebo by to tak alespoň mělo být. Snad ještě na závěr: nemohu říct, že bych měl pocit, že hudba je mým jediným velkým životním posláním – často tato slova slyším od kolegů. Jsem spíš člověk mnoha zájmů. Ale mezi nimi je hudba na jednom z čelných míst.