V Mikulově začal Kytarový festival

V rámci Kytarového festivalu Mikulov se ve čtvrtek uskutečnil koncert argentinské sopranistky Maríe Cristiny Kiehr. Na mikulovském zámku držitelka prestižní ceny Grammy představila Schubertovy písně v doprovodu kytary. Nutno podotknout, že Kiehr měla toho nejpovolanějšího hudebního partnera – všestranného argentinského mistra kytarové hry Pabla Márqueze.

Zajímavé spory se dosud vedou v otázce, zda byl Franz Schubert kytaristou, či ne. Ze všech seriózních životopisů vyplývá, že hru na tento nástroj neovládal. Kdo hledá v hudebních archivech Schubertovy kytarové skladby, nalezne jedině transkripce pozdějších skladatelů: seriózní jsou například úpravy Napoleona Coste v aktualizované edici Briana Jefferyho. Protože tato informace v programu koncertu uvedena nebyla, soudím podle zvoleného stylu, že šlo o originální transkripce Pabla Márqueze.

Agentinská sopranistka María Cristina Kiehr je považována za specialistku na převážně barokní interpretaci. Spolupracovala s těmi nejlepšími dirigenty, orchestry a ansámbly v tomto oboru. Proto mne velmi zajímalo, jak se tato zpěvačka zhostí ryze romantického repertoáru. Mikulov právě zlátnul v zapadajícím slunci nad červenými střechami a nástupní sál zámku byl naplněn do posledního místa, když se v asketických šatech zjevila María Cristina Kiehr a s ní Pablo Márquez.

Mottem koncertu se stal citát ze Schubertovy písně Nun muss ich alles wenden, který jednoznačně rezonoval s atmosférou koncertu.

Jako první zazněla ukázka z písňového cyklu Heliopolis D 753 z roku 1822, která okamžitě zahnala veškeré pochybnosti, co se týče dynamické vyrovnanosti hlasu a Márquezovy kytary. Sofistikovaný doprovod argentinského virtuóza zohlednil nejen intenzitu, ale také celkové pojetí aranžmá, které vycházelo z klavírního partu, avšak bylo báječným způsobem transkribováno pro kytarový part. Pablo Márquez se pohyboval prstokladově po celém hmatníku, jeho kultivovaný sametový tón byl výraznou dominantou večera, o špičkové technické úrovni jeho hry nelze vůbec pochybovat.

Ta se projevila v dalších písních Der Pilgrim D 794, Meeres Stille D 216 nebo také Der Zwerg D 771, které byly tempově značně kontrastní a poskytly Márquezovi široké možnosti v bohaté kytarové sazbě, využívající arpeggiových a tremolových technik. Centrum pozornosti se samozřejmě upíralo směrem k argentinské sopranistce Maríi Cristině Kiehr, která ve svých černých šatech s bílými vlasy vypadala téměř jako světice. María Cristina Kiehr se rovněž ujala komentáře k programu a její kultivovaný hlasový projev přinesl řadu zajímavých i poetických postřehů. Po hlasové stránce bylo od prvních písní čím dál více zřejmé, že se jedná o naprosto vyzrálý, nijak nepředimenzovaný vokál, který má stabilní, vyváženou středovou polohu, jisté výšky a lahodně temné, avšak konkrétní spodní tóny.

Zajímavé bylo, s jakou introvertní askezí, co se týče vibrata i romantického patosu, Kiehr pojala celkovou výstavbu. Ta byla zcela zbavena přebujelého sentimentu, naopak zněla spíše neobarokně, což vyvolalo velice překvapivý dojem určité domáckosti, vlídnosti a lyrického kouzla. Po artikulační stránce bylo Kiehr perfektně rozumět, ve výrazové rovině se dostal její soprán do velmi zajímavé opozice k romanticky koncipovanému kytarovému partu. Soulad, harmonie a přirozená, muzikálně bohatá hudební komunikace obou umělců měla vysokou úroveň, byla poučná a současně lehounká jako vánek.

Ve druhé půli programu zazněly písně Suleika D 717, Der Wanderer D 649 nebo například Der Alpenjäger D 588 na texty předních německých básníků Johanna Wolfganga Goetha, Friedricha Schlegela a Friedricha Schillera. Ukázka, že si mladý Schubert uměl vybírat z dobové produkce umělecky přesvědčivé básně a svou vitální přirozeností a lehkým šarmem jim dokázal vetknout nezaměnitelné kouzlo, vždy jakoby s lehce posmutnělým úsměvem na rtech.

María Cristina Kiehr se v Mikulově představila ve vynikajícím světle. Jde skutečně o špičkovou sopranistku, která se může bez zdráhání zhostit těch nejtěžších úkolů, romantický repertoár zbavila, jak jsem již nastínil, zbytečného sentimentu, aniž by výsledek byl rozpačitý. Spíše to vypadalo, jako by se písní dostalo to potřebné: lidový prvek, autenticita venkovního muzicírování v malé společnosti přátel, to vše ale oděné do skvělé intonační, témbrové a technicky znamenité úrovně.

María Cristina Kiehr si nemohla vybrat lepšího hudebního partnera. Pablo Márquez jednoznačně přesvědčil, že kytara dokáže vyvolat technicky i barevně obdobně celistvý dojem jako klavírní doprovod. Jeho precizní technika levé ruky se odrazila v báječně znějících legatech, pravá ruka Márqueze disponuje širokou škálou úhozových technik – od medově kulatého apoyanda až po ostřejší, ale nikdy ne přehnaně forzírovaná ponticella.

Koncert vyvolal hluboký dojem, že kytara a lidský hlas jsou partnery nanejvýš smysluplnými, zvláště když se jich zhostí tak vynikající protagonisté. Podobně koncipovaný program by se mohl bez uzardění zařadit do harmonogramu nejprestižnějších českých hudebních festivalů klasické hudby. Kytarový festival Mikulov si za jeho realizaci zaslouží velikou pochvalu a upřímné uznání.

Hodnocení autora recenze: 95%

 

Kytarový festival Mikulov 2017
María Cristina Kiehr (soprán)
Pablo Márquez (kytara)
13. července 2017 Nástupní sál Zámek Mikulov

program:
výběr z písní Franze Schuberta

www.gfmikulov.com