Milan Paľa: Brittenův koncert patří mezi ikony houslové literatury 20. století
Jaké místo podle tebe zaujímá Brittenův Houslový koncert op. 15 mezi houslovými koncerty dvacátého století?
Brittenův koncert je zvláštní skladba. Na jedné straně je klasický, na druhé straně moderní. Vznikl v letech 1938–1939 a třikrát byl přepracován, protože Britten s ním stále nebyl spokojený, i když to ve své době byla jedna z jeho nejhranějších skladeb. Brittenovi tam ale pořád něco vadilo. Dokonce i předtím, než se měl díla ujmout Jascha Heifetz, Britten koncert znovu upravil, údajně zkrátil kadenci a učinil další zásahy. Koncert spadá do první poloviny dvacátého století, kdy vznikla velká díla – koncert Bergův, Šostakovičův, Stravinského, dva koncerty Bartókovy, Prokofjevovy, Szymanowského…, to jsou ikony houslové literatury první poloviny dvacátého století, mezi které Brittenův koncert rozhodně patří.
I když je to ranější dílo (opus 15), složil ho už vypsaný skladatel. Britten byl mimochodem přítomen premiéře Bergova koncertu v Barceloně roku 1936, který na něj silně zapůsobil, a dost možná to byl hlavní důvod, proč se rozhodl napsat svůj koncert, který pak věnoval svému učiteli Henrymu Boysovi. Většinu skladby napsal v kanadském Quebeku, kde měl úzký vztah s Aaronem Coplandem; myslím, že se to v té hudbě projevilo – v tom klasickém pojetí, jednodušší a přímočařejší harmonii… I když Britten takový bývá často. Ten koncert navíc vznikal v období, které každého skladatele zasáhlo, a to v době blížící se války, která změnila Evropu a celý svět. Britten se tenkrát z Evropy rozhodl odejít.
Britten napsal koncert pro španělského houslistu Antonia Brosu, se kterým vystupoval v dubnu 1936 na festivalu v Barceloně, to už byla občanská válka ve Španělsku na spadnutí…
Stačí si uvědomit, jak ten koncert začíná – stejně jako Beethovenův koncert tympánovým motivem, který má trochu charakter vojenského pochodu a který pak prochází celou první větou. I finální, pomalá věta – Passacaglia, která vzdává hold starým mistrům – a úplný závěr, z toho všeho lze poznat, co visí ve vzduchu. Dobová atmosféra měla na koncert jednoznačný vliv.
Souhlasím, i když Britten ke skladbě nepodal konkrétnější komentář. Pomáhá interpretovi, když vnímá okolnosti vzniku díla, u něhož nejsou autorem zveřejněny podrobnosti o ideovém obsahu?
Když víme, co se tehdy dělo, pod jakým tlakem skladatel psal, proč něco začal psát, to je pro interpreta velká pomoc. Může mu to pomoci nalézt zvuk, který je potřeba. Dneska se učí, že se houslista má naučit kvalitně hrát na housle, najít si svůj zvuk, který má poté aplikovat na všechno… S tím ale nesouhlasím, ignoruje to interpretaci, která tím mizí, všichni pak hrají tak nějak stejně. Když víme, že něco vzniklo v drsnějších podmínkách, lze se tomu přizpůsobit přitvrzením, nebo naopak zjemněním. Zvýší to napětí, expresivitu, požitek. Záleží na tom, jak to interpret sdělí, což je podle mě v hudbě důležité. Je to otázka interpreta, jeho fantazie – když není zveřejněn obsah, musí interpret použít vlastní metafory k tomu, jak uchopit tento koncert.
Při studiu vycházím i z toho, co se o skladateli dozvím, jak se choval, jak psal, co ho ovlivňovalo, to všechno zohledňuji ve své interpretaci. Brittenova hudba na mě vždy působila jako syntéza klasiky a moderní hudby. On sám o sobě tvrdil, že se nepovažuje za modernistu. Zůstával pořád jistým džentlmenem, kultivovaným aristokratem, což je cítit z jeho hudby. I to se snažím zahrnout do své interpretace. Interpretace je důležitá. Borges říkal, že čtenář – v našem případě tedy interpret – je někdy důležitější než tvůrce, protože je objektivnější ve vztahu k dílu, neboť ho vidí v celku, dokáže ho pojmout a přesměrovat jiným způsobem. Neříkám, že s tím bezmezně souhlasím, ale někdy si na Borgese vzpomenu a pomáhá mi to. Asi i proto se moje interpretace často liší od jiných hudebníků.
Jaké nástrahy sólistovi skýtá provedení Brittenova koncertu?
Brosa byl údajně vynikající houslista. Britten s ním sólový part jistě konzultoval, možná tak činil i s jinými houslisty. Každopádně skladba připravuje interpretům řadu nepříjemností, které si člověk uvědomí, až když ji začne cvičit. Přestože ji Britten tolikrát revidoval, stále tam jsou technicky nedořešená místa – pár drobných ossia, oktávové flažolety, které se chytají enormně špatně a jsou v extrémně rychlém tempu… Je to ale výzva. Možná i kvůli té obtížnosti je tento koncert dnes poněkud opomíjen. Při poslechu to tak nevypadá, koncert působí sice virtuózně, ale zároveň vzdušně, vznešeně. Teprve při důkladném studiu pak člověk naráží na obtíže. Slyšel jsem spoustu nahrávek, a i když je zápis poměrně striktní, všiml jsem si, že každý houslista vnímá některé momenty jinak. Dokonce i Mark Lubockij, který koncert nahrál s Brittenem, si tam některé věci přizpůsobuje.
Díla dvacátého století jsou vedle soudobé hudby tvou doménou. Co ti z velkých koncertů dvacátého století ještě chybí koncertně zahrát?
Většinu těch známých jsem hrál… Veřejně provedený mi ale chybí třeba Druhý koncert Šostakoviče, který mám možná radši než První, který se hrává častěji. Rád bych si zahrál Stravinského, ale třeba také Schönberga, provedení by si zasloužili třeba Schönbergovi žáci – Egon Wellesz, Roberto Gerhard, který napsal úžasný koncert, ale nikdo ho nezná…
Pak je tu První Martinů, který se hraje mnohem méně než Druhý, Foersterovy koncerty, zvláště Druhý, o kterém si řada lidí myslí, že není efektní, ale já jsem přesvědčen o opaku. Je toho hodně… V současné době se ale víc zaobírám koncerty, které vznikly nedávno.
V prosinci jsi byl na turné v Mexiku, odkud ses vrátil plný nadšení. Z čeho ten entuziasmus vycházel?
Krásná krajina, velmi dobře připravené turné, možnost poznat kvalitní umělce, vynikající skladatele… Přivezl jsem si i krásný houslový koncert od Alejandra Padilly, který mi byl věnován a který se chystám natočit. Překvapilo mě, jak tam lidé prahnou po nové hudbě. Když zjistili, jaké skladby mám v repertoáru, chtěli po mně právě to, co ještě neslyšeli. Jestli má někdo předsudky, že země jako Mexiko jsou po hudební stránce nevyspělé, tak já se přesvědčil o naprostém opaku.
Můžeš to rozvést? V Mexiku jsi hrál s orchestrem, vystoupil jsi na sólových recitálech, vedl jsi kurzy, měl jsi tedy možnost poznat tamější hudební zázemí důkladněji.
Například na mistrovských kurzech v Monterrey jsem byl překvapen velmi vysokou úrovní, setkal jsem se s velmi dobře připravenými studenty. Co mě překvapilo, byla přítomnost pedagogů na kurzech, kteří zpravidla doprovázeli své žáky. Během kurzů jsme zůstávali v učebně a vzájemně jsme diskutovali o možnostech uchopení jednotlivých skladeb. Právě při těchto rozhovorech jsem si uvědomil jejich hluboké znalosti v oblasti evropské klasické hudby, ty byly opravdu velké. Je nutné zmínit, že studenti v Monterrey mají i vynikající zázemí, škola, jejímž ředitelem je zmíněný Alejandro Padilla, je úžasná. Co se týká orchestru, se kterým jsem hrál, ten má mezinárodní obsazení, ale je to vynikající těleso, nikterak nahodile poskládané.
To, co jsem v Mexiku zažil, byla asi špička ledovce místního dění, která mi ukázala silný vztah Mexičanů k hudbě. Svědčí o tom i návštěvnost, nestává se často, aby na recitál přišla více než tisícovka posluchačů. Velmi mě překvapil i způsob, jakým přijímali současnou hudbu, takové přijetí u nás často nezažívám. Vnímal jsem to jako vyspělost, člověk se zde jednoduše nemusí bát hrát. Musím ocenit i přípravu jejich public relations, vše bylo prvotřídní, byli na mě také velmi dobře připraveni. Musel jsem poskytovat stále nějaké rozhovory, novináři a posluchači o mně věděli naprosto všechno, dost možná víc než na Slovensku…
Uvedl jsi tam i slovenskou hudbu, se kterou se většina tamního publika setkala nejspíš poprvé. Jak ji posluchači přijali?
To mě překvapilo rozhodně nejvíce. Slovenskou hudbu přijali famózním způsobem, zvláště pozitivně reagovali na skladby od Jevgenije Iršaje a Mariána Lejavy. Nejen přijetí, ale i pochopení bylo znatelné z neuvěřitelného potlesku. Stejným způsobem přijali i hudbu mexickou. Ze slovenské tvorby jsem se snažil vybrat díla autorů různých generací tak, aby každý ze skladatelů houslovou tvorbu a umění ve svých kompozicích ztvárnil jinak. Ovšem původní program, který byl poslechově přístupnější, jsem po prvních zkušenostech s publikem na dalších recitálech měnil, neboť jsem cítil, že se nemusím obávat přednést posluchačsky náročnější skladby.
Jsi pověstný nahráváním, v podstatě vydáváš jedno CD za druhým. Můžeš prozradit, co momentálně chystáš a co můžeme v nejbližší době očekávat?
Pokračuji v sérii houslových sonát, které natáčím s Ladislavem Fanzowitzem (už jsme vydali Griega, Brahmse, Beethovena), v dohledné době vydáme sonáty Bartóka a Šostakoviče. Nahrané mám také kompletní Bachovy Sonáty a partity, které brzy vyjdou. Za zásadní věc roku považuji natočení čtyř koncertů pro můj pětistrunný nástroj milanolo a smyčcový orchestr, ještě před nahráváním ta díla provedeme s orchestrem Opera Diversa pod vedením Mariána Lejavy 20. února v sále Konventu Milosrdných bratří v Brně. Dále chystám orchestrální CD se třemi novými soudobými koncerty. Plánů je spousta…
Před několika lety jsi realizoval velký projekt s nahrávkami soudobé slovenské tvorby pro sólové housle, obsaženými na deseti CD. Chystáš něco podobně ambiciózního i do budoucna?
Ano, rád bych podobný projekt realizoval v Brně, jelikož toto město, kde žiji už patnáct let, považuji za svůj domov. Mým cílem je vytvořit komplet skladeb pro sólové housle a violu od moravských skladatelů. Momentálně sbírám díla pro sólové housle a violu od skladatelů, kteří žili a působili na Moravě. Rád bych na tuto problematiku upozornil. Vnímám, jak jsou tato díla upozaděna, v mnohých případech téměř zapomenuta. Chtěl bych, aby se mladé generace těmto dílům více věnovaly a oživily je. V tomto kompletu budou figurovat i slovenští skladatelé, kteří v Brně studovali. Jsou to úžasná díla, z nichž o některých ani nevím, jestli je vůbec někdo hrál. Je to vše v procesu přípravy, ale doufám, že letos v létě začnu s intenzivním nahráváním.
Jako bys šel ve všem, co děláš, proti proudu. Vydáváš CD, což dnes stojí na okraji širšího zájmu. Navíc nahráváš převážně hudbu, která jakoby „nikoho nezajímá“, je těžko dohledatelná a její sběr se mnohdy rovná detektivní činnosti… Otázka zní: stojí to za tu námahu? Samozřejmě se ptám provokativně, sám jsem přesvědčený o tom, že to smysl má…
Pravda, dohledat některé materiály je opravdu náročné. To když třeba skladatelé nejsou již naživu a je těžké se spojit s jejich rodinami nebo zjistit, jak je to s jejich pozůstalostmi. Někdy jsem z toho byl až zoufalý, když už jsem nevěděl, kam zavolat, za kým zajít… Jednou jsem byl dokonce vybídnut, abych napsal krátkou povídku o tom, jak jsem nahrával slovenskou hudbu. Docházelo ke kuriózním situacím, to když si například pan Burlas nemohl vzpomenout, jestli napsal dvě, nebo tři kadence, pak se mi jedna dostala do rukou až v den nahrávání, takže jsem se ji učil ve vlaku… Z těchto zkušeností se chci tentokrát poučit, chci nejprve posbírat veškerý materiál, a teprve potom začít nahrávat. Některé skladby se nacházejí ve starém domě, v zaprášeném rohu a čekají na objevení. Vlastně žijí vlastním životem a čekají, jestli budou znovuobjeveny. Rád bych tyto skladby zase oživil, pozvedl jejich autory. Některé noty jsem objevil i náhodou v antikvariátu – třeba Sonátu Gustava Křivinky, kterou jsem si někdy před patnácti lety koupil za tři koruny! Pak třeba rukopisy Osvalda Chlubny, které jsou dostupné pouze v archivu na Janáčkově akademii múzických umění. Jsou to jedinečné skladby, u kterých si opravdu myslím, že od doby, co se do archivu dostaly, jsem je měl v ruce pouze já…
Rozhodně v tom chci pokračovat, dokud na to mám energii a baví mě to. A i když vydávání CD může někdo považovat za zastaralé, já věřím, že se to jednoho dne vrátí. Věřím, že to ocení nadcházející generace. Samozřejmě, je možné, že ta CD zapadnou prachem, tak jako ty noty. Ale za pokus to stojí.
Děkuji za rozhovor.
VIZITKA
Milan Paľa (1982) na sebe upozorňoval úspěchy na mezinárodních soutěžích už během svých studií na Bellově konzervatoři v Banské Bystrici, na Hochschule für Musik und Darstellende Kunst ve Vídni a na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Účastnil se také mistrovských kurzů v Curychu (Vladimir Spivakov, Jeanne Guillou), v soukromé třídě Semjona Jaroševiče se obeznámil s legendární ruskou školou Davida Oistracha. Jako vyhledávaný interpret nových děl pro housle i violu má za sebou řadu premiér (Jean Guillou, Jevgenij Iršai, František Emmert, Marián Lejava, Erkki-Sven Tüür a další) a účastí na prestižních festivalech současné hudby (ISCM World New Music Days, Muzički Bienale v Záhřebu, Arcus Temporum v Maďarsku či Melos-Étos v Bratislavě). Jeho široký repertoár však zahrnuje i hudbu starších období.
Spolupracoval se špičkovými orchestry v Kyjevě, Petrohradě, Tokiu, Praze, Brně či Bratislavě za řízení Theodora Guschlbauera, Howarda Armana, Alexandra Černušenka, Petra Gribanova, Pierra-André Valadeho či Jakuba Hrůši. Jeho rozsáhlá diskografie zahrnuje už víc než dvacet titulů, především antologii slovenské tvorby pro sólové housle, za niž získal několik ocenění (mimo jiné Cenu Ľudovíta Rajtera, 2009), dále sérii kompletů houslových sonát Brahmsových, Beethovenových, Suchoňových a Griegových, nejnovějším počinem je CD s Šostakovičovými sonátami houslovou a violovou. Značné mezinárodní pozornosti se těší nahrávka koncertů Szymanowského a Berga. Významné místo mezi Paľovými aktivitami zaujímá propagace pětistrunných houslí zvaných milanolo, které pro něj byly vyrobeny v brněnském houslařském Ateliéru Bursík a pro které své skladby napsali mnozí renomovaní současní autoři.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
