Mime and Dance, Dance and Mime – festivalové střípky

Je to kuriózní, vydat se napoprvé na tuzemský festival až v desátém roce jeho existence. Kromě toho se letos stále ještě pohybujeme v době covidových protipandemických opatření, ačkoli se na krizi snadno zapomíná v místě, kde se zdá, že nikdy žádná nebyla a není. Loňská edice festivalu byla odkázána na česko-slovenskou spolupráci, v letošním roce se objevili znovu i zahraniční hosté, ale vesměs ti, kteří pobývají a hostují v tuzemsku a jimž účast na festivalu nezkomplikuje už tak komplikovaný život. Z původně plánovaného seznamu účinkujících zůstalo jediné jméno, jinak trvající pandemie vše opět oddálila a nechává další příslib k příštímu roku. A tak je vlastně trochu těžké si představit, jak dalece se průběh liší od „normálu“, jak dalece jsou aktivity přece jen utlumené. Víme, že program nevyužily z bezpečnostních důvodů školy, které by jinak byly i důležitou cílovou skupinou doprovodných workshopů, festival si přitom na spolupráci s nimi zakládá a některé jsou jeho trvalými partnery. Ale pro jednotlivé zájemce proběhly intenzivní workshopy s tuzemskými umělci. Kam všude by ale ještě festival expandoval a infiltroval, kdyby ve vzduchu nevisela omezení? To asi budeme muset prozkoumat jedině tak, že na něj začneme jezdit pravidelně. Tak jen pár střípků a dojmů z návštěvy jednoho z nejútulnějších festivalů ever…

V prvním festivalovém večeru přijala pozvání slovenská Debris Company s inscenací WOW! (Slepá mapa světa). S tímto projektem hostovali před několika lety také v Praze, současně v rámci PQ a festivalu Hybaj Ho! ve Studiu ALTA, a je stále stejně živý a vzbuzuje stále podobné otázky, dnes možná ještě naléhavěji, protože několik krizí minulých let a čerstvě pandemie se stala pro mnoho z nich katalyzátorem. Někdejší recenze platí i dnes, ale dlužno podotknout, že zmiňovaný text Eugena Gindla je vlastně báseň a že ona byla prvotním impulzem ke vzniku inscenace. Asi není přesné říkat, že je jejím scénickým ztvárněním, protože to by zase nadřadilo literaturu divadelnímu tvaru, ale je v každém případě zásadní. A snad i trochu mění úhel pohledu, pokud se na dílo díváme s tím, že verše byly první a hlavní materie, a ostatní konstrukce, hudby, vizuálu i pohybu, vyrostla až na nich. Jednotlivé scénické obrazy nesou názvy slok – Abstract, Holocén, GoldenAge, TheLegology, StupidityBoom, ProGnosis, ColorSlide, RedSpot, PornoGraffiti, CyberKlip, VirtualZoom, Decrescendo, Catharsis, Impromptu in Green (která je jediná přemístěna, v básni je třetí v pořadí). Název skladby je skutečně WOW! a navíc má v závorce podtitul: Úsporná správa o krátkom pohostinskom vystúpení súboru Homo sapiens sapiens na planéte Zem a je datovaná dokonce již v květnu 2001.

Procházíme silnými vizuálně hudebními obrazy od úsvitu vesmíru k opanování světa člověkem, ačkoli jistě ne v tak doslovném slova smyslu. Vedle šeptajícího hlasu, který odříkává slova básně, musí divák zapojit imaginaci a dát výsostně výtvarným obrazům, které před sebou má, smysl i vlastním úsilím. Některé jsou jednoznačné, z prvních vskutku dýchá zrození vesmíru a formování slunečních soustav, po ty dva roky mi v paměti zůstaly i záblesky z projekcí mikroskopických živočichů nebo obraz rotující kosti. V některých částech vyvstává do popředí intuitivní vnímání symbolů barev nebo se hlásí o slovo pouhé uchopení minimalistického a expresivního pohybu. Mezi interprety Stanislavou Vlčekovou a Danem Račekem se vznáší nehmotné napětí, jak ve chvílích individuální existence, tak partnerské interakce, ačkoli choreografie není hlavním prostředkem, tím zůstává kostým a scénografie. Výraz v těle a napětí, soustředění a vnitřní ponor, vše funguje i v odlišném prostředí. Pro úplný dojem, kdy měl divák pocit, že ho vesmír a hvězdy pohltí a sám se stane součástí toho surreálného obrazu, však byl příznivější okleštěný prostor někdejší ALTY a i menší auditorium, kde interpreti byli na dosah. Nepochybně i bratislavské domovské prostory Debris jsou spíše studiového typu. Divadelní architektura patří své době a jejím prostředkům, to se ukazuje dnes a denně. Pro multimediální divadlo dimenzované na menší prostor, a úplný zážitek z něj, musíme jít k interpretům blíž a nesmí nás od nich oddělovat forbína, musíme se stát součástí jejich světa a použitá média mít nejen před očima, ale i kolem sebe. Ale takové nuance asi vnímá jen divák, který má šanci vidět jeden projekt v různých prostředích a je to záležitost spíše k zamyšlení než k hodnocení. Jsem ráda, že projekt WOW! si zase našel cestu k českému divákovi, protože ani po několika letech neztratil svou působivost. Jestli jste to ještě neudělali, přečtěte si také rozhovor s režisérem a zakladatelem souboru Jozefem Vlkem.

Na malé scéně divadelního klubu představila Lída Ješutová své sólové vystoupení IF, pro něž se inspirovala reálně žijící ženou, která se snaží co nejvíce připodobnit panence Barbie. Vzniklo jako magisterská práce na švýcarské Academy Teatro Dimitri. V jinak humorném vystoupení se tedy mísí vážná témata, jako je otázka sebepřijetí, závislostí – nejen na plastických operacích, ale také třeba na pozornosti fanoušků na sociálních sítích – identity a osobnosti. Zprvu jsme pozorovali jen dívku poněkud nespokojenou se svým vzhledem, s nímž zatím bojuje jen líčením a nejrůznějšími triky v sexy postoji a zatahování břicha (dnes už se i na Instagramu začínají objevovat série fotografií, na kterých uživatelky ukazují, že nejde o žádnou proměnu před a po, ale jen o správné natočení těla a ze záběru jako by zázrakem někam zmizelo deset kilo, ačkoli to tak není – těch toxických profilů s nerealistickými proměnami je ale stále víc). Zpozorníme ve chvíli, kdy se začne krmit „zázračnými“ bonbonky, které vedou nejen k hubnutí, ale jako by ji spláchla mořská vlna (a nemoc), ztrácí pevnou půdu i rovnováhu. Krok nebo spíš pád ke ztrátě vlastní cti a osobnosti, převrací se svět i nábytek. Předměty s magickou přitažlivostí se stávají lízátko, jak jinak než růžové, a mobilní telefon, jehož nedosažitelnost dohání k šílenství.

Hrdinka se pak publiku začne svěřovat s počtem chirurgických zákroků, které absolvovala a ještě se je absolvovat chystá, s dikcí předčítání nákupního seznamu. Sice v nás vzbuzuje smích, ale vědomí, že tomuto představení předcházel výzkum skutečného chování a že pro některé lidi nejde o nadsázku, ale realitu, je znepokojující. Když si dívka začne na tvář a tělo kreslit rtěnkou linie budoucích operací, téměř jako kdyby se už ve vzduchu začal blýskat skalpel. Nakonec zahalena v měkký chlupatý koberec ztrácí už identitu nadobro a stává se jednou provždy objektem, tak jako tvář unavená botoxovými injekcemi ztratí výraz a schopnost mimické komunikace. A odtud mimochodem není rovná cesta zpátky.

Většinu okamžiků divák jistě rozklíčuje, jen následující diskuze mu mohla pomoci projít celým vystoupením do úplných detailů a přijít na to, že v něm nic nebylo náhodné. Uvažuji o tom, že v bublině současného tance bychom If patrně vnímali jako příliš prvoplánové, přímočaré představení, tolik se obáváme zobrazit věci, jak jsou, anebo je ukázat v nadsázce a groteskně zveličené. S krokem směrem k pantomimě a širšímu spektru pohybového divadla přichází neobvyklá svoboda. Líbí se to. Vyvolává emoce. Divák přemýšlí nad sdělením. Má mě trápit, jestli růžová není už moc růžová a nestačila by v náznaku, že lízátko a mobil jsou skutečné, kresby rtěnkou realistické, že je sdělení pochopitelné na první pohled a pokus? Jsme totiž strašně zapouzdření v urputné snaze, aby si divák domýšlel pokud možno všechno, jinak že to pro něj není dost intelektuální výzva, máme strach z vyprávění příběhů, z opakování, z názornosti, z jednoduchosti, z přímočarosti, aby to nebylo „příliš“… Jenže je vlastně skvělý zážitek, když se ke sdělení nemusíte pro jednou dobývat mikroskopem a hlubokou analýzou, když tu prostě je. A když se u toho navíc můžete i bavit.

Je to vpravdě i otázka vyvážené festivalové dramaturgie, která musí počítat se směsí velmi zkušených diváků, kteří přijíždějí na festival jako na prestižní událost v oboru, a na druhé straně spektra i s člověkem, který se třeba poprvé odhodlal přijít vůbec na nonverbální divadelní představení. Prvního není možné odbýt lacinou zábavou, ale druhého nelze také zmást nesrozumitelnými nebo příliš abstraktními postupy a tématy. Spíš vědomě navnadit, což ocením vždy, protože elitářství se mi protiví s každým rokem víc a víc. Vyváženost tu na Mime Festu funguje. Své místo mají představení pro děti, o které se letos postarala Laterna magika a slovenské divadlo Odivo pro ty úplně nejmenší. Publikum, které se do divadla chodí odreagovat, a nikoli řešit katastrofické scénáře a traumata světa, bylo jistě potěšeno vystoupením dvojice Felix Baumann a Sean Henderson. Je snad poněkud příliš rozmáchlé tvrdit, že se v jejich klaunérii How Things Go mísí s novým cirkusem i taneční divadlo, ale to už tak patří k rétorice divadelních produkcí, nezapírám vlastní podíl na ní… Jedinou ambicí této dvojice je přinést na scénu humor a za sázení na jistotu jim nikdo nemůže říct ani malé fň, protože vychází. A je upřímná, nepředstírají, že chtějí něco zásadního sdělit, jen se svojí mrštností a umem v zacházení s rekvizitami snaží diváky pobavit. Dobře hraná úporná snaha vytvořit z desek a latí, které se vždy chovají jinak, než by kdo z nich potřeboval, těží bezprostřední reakci z těch lidských vlastností, které snad nepatří k nejctnostnějším, ale máme je všichni a rádi někdy popustíme uzdu své škodolibosti. Ačkoli bych si v řadě gagů dokázala představit nějakou větší gradaci. Je to ale spíš v míře, jakou stoupá naše touha vidět stále něco nového, třeba také trochu rozmazlená léty sledování novocirkusových show na Letní Letné.

Mistrovským niterným zážitkem pro „fajnšmekry“ bylo něco jiného, vystoupení španělského mima Carla Mô. Jeho sólový program prezentovaný v klubové atmosféře byl přesně tím, co v sobě snoubí sílu výrazu těla i mimiky, iluzi, která je ale jen z části optická, zčásti je přirozenou domluvou s divákem, který se ochotně ponoří do cizího vesmíru situací a nálad, kde humor si podává ruku s existenciálním smutkem. V umělcových rukou se zhmotňují předměty tak, jak je již pantomimě vlastní, program ale není vystavěný v oddělených číslech, nýbrž v jednom jediném toku asociací, který svou strukturou připomíná minimalistickou hudební kompozici, v níž také občas ztratíte přehled o tom, kdy vlastně došlo k proměně jednoho motivu v jiný. Pohyb symbolizující jednu činnost se v okamžiku proměňuje v jinou a situace se přelévají někdy rychleji, než může divák vůbec sledovat, doprovázeny mužovým hlasem, dotvářejícím zvuk od škrtnutí po emotivní hádku s Nejvyšším. Na ostatní stačí minimum rekvizit a trocha sofistikovaného light designu. Mění se muž i jeho okolí a situace, takový kaleidoskop životních událostí, který začíná a končí připalováním poslední cigarety. Všudypřítomně prosycuje vzduch nostalgie, vědomí, že většina věcí, kterým se smějeme, k smíchu nejsou, především pak tam venku, kde je nemůžeme zhasit jako bodové jevištní světlo, ale prožít celé do hořkých konců. Navíc se k navození atmosféry v závěru připojuje Mahlerova hudba, samozřejmě slavná 5. symfonie, jejíž téma je tklivé a dojemné samo o sobě. Není to program, ze kterého by divák odcházel lehce, hluk divadelního klubu snad i zamrzí, mělo by se odcházet pomalu do ticha, příliš nemluvit a ani se na sebe příliš nedívat, rozjímat ven pod hvězdy (kdyby pod nimi nebyla taková zima).
K tomu vážnějšímu okruhu představení se řadila i premiéra FysioArtu Les objets perdus, která má vlastní článek tady. I když je pro diváka trochu náročnější, takové představení na festival patří.

Závěrečný večer je sice tradičně nazýván Mime Evening, ale v duchu podtitulu letošního festivalu „Mime and Dance, Dance and Mime“ se na programu představila i čísla taneční. Což programu i prospělo, protože byl o to pestřejší a stále se tím naplňuje i jeho nenápadně edukativní funkce, kterou cítím v pozadí. Promítá se do něj také to, co jsem vnímala v celém programu, jistá snaha vyjít vstříc tak nějak širokospektrálně všem, včetně čisté zábavy a podívané. Ten ryze zábavní prvek byl přítomen v postavě klauna konferenciéra, kterého zahrál Filip Hajduk vulgo Šaško Fjodor ze slovenského Odiva jako vděčného smolaře, jehož karamboly spojené s uváděním i přestavbou scény potěší každou škodolibou duši (jakkoli je i dobrým žonglérem).

Taneční čísla Nataši Novotné a Jiřího Pokorného, z nichž každý představil fragment ze své tvorby, Nataša ze Sacrebleu a Jiří ze Sunday Neurosis, zafungovala jako zklidnění a přenesení do jiného žánru i jiné atmosféry. Soustředění tanečníka na jeho výkon je jiného druhu než soustředění artisty, najednou je znát daleko větší koncentrace na sebe sama, protože v současném tanci sice není – ideálně /občas kéž by…/ – divák druhotným, ale přeci jen to není show a pracuje se více s vnitřní energií a více na bázi prožívání emocí než zobrazování, mimeze. A i když bude i tanečník tvrdit, že dělá všechno pro publikum a bez diváka není smyslu jevištního bytí, ten vztah je zkrátka jiný a je to vysledovatelné i intuitivně. Přinejmenším je zajímavé takové odstíny zkoumat a vnímat vědomě. Radim Vizváry (který je dramaturgem festivalu, ale takovou samozřejmost snad ani nemusíme psát, ne?) do večera zakomponoval tři čísla ze svého Sóla. Je až dojemné, s jakým vytržením na něj poličské publikum reaguje, nadšeno trvalými úspěchy umělce, který tu vyrostl a dospěl, na kterého jsou hrdi s odzbrojující upřímností.

Z programu pak vyniklo ještě několik hostů. Číslo Alžběty Tiché na šále je mi v každém případě povědomé, patrně ho uvedla před dvěma nebo třemi lety na Letní Letné (covidová pauza dává všemu v divadle mlhavé obrysy co do vzdálenosti v čase). Vzdušnou akrobacii na šále doplňuje nahrávka dialogu, který se dá číst dvojím způsobem, jako komentář skutečných obav z nebezpečné disciplíny, která by se někomu skutečně mohla zdát jako hazard, nebo jako obecnější debatu o svobodě a bezpečí a o tom, jak se tyhle dvě věci vlastně vylučují. Jistota a nejistota existují v mnoha jazykových metaforách souvisejících se vzduchem a zemí. Vemlouvavý mentorský ženský hlas je tím, kdo opěvuje stabilitu uzemnění, oponující vyzdvihuje svobodu rozletu, rozhledu a nadhledu svobody, může to být vnitřní dialog s opatrnější částí já, nebo mezigenerační rozhovor. Nemůže si porozumět lasice s orlem, každý má své zorné pole a své území, kde se cítí dobře. Někdo spatřuje smysl života v budování na solidních základech, někdo v letu, kterému každou chvíli hrozí pád, neměli bychom si však svá teritoria vzájemně vymlouvat, jen respektovat.

Čistých artistických výkonů si také mohlo publikum užít několik. Dlouhotrvající bude dojem z vystoupení Michala Mudráka, který se specializuje na stoj na rukou, handstand, a vymykal se způsobem jevištní sebeprezentace, extrovertním přístupem, s nímž si tento, v civilu zcela nenápadný muž podmaňuje prostor. Se samozřejmostí Caesarova bonmotu přišel, diváci viděli a ocenili i trochu filmový hudební doprovod. A stejně tak si diváky podmanili Martina Illichová a Lukáš Macháček z Losers Cirque Company duetem na závěsných kruzích, který charakterizovala vybraná estetika a plynulost. S touto novou disciplínou začali akrobaté až v době lockdownu, ale působí jistě a zkušeně, stejně jako potěší aluzemi na renesanční obrazy, o něž si perspektiva a prostor ohraničený kruhem přímo říkají.

Je to ta správná vyváženost, která divákům ukáže, že mnoho odvětví pohybového divadla může být okouzlujících a umělecky uspokojujících, že v nich najdou pár okamžiků úžasu a napětí nebo smíchu a dojetí, i v závislosti na tom, za čím vlastně do divadla přišli (a co si tam donesli v sobě). I když stále poznamenaní covidem, diváci se baví a s vděčností zapomínají. Nechtěla bych být v kůži organizátorů jakéhokoli festivalu v době pandemie a trávit čas obvoláváním a následným rušením hostů a závazků, při vědomí toho, že divák za žádnou cenu nesmí poznat, jestli byl někdo přizván na poslední chvíli a nakolik se v dramaturgii střídá plán s náhodou, kolik je to únavných změn a nápadů zčistajasna. Ale vědět to, stejně vám nic nenapíšu, protože i festival by měl mít něco jako své výrobní tajemství… Když odezní dobročinný koncert, hosté se prospí z večírku poslední noci a účastníci workshopů se rozjedou, město Bohuslava Martinů bude znovu patřit víc hudbě než pantomimě. Je to kuriózní, vydat se napoprvé na tuzemský festival až v desátém roce jeho existence, navíc za nejrůznějších pohnutých okolností. Ale ne marné. Lepší pozdě než ještě později, umělecká spojenectví je třeba utužovat.

Mime Fest 2021 – od 22. do 25. 9. 2021, Polička: Tylův dům, Divadelní klub