Operní panorama Heleny Havlíkové (338) – Lisette Oropesa v záři i stínu Mozartových koncertních árií
Lisette Oropesu, americkou sopranistku s kubánskými kořeny, znají diváci díky přímým přenosům z Metropolitní opery jako Lisettu v Pucciniho Vlaštovce, Woglindu ve Zlatu Rýna, Mirandu v Kouzelném ostrově, Nannetu ve Falstaffovi, Sophii v Massenetově Wertherovi nebo jeho Manon. To je ale jen malá část rolí, které Lisette Oropesa během patnácti let své dosavadní mimořádné kariéry obsáhla. Vytvořila Mozartovu Zuzanku, Paminu nebo Konstanci, excelovala v rolích Donizettiho Adiny, Noriny, Marie v Dceři pluku i Lucie z Lammermooru. Její repertoár zahrnuje také Verdiho Gildu, Violettu, Amalii v Loupežnících nebo Nannettu ve Falstaffovi. Stylová šíře její působnosti je ovšem ještě mnohem větší – byla také Händelovou Rodelindou nebo Leïlou v Bizetových Lovcích perel. Výčet rolí by mohl pokračovat nad čtyřicítku postav.
Ačkoli se Lisette Oropesamusela zpočátku v rodné Lousianě těžce protloukat z chudých poměrů rodiny kubánských emigrantů do USA, měla hudební zázemí ve své mamince, zpěvačce a učitelce hudby, a dostala se do Lindemannova programu, v němž se Metropolitní opera systematicky stará o rozvoj mladých talentů. Svou kariéru nastartovala v pouhých dvaadvaceti letech rovnou v Metropolitní opeře, kde od té doby účinkovala ve sto třiceti dvou představeních! A vzápětí se „prozpívala“ nejen na další americké operní scény, ale pronikla i do Evropy. Prvooborové role lyrického koloraturního sopránu jí svěřovaly operní domy nebo festivaly v Mnichově, Paříži, Barceloně, Bruselu, Lausanne, Pesaru, Miláně, Veroně, Londýně, Madridu nebo Glyndebourne. Takto se také podílela na téměř dvou desítkách videonahrávek operních inscenací.
Samostatných nahrávek má ale Lisette Oropesa pohříchu málo (záznamy koncertů Within/Without z roku 2017 a Aux filles du désert z roku 2018), takže lze uvítat, že jí Pentatone vydal debutové sólové album Ombra Compagna s koncertními áriemi Wolfganga Amadea Mozarta. Jak sama říká (rozhovor s Lisette Oropesou pro Opera Plus zde), návrh na tento repertoár vzešel od orchestru il Pomo d’Oro. A v té době ji zároveň oslovil label Pentatone. Takže měla producenta i projekt, který konvenoval její lásce právě k Mozartovi a který zaštítil Antonello Manacorda, italský dirigent se zkušenostmi koncertního mistra v Mahlerově komorním orchestru, ale i s nastudováním Mozartových oper mimo jiné v benátském divadle La Fenice.
Interpretace Mozartových sopránových koncertních árií je pro každou sólistku výzva. Z mnoha důvodů. Zahrnují nejen „náhradní“ árie, které Mozart psal dle dobové praxe pro ambiciózní zpěvačky místo původních hudebních čísel v operách jiných skladatelů, ale i rozsáhlé operní scény, mini-dramata s úvodními doprovázenými recitativy, takže jejich rozsah přesahuje deset minut. Tehdy oblíbený žánr komponoval Mozart od svých devíti let během celého života, často „na tělo“ sopranistkám s různými přednostmi i limity tak, aby se mohly blýsknout svým mistrovstvím. A není snadné obsáhnout zároveň umění Josefíny Duškové s rozsahem do hlubokých poloh, která se zaměřovala na koncertní vystupování, pěvecké mistrovství Mozartovy lásky Aloysie Weberové (aby si pak vzal její starší sestru Constanzi), proslulé „technikářky“ s úspěšnou pěveckou kariérou ve Vídni, dovednosti Louisy Villeneuve, která zpívala Dorabellu při premiéře jeho opery Così fan tutte ve vídeňském Burgtheateru, nebo hraběnky Marie Josephy von Paumgarten.
Jak se Oropesa svěřuje v průvodním slově ke svému kompaktnímu disku, Mozarta si oblíbila ještě dřív, než se začala věnovat zpěvu – když jako mladá flétnistka hrála jeho koncerty. A má pravdu, že mnohé Mozartovy koncertní árie jsou psané podobným způsobem, jakým komponoval instrumentální hudbu – včetně technické náročnosti, vyžadující i při zpěvu velký rozsah, dechovou kontrolu, širokou škálu dynamiky a brilantní techniku.
Lisette Oropesa vybrala z téměř čtyřicítky Mozartových koncertních árií pro soprán deset, těch nejnáročnějších. V pomyslném centru jejího kompaktního disku je rozsáhlá, patnácti minutová scéna Ah, lo previdi…Ah, t’invola, KV 272 (1777), kterou Mozart napsal pro Josefínu Duškovou do opery Andromeda. A byla to právě tato scéna, která Oropesu inspirovala k názvu jejího sólového alba Ombra Compagna ve smyslu stínu jako útěšného společníka v těžkých okamžicích, kdy uniká duše člověka. Oropesa jako Andromeda v ní provází posluchače na cestě mezi životem smrtí s dramaticky vášnivým vztekem, že jí určený snoubenec zabil Persea, kterého miluje, i smutkem, když vidí ducha svého milovaného a touží ho doprovodit do podsvětí.
Oropesa svůj kompaktní disk zahajuje recitativem a árií A Berenice … Sol Nascente, KV 70 (1767 nebo 1769) s jásavým závěrečným holdem k narozeninám salcburského arcibiskupa Sigismunda von Schrattenbacha, který pravděpodobně završil operu Giuseppe Sartiho Vologeso. Oropesa v ní prostřednictvím hudebního obrazu vycházejícího slunce evokuje v záři trylků a koloratur vznešenost a majestát, jak se tehdy teprve třináctiletý Mozart vyrovnával s útvarem označovaným jako licence.
Během osmdesáti minut se ovšem Lisette Oropesa na svém kompaktním disku vtěluje do řady dalších postav, které se ocitají ve složitých, ba extrémních situacích.
V recitativu a árii Alcandro, lo confesso … Non sò d’onde viene, KV 294 (1778), psaných pro Aloysii Weberovou, Oropesa na sebe bere mužskou podobu řeckého krále Clistena – ve chvíli, kdy prožívá zvláštní emoční tíseň a chvění srdce, protože netuší, že mladý muž, kterého odsoudil k smrti, je jeho dlouho hledaný syn.
Ve Vorrei spiegarvi, oh Dio!, KV 418 (1783), další árii pro hbitý soprán Aloysie Weberové vložené do opery Pasquala Anfossiho Il curioso indiscreto, jako by Mozart anticipoval téma své opery Così fan tutte. Oropesa se zde v dialogu s hobojem stává Clorindou, jejíž snoubenec se s pomocí svého hraběcího přítele rozhodl vyzkoušet její věrnost a ona teď čelí milostným návrhům hraběte. Takové zahrávání si s city žen se však ukáže jako nebezpečné, protože do jejího odmítání se vkrádá nejednoznačnost emocí.
Pro Aloysii Weberovou Mozart také v roce 1777 začal zkomponovat árii Ah! se in ciel, benigne stelle, KV 538. Proč ji dokončil až po deseti letech sice zůstává nejasné, ale i pro následovnice Weberové ji vyzdobil ji řetězci virtuózních koloratur.
Sopranistce Luise Villeneuve vyšperkoval Mozart její účinkování v opeře Il burbero di buon core Vicenta Martína y Soler dvěma hudebními čísly. Stručná, pouze tříminutová árie Chi sà, chi sà, Qual sia, KV 582 (1789) se sólovými party pro klarinet a fagot, vede Oropesu do situace, v níž je jako Madama Lucilla uvržena do zmatku po nevysvětlitelném nepřátelsky hněvivém ataku jejího manžela. A v árii Vado, ma dove? oh Dei!, KV 583 musí reagovat na zprávu, že její manžel má být kvůli dluhům zatčen, a povolává boha lásky, aby jí pomohl ho zachránit.
Scéna Misera! dove son…Ah! non son io, KV 369 (1781), kterou premiérovala při soukromém koncertu v kruhu rodiny a přátel hraběnka Marie Josepha von Paumgarten, dává Oropese příležitost vyjádřit bezmoc a zoufalství, s nímž se římská šlechtična Fulvia vyrovnává se zprávou, že vojenský hrdina Ezio, kterého miluje, byl na základě falešných svědectví uvězněn a čeká ho smrt.
Ve Voi avete un cor fedele, KV 217 (1775), v jediné komické árii ve výběru, určené nejspíš jako vložka do Galuppiho opery Le nozze di Dorina na text Carla Goldoniho, využila Oropesa sarkastický výsměch, když nejdřív jako komorná Dorina přesvědčí svého ctitele o své náklonnosti, aby se mu vzápětí vysmála.
Lisette Oropesa má nesporně k Mozartovi vřelý vztah a na repertoáru má řadu rolí jeho oper – Ženu v Idomeneovi, Zuzanu ve Figarově svatbě, Konstanci v Únosu ze serailu, Ismenu v Mitridatovi, Paminu v Kouzelné flétně. A lze očekávat, že k nim do budoucna může přidat i Donnu Annu nebo Elvíru. Pro mozartovský repertoár má Oropesa předpoklady v muzikalitě, „perleťové“ barvě svého sopránu s jemným vibratem, intonační suverenitě, technické vybavenosti pružného hlasu s vyrovnanými rejstříky i pro koloraturní pasáže a dostatečné výrazové škále, s níž dokáže vyjádřit výrazové nuance textů a situací.
K vysloveným mozartovským specialistkám však Oropesa (ani Antonello Manacorda) nepatří a nahrávkou koncertních árií se ocitá vedle Elisabeth Schwarzkopf, Rity Streich, Kiri Te Kanawy, Edity Gruberové, Lucie Popp, Natalie Dessay, Diany Damrau ale i Cecilie Bartoli a mnoha dalších. V této „konkurenci“ můžeme slyšet, že zatímco ve střední poloze zní hlas Oropesy plně, ve „vrcholovém“ rejstříku se hlas Oropesy zužuje, takže vysoké tóny někdy znějí ostřeji, méně barevně, občas na ně najíždí zdola. A naopak hluboké polohy, například v Bella mia fiamma, přece jen nemají takovou znělost. Také virtuózní koloraturní pasáže, skoky, staccata známe v brilantnějších interpretacích. A z nahrávky je zřejmé, že Oropese (která má spoustu elánu a energie nejen pro zpívání, ale také při běhu maratonů) jsou bližší dramatické části, zatímco kantabilní linie dlouhých lyrických pomalých frází nemají takový tah a rafinovanost, jaké bychom u sopranistky té nejvyšší úrovně očekávali při bohatství jemných odstínů tlumeného smutku, touhy, naděje, něhy, zklamání, jimiž Mozart své árie prodchnul. Také překvapí úspornost, až strohost při používání ozdob, když doplňuje jen něco málo appoggiatur.
Nicméně z jejího podání i díky zázemí orchestru il Pomo d’Oro s velkými zkušenostmi s historicky poučenou a velmi dynamickou interpretací včetně zejména hobojových, ale i klarinetových nebo fagotových sól, cítíme upřímnost, s jakou se chce podělit s posluchači o bouře i jemné vlnění emocí.
Při poslechu výstupu Bella mia fiamma … Resta, o cara, KV 528, v němž se válečník Titano loučí se svou milovanou Proserpinou, které matka zakázala manželství se smrtelníkem a on dává přednost smrti před životem bez Proserpiny, se můžeme oddat legendě sepsané Mozartovým synem Karlem Thomasem. A představovat si, jak pět dnů po premiéře Dona Giovanniho (1787) v letohrádku Bertramka laškovala Josefína Dušková s Mozartem, aby pro ni napsal árii, což učinil – ovšem s podmínkou, že ji zazpívá bez jediné chyby prima vista. Jinak že noty spálí. Josefína to nejspíš zvládla včetně náročných koloratur a chromatických záludností, takže se i my dnes můžeme těšit z této árie, třeba právě v interpretaci Lisette Oropesy.
Lisette Oropesa: Ombra Compagna – Mozart Concert Arias
Pentatone 2021, PTC 5186 885 (CD/SACD) 81:30 min
il Pomo d’Oro, koncertní mistryně Zefira Valova, dirigent Antonello Manacorda
A Berenice … Sol Nascente, KV 70
Alcandro, lo confesso … Non sò d’onde viene, KV 294 Bella mia fiamma … Resta, o cara, KV 528
Vorrei spiegarvi, oh Dio!, KV 418
Chi sà, chi sà, Qual sia, KV 582
Misera! dove son…Ah! non son io, KV 369
Voi avete un cor fedele, KV 217,
Ah, lo previdi…Ah, t’invola, KV 272
Vado, ma dove? oh Dei!, KV 583
Ah! se in ciel, benigne stelle, KV 538
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
