Režisér Jozef Vlk: Aby divadlo bylo katarzním zážitkem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Jen půl hodiny předtím, než slovenský soubor Debris Company uvedl na festivalu Mime Fest v Poličce svou multimediální inscenaci WOW!, povídali jsme si krátce se zakladatelem a režisérem tohoto uskupení Jozefem Vlkem. Produkce WOW! s podtitulem „Slepá mapa světa“ tvoří trilogii s inscenacemi Únos Európy a Jób. Nejen o jejich vnitřní souvztažnosti byla řeč, ale také o dramaturgii současného divadla nebo o víře v člověka.
Debris Company – WOW! (festival Mime Fest 2021, foto Radek Jílek)

Jakými tématy se v současné době nejintenzivněji zabýváte?
V červnu tohoto roku jsme v Bratislavě měli premiéru, sotva jsme se vynořili z té pandemické bubliny karantén. Už předtím, než přišla pandemie, jsme se začali zabývat určitými radikálnějšími stavy a jevy ve společnosti a pracovali na tomto novém projektu, který má název Hunger. Je inspirovaný románem Kunta Hamsuna Hlad (román publikovaný v roce 1890, pozn. red.), nedávno myslím vyšla jeho česká reedice. Je to trochu kontroverzní autor, ale nám to posloužilo, abychom ve spolupráci s dramatikem inscenace našli téma, kterým je předstírání a také antifašismus.

Vaše inscenace mají skoro vždy přesah do literatury, filosofie…
Je to pro nás logické, a obzvlášť pro mě, protože literaturu, esejistiku, sociologickou literaturu čtu pravidelně. A vždycky jsem dával velký důraz na dramaturgii jako takovou, abych nedělal pouze nějaká ryze osobní témata, která mohou být zajímavá, ale jen do jisté míry. Snažil jsem se v tvorbě být trošku, jestli se to tak dá říct, angažovaným, aby divák dostal přímočařejší klíč, aby tématu porozuměl, uměl se s ním ztotožnit. Pro mě dramaturgie znamená trochu lákadlo pro diváka. S nadsázkou je to, jako když pes spí v boudě a někde se zatím peče klobáska a šíří se z ní vůně: on ji ucítí, probudí se a půjde za ní. (smích) Ale zcela vážně, pro mě je filosofie důležitá v okamžiku rozhodnutí, jaké téma zpracovat. Ne vždy k naší tvorbě patřila, některé projekty vycházely jen z nás, ale vždy tam bylo nějaké asociované pnutí směrem ke společnosti a člověku. Jde o to najít a odhalit téma, které je nějakým způsobem marginalizované, ale je dobré se ho dotknout. A o tom v podstatě divadlo je, aby jako archeolog odhalovalo neviditelné vrstvy v motivacích lidí, aby pro diváky bylo katarzním zážitkem, nebo alespoň obrazem, který si odnesou domů. My jsme jen takoví kreativní nahrávači na další procesy, které v lidech mohou vzniknout. Když se to podaří, tak je to super.

Debris Company – WOW! (festival Mime Fest 2021, foto Radek Jílek)

Vaše inscenace dávají hodně prostoru i divákovi samotnému, vyvolávají v něm asociace a vlastní příběhy. Co když se jeho čtení úplně s tématem mine, rozejde?
S tím musí počítat každý tvůrce. V okamžiku rozhodnutí, co a jakým způsobem inscenovat, nejde uhnout, je to takový kritický moment a vždy to závisí na tvůrci, který v jistém smyslu musí být nekompromisní. Kdyby v jeho tvorbě byl nějaký kalkul, prohraje už dopředu. Takže tvořím a čekám na reakci, na reflexi, a většinou nás to, co přichází, těší. Nemusí to vždy vyjít, reakce mohou být nečekané, publikum je všude jiné, hrajeme i v zahraničí, ale vždycky tohle riziko povolání podstoupíme rádi.

Pochyboval jste někdy o tom, jestli vaše práce má smysl a dopad?
Pochybuji neustále. I když už máme za sebou množství projektů, tvorba není jednoduchý proces, naopak mám někdy pocit, že to je stále těžší a těžší. Že člověk si tak před sebou tlačí to svoje „portfolio“, svoji poetiku, které se drží a může riskovat, ať už se jí pokusí změnit, nebo ne. Může to kdykoli dopadnout katastrofálně, jsem si toho vědom.

Zklamat očekávání?
Hlavně svoje…

Kdy se vlastně z Debris Company stal soubor, který se profiluje více směrem k tanečnímu divadlu, existoval ve vaší historii nějaký zlom?
Myslím, že jsme začali už v 90. letech vytvářet produkce, které byly trochu nezařaditelné. Bylo to období napětí, které jsme v sobě nesli a které jsme potřebovali kompenzovat v divadle, prakticky vždy byla naše představení postavená před publikum jako jakási forma hybridu. Takže o nás činoherci říkali, že to není (dramatické) divadlo, zatímco choreografové o nás říkali, že to není tanec. Tehdy jsem pochopil, že to ale je právě moje cesta. Často jsme se inspirovali i zahraničními umělci, fascinovala nás forma, fascinovalo nás výtvarné divadlo, hudební divadlo, vybírali jsme si prostředky tak, abychom co nejlépe dokázali ztvárnit své myšlenky, ne zapadnout do škatulky. A za to my už nemůžeme, že se s tím neuměly odborné instituce vypořádat a zařadit si nás do těch svých šuplíků, nenašly na nás metodu, jak nás dešifrovat. Myslím, že tím jsme byli a snad dodnes ještě jsme, nějak jedineční, ale ne že bychom o nějaké výsadní postavení usilovali, to ne. Není to kalkul, jak už jsem řekl. Je těžké o nás říct, jestli jsme divadelní soubor, jestli jsme fyzické divadlo nebo taneční soubor. Mně celkem označení „tanec“ i vadí, protože v rámci inscenací Debris je tanec jen malá součást celku, jako cokoli jiného, co se setkává na tvorbě mizanscén, nemám rád označení „taneční“, protože když řeknete tanec, tak to může znamenat cokoli. A my nehrajeme pro uzavřené l’art pour l’art publikum, pro komunitu nebo nějakou elitu, naopak se otvíráme tomu, abychom vytvořili jazyk pro širší publikum.

Debris Company – WOW! (festival Mime Fest 2021, foto Radek Jílek)

Ale vaše inscenace jsou plné odkazů na filosofii, mytologii, umění, jsou intertextuální v dobrém smyslu, ale není to naopak něco, co může „širší“ publikum odradit?
Zvykl jsem si tvořit inscenace vícevrstevnaté, ve více úrovních, aby diváka motivovaly přijít se podívat na představení opakovaně. Každý tam má šanci najít ucelenou strukturu, která mu přinese zážitek. To, co nepochopil, může jen tušit, může si to domyslet nebo se přijít podívat ještě jednou.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments