Místo nudných paragrafů se cele oddal kumštu. Před 170 lety se narodil tenorista Adolf Krössing

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Nejvlastnější Krössingovou parketou byla tvorba českých autorů. Do jeho kmenového repertoáru patřily vedle Vaška už v Prozatímním divadle především tři role smetanovské. Strážník v Hubičce a poté dvě role, jejichž představitelem byl při prvním uvedení dvou posledních dokončených Smetanových oper. Byl to Skřivánek v Tajemství, kterému někteří kritici vytýkali příliš drastickou komiku, a poté Michálek v Čertově stěně, do kterého byl obsazen při premiéře v roce 1882 na výslovné Smetanovo přání. Ladislav Novák v již zmíněném Krössingově medailonku jeho výkon hodnotí následovně: „Krössing splnil přání Mistrovo a vytvořil z Michálka jednu ze svých postav nejzdařilejších, o níž i historik Národního divadla zaznamenal, že v ní byl Krössing ‘nedostižný’ a ‘jedinečný’.“

B. Smetana: Čertova stěna – Adolf Krössing (Michálek) – ND Praha 1904 (foto archiv ND Praha)

Z dalších Krössingových premiérových výkonů v operách českých skladatelů se zmiňme o Jeanovi ve Dvořákově opeře Šelma sedlák, Toníkovi ve Zmařené svatbě Karla Šebora anebo stejnojmenné postavě v Dvořákových Tvrdých palicích. Z dalších rolí pak připomeňme například Toníka ve Smetanových Dvou vdovách, Vojtěcha v Blodkově jednoaktovce V studni, Ivana v Zakletém princi Vojtěcha Hřímalého, Jusuffa v Bendlových Černohorcích a Nácka ve Starém ženichovi. V roce 1881 účinkoval v prvním provedení Fibichovy opery Blaník v roli Kryštofa z Raedernu.

Po znovuotevření Národního divadla vystoupil Adolf Krössing poprvé na jeho scéně v roli Vaška 23. listopadu 1883.

B. Smetana: Prodaná nevěsta – Adolf Krössing (Vašek) – ND Praha 1883 (foto archiv ND Praha)

Kromě rolí v inscenacích, jež byly převzaty z repertoáru Prozatímního divadla, se s ním v první sezoně mohli diváci setkat nově v rolích Dancaira v Bizetově Carmen, Bobše v Bendlově opeře Karel Škréta a Bohemunda ve Fibichově Nevěstě messinské.

Nejvíce možností vidět a slyšet oblíbeného sólistu měli jeho ctitelé v českých operách, kde v četných reprízách věnoval svým hrdinům veškerou péči. Z postav smetanovských to byli vedle Vaška opět především Skřivánek v Tajemství (třiaosmdesát představení), Michálek v Čertově stěně a Strážník v Hubičce. V Braniborech v Čechách se setkal se zápornou postavou Varnemana a v Daliborovi mu překvapivě byla v několika reprízách svěřena basbarytonová role Budivoje.

Adolfa Krössinga si zamiloval i Antonín Dvořák a krásnou figuru učitele Bendy v Jakobínovi napsal vlastně přímo pro něj. Zpíval jej od premiéry až do svého odchodu do důchodu bez alternace celkem v třiašedesáti představeních. Totéž platí i o Hajném v Rusalce, v němž vystoupil téměř stokrát.

V Bouři Zdeňka Fibicha byl skvělým Trinkulem, v opeře Hedy ztvárnil roli Gregoriose. Za jednu z jeho nejlepších rolí ve vážném oboru byl považován rychtář Adam Ecl v Kovařovicových Psohlavcích.

I nadále mu hojně příležitostí poskytovala díla francouzských autorů. V mnoha reprízách byl skvělým představitelem čtveřice sluhů v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Thibauta v Maillartově Poustevníkově zvonku, Rudolfa ve Vilému Tellovi a Laerta v Thomasově Mignon. V Adamově Postilionovi z Lonjumeau vytvořil roli Markýze de Corcy a v Massenetově Wertherovi postavu Schmidta.

Z jeho rolí v italských operách se zmiňme o desítkách repríz Verdiho La traviaty, v nichž vystoupil v roli Gastona a v malé roli Posla v Aidě, z dalších rolí to byli Roderigo v Otellovi a Bardolfo ve Falstaffovi. V Mascagniho Kmotrovi Frickovi se představil v postavě Hanuše a v Pucciniho Manon Lescaut v roli Gillota de Morfortaine.

Z německých romantických oper připomeňme Weberova Čarostřelce (postava Jaroše, což byl do češtiny převedený originální sedlák Kilián) anebo Bonifáce v Lortzingově Pytlákovi. V řadě repríz jej mohli diváci vidět v rolích Baltazara Zorna ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských a Jindřicha Písaře v Tannhäuserovi. V Růžovém kavalírovi Richarda Strausse vystoupil v postavě Valzacchiho.

Slavný večer nastal pro Adolfa Krössinga 6. prosince 1888, kdy pod taktovkou autora Petra Iljiče Čajkovského poprvé zazpíval svým neodolatelným způsobem kuplet Triqueta v premiéře Evžena Oněgina. Návštěvníky svým podmanivým přednesem této písně okouzlil ještě v dalších sto pětapadesáti představeních.

Připomeňme i jeho další role v ruských operách jako byly Vinopal v Májové noci Nikolaje Rimského-Korsakova, lékař Bomelij v Carské nevěstě a podruh Bakula ve Sněguročce téhož autora, postavy Čekalinského v Čajkovského Pikové dámě či Misaila v Musorgského Borisi Godunovovi. V opeře polského autora Stanislava Moniuszka Strašný dvůr se představil v postavě pana Damazyho.

I na jevišti Národního divadla se nadále skvěle uplatňoval v rolích v operetách, jež v té době byly stále ještě na naší první scéně uváděny. V Netopýrovi vytvořili s Jindřichem Mošnou skvělou dvojici ředitele věznice Franka a dozorce Frosche (tehdy se ale oba hrdinové jmenovali Cela a Půlka), později byl představitelem hlavní mužské role Eisensteina (tehdy zvaného Malina). Z těch dalších připomeňme alespoň titulního hrdinu v Offenbachově operetě Fortuniova píseň, Falsacappu v Banditech. věštce Kalchase v Krásné Heleně a Paula Aubiera v Heubergerově Plesu v opeře.

Jak bylo tehdy běžným zvykem, Adolf Krössing se také úspěšně uplatnil v baletních představeních. Zaujal svým Turkem v tehdy mimořádně oblíbené baletní revue Excelsior anebo v roli Oriona v Délibesově Sylvii.

Ve sborníku Národní divadlo a jeho předchůdci hodnotí Krössingův přínos české opeře zasvěceně jeden z nejerudovanějších znalců naší divadelní minulosti Bořivoj Srba. Tento jeden z nejlepších českých dramaturgů, když mu normalizace znemožnila aktivní divadelní činnost, nalezl útočiště v Československé akademii věd, kde se mimo jiné věnoval pečlivému a mimořádně podrobnému studiu dějin českého divadla. O vynikajícím činoherním odborníkovi Bořivoji Srbovi je méně známo, že byl rovněž velkým milovníkem a znalcem hudební tvorby, zejména opery. O Adolfu Krössingovi napsal:

Býval někdy obsazován do vážných rolí, ale nemíval v nich výraznější úspěch, neboť podléhal v přednesu i v mimice dobovým operním manýrám. Zato komické tenorové role ovládal zcela suverénně. Smetanovské postavy dotvořil na jevišti Národního divadla do klasické podoby. S přibývajícími lidskými i uměleckými zkušenostmi jim dával stále hlubší rozměr. Od drasticky buffózního pojetí se tyto jeho postavy vyvíjely k životným plastický typům, vzbuzujícím spíše úsměvnou účast a někdy i dojetí svou neohrabaností a naivní bezbranností.”

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář