Mozartovský večer v Rudolfinu

Minulou zprávu z festivalu Dvořákova Praha jsem zahájil steskem nad návštěvností komorní hudby. A při včerejším (25. srpna) koncertu v Rudolfinu jsem si zase uvědomil, jak málo se u nás hraje Mozartova hudba, zejména u „velkých“ orchestrů. Občas zazní některá z jeho pozdějších symfonií, sem tam koncert. Je to škoda, neboť jde o hudbu posluchačsky vděčnou a stejně jako zpěváci říkají, že Mozart je hlasovou hygienou, platí to i pro orchestr (podobně jako Haydn – a ten se už nehraje skoro vůbec).

Publikum přitom Mozarta chce: přízemí Dvořákovy síně zaplnilo zcela, balkón asi z poloviny. Možná však bylo přilákáno také vystoupením mladé sopranistky Kateřiny Kněžíkové. Čerstvá absolventka HAMU a sólistka Národního divadla již na pražské scéně sklidila nejeden úspěch a kromě lehkého, zvonivého sopránu disponuje také půvabným vzhledem i milou bezprostředností, kterou předvedla v komických áriích. Zahájila recitativem a árií Iliy z Idomenea „Quando avran fine omai… Padre, germani, addio!“. V recitativu se mi zpěvačka zdála na několika místech malinko nejistá, snad zapracovala počáteční nervozita, árii však zazpívala stoprocentně, koloraturní pasáže byly spolehlivé a zřetelné. V Despinině árii při tutti orchestru nebylo Kateřinu Kněžíkovou v nižší poloze dostatečně slyšet (seděl jsem na balkóně), což je škoda, protože se jí jinak povedla. Snad je na vině i orchestrální sazba v kombinaci s určitým typem hlasu. Tuto árii mám moc rád a vždy si ji chci vychutnat, některé zpěvačky však trochu zaniknou. Naprosto dokonale se povedla Zuzančina scéna „Giunse alfin il momento… Deh, vieni,non tardar.“ V Blondině árii mi vadila výslovnost (např. „Welše wonne, welše lust“ místo „welche“), což mohlo být způsobeno rychlým tempem, které dirigent zvolil. Marně si publikum tleskalo o přídavek, Kateřina Kněžíková zazpívala jen tyto čtyři árie. Asi nejen já bych dal přednost recitálově pojatému večeru. Snad si tuto nadějnou zpěvačku u nás ještě nějaký čas užijeme, než nám ji přetáhnou do zahraničí.

Program rámovaly dvě symfonie. V úvodní č. 33 B dur se Camerata Salzburg jako by ještě rozehrávala, Enrique Mazzola mohl místo velkolepého dirigování více vyzdvihnout rafinované detaily partitury nebo si pohrát s dynamikou. Že to umí, dokázala závěrečná Symfonie č. 38 D dur, „Pražská“ se vznosným, majestátním začátkem, který přešlo do bryskního allegra s tempově kontrastními oddíly. Podobně brilantně, velmi rychle a technicky přesně, zaznělo i závěrečné finale. Úspěch byl veliký, publikum tleskalo po každé větě.


Pod čarou: Když se mne Dan minule ptal po nějakých nedostatcích, mám pár mimohudebních postřehů… Velice mne zklamal letošní katalog, který tak snad ani nelze nazývat. Nevadí mi, že denní programy již nejsou zdarma, ale festival by si zasloužil reprezentativnější publikaci. Také nevím, proč si pořadatelé našich festivalů myslí, že koncertům dodají slavnostní atmosféru dvěma trčícími kyticemi na pódiu (v případě Pražského jara jsou to ještě odporné plastové truhlíky na rampě), když název festivalu (v chudé grafické podobě) je na varhanách vyvěšen na zváleném prostěradle. Ale to jsou drobnosti, stejně jako obsluha na některých občerstvovacích místech, která dává jasně najevo, jak ji všichni obtěžují.

 

Dvořákova Praha 2010
Dvořákova síň Rudolfina 25. srpna 2010
Camerata Salzburg
Enrique Mazzola – dirigent
Kateřina Kněžíková – soprán

program:
Wolfgang Amadeus Mozart:
Symfonie č. 33 B dur
Recitativ a árie Iliy z opery Idomeneo „Quando avran fine omai… Padre, germani, addio!“
Árie Despiny z opery Cosi fan tutte „Una donna quindici anni“
Recitativ a árie Zuzanky z opery Le nozze di Figaro „Giunse alfin il momento… Deh, vieni, non tardar“
Árie Blondy z opery Die Entführung aus dem Serail „Welche Wonne, welche Lust“
přestávka
Předehra k opeře Lucio Silla
Symfonie č. 38 D dur, „Pražská“

www.dvorakovapraha.cz

Související články


Reakcí (8) “Mozartovský večer v Rudolfinu

  1. Kateřina Kněžínková je má oblíbená zpěvačka a zásadně vybírám představení, kde je obsazena (u Adama Plachetky už to bohužel nepůjde). Je ovšem fakt, že v určitých polohách není její hlas dost znělý a naopak přechod do forte bývá příliš ostrý. Ve 28 letech je nejvyšší čas, aby jí tyto vady na kráse pomohl někdo odstranit. Co se potlesku po jednotlivých větách týče, je to spíše specifikum určitého typu publika, které se specielně na tomto festivalu vyskytuje, než odraz kvality provedení. Koncert není opera, kde se tleská třeba po každé árii. Ovšem kvalita interpretace byla bezpochyby vysoká a celkový dojem z koncertu radostný. MB

  2. Ta věta o potlesku a úspěchu byla myšlena ironicky :-) Ještě hloupější než tleskání mezi větami jsou ony znechuceně-udiveně-odsuzující pohledy „znalého“ publika, když se tak stane. Přitom mnoho z nich po celou doby skladby jen počítá věty, nedej Bože, aby jich bylo víc než čtyři nebo se (některé) hrály attaca bez vyznačení v programu. Koncert není opera, kde se tleská po každé árii? Ale dřív to tak bylo. Tleskalo se i po větách symfonií. Pokud měly velký úspěch, byly i opakovány. U koncertů se po větách zakončených obzvlášť vyvedenou kadencí tleskalo naprosto pravidelně. Předvádí se zde virtuozita, stejně jako v opeře. Takže je tleskání mezi větami opravdu hloupé?

    PS: První předsatvení Adama Plachetky v nové sezóně je 5.9. Ve Vídeňské státní opeře bude zpívat v hudebně nově studované Bohémě (Rodolpho – Villazón).

  3. Jiný vídeňský kritik však měl výhrady: „jehož (Plachetkova) hra a neustálé šklebení působilo vtíravě. Hlasově sice požadavkům role vyhověl, ale že se již po prvním aktu objevil sám před oponou, shledávám samozřejmě vzhledem k jeho výkonu naprosto přehnané.“ Vida, že se nejen česká kritika dokáže v názorech pěkně rozejít.

Napsat komentář