Mozartwoche a Barenboim: Proč vlastně chodíme na koncerty? Notebook Michala Maška (46)

Ohlédnu-li se zpět, o nikom jsem nepsal tak často jako o Danieli Barenboimovi. Jak mohu a je-li někde poblíž, nenechám si jeho vystoupení ujít, zejména jde-li o klavírní recitál. A už několikrát jsem si řekl, že budu zvědavý, co o něm budu moci ještě napsat. Nejinak tomu bylo i tento týden v Salcburku, kde měl ve velkém sále Mozartea v rámci Mozartwoche 2018 recitál věnovaný Claudovi Debussymu. Osud však něco vymyslel, ale nebylo to tentokrát zrovna příjemné.

Barenboim právě vydává nahrávku s téměř totožným programem a tento koncert, který začínal v pondělí v 11 hodin dopoledne, sestával z první řady preludií v první půli a v druhé pak z Estampes, Dvou arabesek a Ostrova radosti.

Poprvé jsem mohl vidět i slyšet jeho vlastní klavír značky Barenboim, který se mi na nahrávkách moc líbil. Nikdy jsem neviděl velký sál Mozartea tak přeplněný a ani přistavené židle přímo na pódiu tu nejsou běžné.

Barenboim přišel jako vždy uvolněným krokem, bez náznaku nervozity, plný klidu. Sedl si a chtěl ihned začít hrát. Vysune ruce dopředu, tím si vyhrne rukávy, ruce jsou nad klaviaturou, ale v sále je neustálý hluk. Mnohem více, než je obvyklé, a tak Barenboim sedí, složí ruce a čeká a čeká, až se sál utiší.

Bohužel, většina lidí chodí na koncerty asi jenom kvůli jménu, neboť Debussyho svět je plný pianissim, těch nejjemnějších odstínů, a tak i po začátku není přes neustálý šum nic moc slyšet. Já jsem taky čekal, že Barenboim bude hrát Debussyho mnohem více robustněji, tak jak je u něj zvykem. Kdepak, Barenboim chtěl vykreslovat ty nejjemnější detaily, záchvěvy, odstíny barev. Ovšem to, co se dělo v sále, jsem doposud nikdy nezažil. Lidé neustále chrchlali, kašlali, a když bylo pianissim nejvíce, třeba v Dívce s vlasy jako len, začal zvonit mobil. Nedařilo se ho vypnout. Barenboim zastavil koncert a v klidu čekal. Když chtěl opět začít hrát, zvedal ruce nad klaviaturu, zazvonil druhý mobil. Čekal dál, pak pokračoval od začátku přerušeného preludia.

Ale to nebylo vše. Jeden pán si pravděpodobně koncert nahrával a spustil se mu playback, takže v sále neustále zněl záznam prvního preludia. Bylo to tak nahlas, že z koncertu nezbylo vůbec nic. Než se uvaděčky dobraly, od koho to jde, uteklo minimálně deset minut a pána se stále nedařilo vyvést ze sálu. Dělal, jako že to není od něj. Lidé na něj křičeli, ať odejde. Nepřeháním. A pak následovalo ne další zvonění mobilu, ale nejspíš jeho zapnutí. Ten známý zvuk, když telefon nabíhá. Z první půlky koncertu tak zbylo doslova přerušované torzo. Pamatuju si poslední část Minstrels a přišlo mi, že Barenboim chce jen dohrát a odejít. Možná to byla ale už jen moje nechuť. Nevím.

Moje zamyšlení: Umělec věnuje skladbě maximální pozornost. Barenboim říká: Pokud věnuji deset procent svojí pozornosti posluchačům během koncertu, okradl jsem o deset procent hudbu. Horowitz říkal: Když jste na pódiu, neexistuje nic, nic, jen hudba. Pokud to neumíte, nikdy neproniknete do opravdové hloubky. K čemu ta ale je, když podobnou pozornost nejsou schopni hudbě věnovat posluchači? Nedokážeme-li vytvořit vědomé ticho, společnou opravdu plnou pozornost, je výkon umělce neoceněn. Stav pozornosti posluchače je stejně důležitý jako stav pozornosti umělce. Vedle mě si pán zase učesával během koncertu vousy, jiní se koukali na hodinky. Proč? Protože nedokážou být potichu a jen sedět a poslechem se účastnit na kráse. Nestačí jim to. Čekají rámus, bouřlivé běhy a forte, vzrušenou třetí větu Appassionaty?

V tomto ohledu mi vyvstává nejlepší – myslím to zcela vážně – skladba na světě: John Cage 4’33”. Je-li správně poznána nebo řekněme zažita, je v ní rozpoznána hloubka, ke které už svojí hudbou odkazoval Beethoven nebo Mozart. Kdo nevydrží tento čas být ztišen, neměl by navštěvovat podobné koncerty nejen s ohledem na ostatní, ale především na sebe sama. Bude sám trpět nervozitou.

Pak si říkám, kdo vůbec četl, co bude Barenboim hrát? Jsme v Salcburku, Mozartův týden, velký sál Mozartea, nejlepší klavír a Barenboim ve vrcholné formě. Co víc? Kde víc? Uvědomme si, že bez pozornosti posluchače je to všechno absolutně bezcenné. Vynakládají se miliony na zlepšení kvality života, na lepší a lepší věci, techniku, akustiku, nástroje, staví se nové lepší koncertní sály, v autě i doma mohou být přehrávače za statisíce. A lidé přitom nevydrží sedět třicet minut v tichu a nevrtět se. Chybí to nejpodstatnější, to, co je zadarmo.

Jestli to půjde tímto směrem, klasická hudba nemá šanci přežít, jelikož ji lidé přestávají být schopni vůbec vnímat. Její poselství nemůže být vyslyšeno, neboť chybějí přijímače, není zachyceno. Zbude možná The Best of.

Před druhou polovinou koncertu vystoupila asi manažerka s proslovem a prosbou, aby si posluchači dali pozor. Také docela ubylo lidí. Ti, kdo to nejvíc nezvládli, odešli. Konečně bylo slyšet a Barenboim ukázal, že i v pětasedmdesáti letech neustále rozšiřuje repertoár a že jeho Debussy je úchvatný. Tak jemný, hladký, dalo by se říct, v žádném případě ostrý jako u Michelangeliho a ani tak přesný. Je jeho a přesto jiný, než jak Barenboima známe z jiných skladatelů. On o nic neusiluje, hraje jen tak pro radost, s lehkostí, na vlastní piano, které spíše hladí tlapkami. Jeho nástroj se vyznačuje zejména tím, že postrádá jakýkoliv náznak plechovosti zvuku, i při maximální dynamice i v diskantu zní, jako by byl spíše celý ze dřeva. Tón je extrémně široký a poměrně temný.

Barenboimovi se nechtělo  přidávat, bylo to na něm vidět. A když konečně usedl, zahrál Svit luny. Doprovázený zvukem mobilu.